ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4896.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4896/2010
USNESENÍ
Nejvyšší České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. M. N. , zastoupeného Mgr. Jiřím Petříkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského č. 144, proti žalované České republice - Krajskému soudu v Brně , Brno, Rooseveltova č. 16, o neplatnost přeložení do jiného místa, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 12/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2010 č.j. 15 Co 85/2009-83, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „přeložení žalobce do jiného místa výkonu práce učiněné rozvrhem práce žalované ze dne 22.12.2008 pod označením Spr 3321/2008, k nastoupení práce na pracovišti v Jihlavě, je neplatné“. Žalobu odůvodnil tím, že „neshledává žádný zákonný ani věcný důvod pro své částečné přeložení z Brna do Jihlavy, když dohodnutým a pravidelným pracovištěm je Brno, ulice Rooseveltova 16“. Protože byl „částečně“ přeložen k výkonu funkce soudce na pobočku krajského soudu v Jihlavě vzdálenou cca 90 km od jeho současného pracoviště, i když sdělil, že s přeložením do jiného místa výkonu funkce nesouhlasí, je toto přeložení neplatné. Vzhledem k tomu, že je dán i důvod k tomu, aby byly prozatímně upraveny poměry účastníků, navrhl, aby bylo vydáno předběžné opatření, že „žalovaný je do právní moci řízení povinen přidělovat žalobci práci v sídle Krajského soudu v Brně, Rooseveltova č. 16, Brno“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 19.1.2009 č.j. 49 C 12/2009 - 13 návrh na vydání předběžného opatření zamítl, neboť „žalobce neosvědčil ani neprokázal, že je třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků v daném sporu o určení neplatnosti přeložení žalobce do jiného místa výkonu práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6.5.2010 č.j. 15 Co 85/2009 - 83 usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření zastavil. Dovodil, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, aniž byl k takovému rozhodnutí věcně příslušný. Vycházel z toho, že obsah pracovního vztahu soudce není určován smlouvou nebo pokynem předsedy soudu jakožto „nadřízeného vedoucího zaměstnance“, ale veřejně přístupným rozvrhem práce. „Ten nemá povahu interního předpisu upravujícího pracovněprávní (tj. soukromoprávní) práva a povinnosti jednotlivých soudců, nýbrž jde o akt vydaný předsedou soudu v rámci jeho zákonem stanovené působnosti jakožto orgánu státní správy soudů, tj. představitele výkonné moci (srov. §118 odst. 1 a 2, §119 odst. 2, §121 odst. 1, §126 odst. 1 písm. a), písm. o) a §41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), jímž se ve vztahu k jednotlivě určenému soudci rozhoduje o právech a povinnostech tvořících obsah jeho pracovního vztahu jakožto součásti jím vykonávané veřejné funkce“. Jestliže pak v posuzované věci žalobce tvrdí, že byl rozvrhem práce vydaným v rozporu se zákonem zkrácen na svém právu na řádný výkon funkce soudce a domáhá se v dotčeném rozsahu vyslovení jeho „neplatnosti“, jde o žalobu na poskytnutí soudní ochrany proti nezákonnému zásahu orgánu výkonné moci do veřejného subjektivního práva žalobce. K řízení o takové žalobě nejsou podle názoru odvolacího soudu věcně příslušné soudy v občanském soudním řízení, nýbrž soudy ve správním soudnictví (§2 a §4 odst. 1 s.ř.s., §7 odst. 1 a 4 o.s.ř.); není-li soud prvního stupně věcně příslušný k řízení o věci samé, je vyloučena též jeho věcná příslušnost v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření v této věci. Nedostatek věcné příslušnosti ve věci správního soudnictví není v řízení o věci samé neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, neboť v takovém případě je namístě postup podle ustanovení §104b odst. 1 o.s.ř. Jiná procesní situace však podle názoru odvolacího soudu nastává v případě, rozhoduje-li věcně nepříslušný okresní soud o návrhu na nařízení předběžného opatření, protože „pro řízení o tomto návrhu je přiměřené použití ustanovení §104b odst. 1 o.s.ř. z povahy věci vyloučeno“. Je tomu tak proto, že „věcnou příslušnost v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ve věci náležející do správního soudnictví za situace, kdy u soudu ve správním soudnictví dosud nebylo zahájeno řízení o věci samé, soudní řád správní neupravuje (srov. §38 s.ř.s.). Jestliže zde tedy není soud, který by byl k řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření věcně příslušný, je věcná příslušnost soudu prvního stupně neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, která je důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že změna místa výkonu funkce soudce je nepochybně změnou obsahu pracovního poměru soudce, která je možná jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnanec a zaměstnavatel na její změně ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce. Vzhledem k tomuto „principu souhlasu se změnou místa výkonu práce“, a s přihlédnutím k tomu, že „rozvrhem práce nejsou upravena subjektivní práva žalobce, nejedná se tedy o rozhodnutí předpokládané v §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní“. Vycházeje z toho, že obsah pracovního vztahu soudce není stanoven rozhodnutím správního orgánu, dovolatel dovozuje, že „pracovněprávní vztah spadá výlučně pod soukromé právo, nikoli právo veřejnoprávní povahy“. Za situace, kdy „žádný právní předpis nestanoví možnost měnit jednostranným rozhodnutím orgánu státní správy podstatu a obsah pracovněprávního vztahu soudce a není tomu tak ani při změně místa výkonu práce“, žalobce dovozuje, že, byla-li rozvrhem práce jednostranným způsobem změněna složka pracovněprávního vztahu žalobce - místo výkonu práce, pak „takové rozhodnutí nespadá pod ust. §65 a násl. soudního řádu správního“. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud napadané usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 12.1.2009 u Městského soudu v Brně požadavek na určení, že „přeložení žalobce do jiného místa výkonu práce učiněné rozvrhem práce žalovaného ze dne 22.12.2008, pod označením Spr 3321/2008, k nastoupení práce na pracovišti v Jihlavě, je neplatné“; současně navrhl, aby soud nařídil předběžným opatřením, že „žalovaný je do právní moci řízení povinen přidělovat žalobci práci v sídle Krajského soudu v Brně, Rooseveltova 16, Brno“.
Řízení o návrhu na předběžné opatření, který byl v posuzovaném případě uplatněn v rámci řízení o věci samé, má sice relativně samostatnou povahu, jde však o řízení, které je ve vztahu k řízení o věci samé řízením akcesorickým. Vzhledem k tomu má soud pravomoc k nařízení předběžného opatření jen tehdy, týká-li se věci, o níž je dána jeho pravomoc meritorně rozhodovat; není-li dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci samé, není oprávněn v takové věci nařídit ani předběžné opatření. Protože v projednávaném případě jde o požadavek související s výkonem funkce soudce, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o této žalobě uplatněné podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Nezávislé soudy, které vykonávají jménem republiky soudní moc, jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (Čl. 81 a Čl. 90 Ústavy). Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, §61 odst. 1 a §63 zákona o soudech a soudcích). Rozhodovací činnost soudce v řízení před soudem je svojí povahou výkonem státní moci. Funkce soudce je veřejnou funkcí (§74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), a jejím obsahem je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (Čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Při výkonu soudní moci vystupuje soudce ve vztahu k subjektům, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje, jako nositel svrchované veřejné moci. Vztahy subjektů působících v tomto vztahu se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva, a v tomto směru má činnost soudu nepochybně veřejnoprávní povahu. Vedle této působnosti „navenek“ je zde však (jako součást veřejné funkce, kterou soudce jako fyzická osoba vykonává) též jeho vlastní pracovní vztah ke státu, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pracovní vztah soudce se řídí především zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy, zejména zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů; nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).
Uvedené právní předpisy, kromě toho, že stanoví den vzniku a zániku soudcovské funkce, upravují obsah pracovního vztahu soudce z hlediska esenciálních náležitostí vlastního pracovního vztahu soudce ke státu tím způsobem, že stanoví způsob jmenování soudce do funkce jako takové (§63 zákona o soudech a soudcích) a způsob, kterým se na základě předepsaného způsobu přidělení určí místo výkonu funkce u určitého soudu (§67 zákona o soudech a soudcích). V dalším – nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak – je třeba použít na pracovní vztah soudce subsidiárně pracovněprávní předpisy. Do rámce úvah o povaze tohoto pracovního vztahu je třeba zahrnout i skutečnost, že vzhledem k tomu, že pracovní vztah soudce nemůže vzniknout proti jeho vůli, může být jmenován do funkce jen se svým souhlasem; souhlas soudce je pak výslovně vyžadován pro přidělení soudce ministrem spravedlnosti k určitému soudu a stanovení dne nástupu do funkce (§67 odst. 1 a 3 zákona o soudech a soudcích).
Okolnost, že právní vztah soudce a státu - stanovení jeho esenciálních náležitostí - nemůže vzniknout bez soudcova souhlasu, že nemůže být bez dalšího jmenován nějakým mocenským aktem veřejné moci, znamená kromě jiného, že pracovní vztah soudce je svojí povahou - jak plyne ze zákona č. 6/2002 Sb. za subsidiárního použití zákoníku práce - právním poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Důsledkem této povahy vzájemného vztahu soudce a státu potom je, že se na pracovní vztah soudce přiměřeně použijí – nestanoví-li zákon nebo zvláštní právní předpis jinak – ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (srov. §84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). V tomto kontextu je třeba vnímat také rozsah dispoziční pravomoci předsedy soudu, která mu umožňuje stanovit v rozvrhu práce - kromě jiného – v dovoleném rozsahu též obsah pracovního vztahu soudce. V rozvrhu práce lze kromě jiného jmenovitě určit soudce tvořící senát, soudce, kteří budou zastupovat v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti delší než 3 měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, lze stanovit okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, a stanovit způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení (srov. §41 odst. 1 a §42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V uvedeném postupu předsedy soudu ale nelze ve vztahu k soudci spatřovat akt nositele svrchované veřejné moci a „zásah orgánu výkonné moci do veřejného subjektivního práva“ soudce, nýbrž – obdobně, jako u jiných zaměstnanců České republiky - jen organizační opatření vedoucího organizační složky státu k bližší konkretizaci obsahu „pracovní náplně“ soudce (soudců), a to v rámci již existujícího základního pracovního vztahu založeného za souhlasu obou účastníků, jehož podstatné (esenciální) náležitosti nelze rozvrhem práce stanovit nebo měnit.
V posuzované věci jde o posouzení opatření předsedy soudu přijaté v rozvrhu práce, kterým bylo žalobci jednostranně určeno místo výkonu funkce mimo jeho dosavadní působiště, na které byl se svým souhlasem přidělen. Pro posouzení uvedené otázky se ve smyslu ustanovení §84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích subsidiárně použijí (nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak) ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů „přiměřeně“; použijí se tedy zejména příslušná ustanovení o náležitostech pracovní smlouvy a o změně obsahu pracovního poměru (k legislativnímu termínu „přiměřeně“ srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.6.2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Vzhledem k tomu, že se zde jedná - jak plyne z výše uvedeného - o posouzení otázek, pro které je charakteristický vzájemný stav rovnosti účastníků, je zřejmé, že jde o věc vyplývající z pracovních vztahů soudce, kterou ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu