ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.53.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 53/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované První brněnské strojírně Velká Bíteš, a.s. se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská č. 279, IČO 00176109, zastoupené JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem ve Velké Bíteši, Sadová č. 531, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 26/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2009 č.j. 15 Co 131/2008-146, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.890,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Tučkové, advokátky se sídlem ve Velké Bíteši, Sadová č. 531.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.6.2009 č.j. 15 Co 131/2008-146, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4.1.2006 č.j. 13 C 26/2005-97 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo dáno žalobci dopisem žalované ze dne 22.6.2005, je neplatné“; a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované „zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce – dovodil-li zejména, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť s přihlédnutím k jeho členství v dozorčí radě, jako „funkci, kterou zastával ve společnosti, která v části podnikání konkurovala žalované, nelze intenzitu porušení pracovní kázně snižovat s odkazem na jeho dobré pracovní hodnocení“, a že tedy „po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnával osobu zastávající významnou funkci v konkurenční společnosti“, neboť „by tím byla popřena sama podstata ochrany zájmů zaměstnavatele jako podnikatele v konkurenčním prostředí“ – v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000 sp.zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem C 164), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že „závěr soudu o zvlášť hrubém porušení pracovní kázně je nesprávný a vůči žalobci nepřiměřeně a neodůvodněně přísný“, neboť ze „samotného významu členství v dozorčí radě u konkurenční společnosti“ nemůže vyplývat takováto intenzita porušení pracovní kázně a „okolnosti projednávaného případu neodůvodňují závěr, že by po žalovaném jako zaměstnavateli nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, proto nemohou obstát.
Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2003, pod č. 4).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.590,- Kč [srov. §3 odst. 1 č. 4 a §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 6.890,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6.890,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu