ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.560.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 560/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. V. T. , zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalovanému Lias Vintířov, lehký stavební materiál k. s. se sídlem ve Vintířově č. 176, IČO 46882324, zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4, o 949.088,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 424/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2010 č.j. 12 Co 221/2010-245, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 630.567,- Kč s úroky z prodlení (s výjimkou úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč) se zamítá .
III. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 949.088,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v pracovním poměru u žalovaného vykonával práci vedoucího vývoje a kontroly jakosti a že žalovaný s ním dopisem ze dne 17.5.2006 okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Protože toto okamžité zrušení pracovního poměru bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 191/2006 pravomocně určeno neplatným a protože žalobce dopisem ze dne 22.5.2006 žalovaného marně "vyzval k přidělování práce", domáhá se po něm zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 30.8.2006 do 29.2.2008 v celkové výši 949.088,- Kč.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 17.3.2009 č.j. 15 C 424/2006-162, opraveným usnesením ze dne 3.4.2009 č.j. 15 C 424/2006-165, "připustil částečné zpětvzetí žaloby o 318.521,- Kč" a řízení ohledně této částky zastavil, žalobu o zaplacení dalších 630.567,- Kč "se zákonným úrokem z prodlení" zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 26.025,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Vycházeje ze zjištění, že žalovaný v průběhu řízení zaplatil žalobci náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007 ve výši 318.521,- Kč, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce byl v době od 11.12.2006 do 11.12.2007 zaměstnán u firmy CEMEX Czech Republic, k.s. a za uvedenou dobu si u tohoto zaměstnavatele vydělal 1.408.980,- Kč hrubých, což je více než dvojnásobek jeho průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného (52.459,- Kč měsíčně). Podmínky zaměstnání žalobce u uvedené firmy byly podle názoru soudu prvního stupně "minimálně srovnatelné" s podmínkami, za kterých byl zaměstnán u žalovaného; "negativum" spočívající v tom, že žalobce musel dojíždět do Prahy, bylo "bohatě vyváženo pozitivem" spočívajícím ve vyšším příjmu. Požadované plnění nelze podle soudu prvního stupně žalobci přiznat ani "z titulu náhrady škody" podle ustanovení §187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť s ohledem na výši jeho výdělku u firmy CEMEX Czech Republic, k. s. mu žádná škoda nevznikla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3.9.2009 č.j. 12 Co 395/2009-190 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 630.567,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že před vyhlášením rozsudku nerozhodl o změně žaloby provedené podáním žalobce ze dne 20.5.2008 a týkající se úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, ohledně níž vzal žalobce žalobu zpět, a že v důsledku toho rozsudkem nerozhodl o celém předmětu řízení.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 15 C 424/2006-218 zamítl žalobu o zaplacení 630.567,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl (včetně úroků z prodlení příslušejících z částky 318.521,- Kč do 15.5.2008, kdy ji žalovaný žalobci zaplatil) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 39.531,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Vycházeje ze zjištění, že žalovaný v průběhu řízení zaplatil žalobci náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007 ve výši 318.521,- Kč, soud prvního stupně opětovně dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť v době od 11.12.2006 do 11.12.2007 byl zaměstnán u firmy CEMEX Czech Republic, k.s. a za uvedenou dobu si u tohoto zaměstnavatele vydělal 1.408.980,- Kč hrubých, což je více než dvojnásobek jeho průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného. Soud prvního stupně setrval na názoru, že podmínky zaměstnání žalobce u uvedené firmy byly "minimálně srovnatelné" s podmínkami, za kterých byl zaměstnán u žalovaného; "negativum" spočívající v tom, že žalobce musel dojíždět do Prahy, bylo "bohatě vyváženo pozitivem" spočívajícím ve vyšším příjmu. Požadované plnění nelze podle soudu prvního stupně žalobci přiznat ani "z titulu náhrady škody" podle ustanovení §187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť s ohledem na výši jeho výdělku u firmy CEMEX Czech Republic, k. s. mu žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně nepřiznal žalobci ani úroky z prodlení z částky 318.521,- Kč, zaplacené mu žalovaným po podání žaloby, neboť by to bylo - s ohledem na důvody zamítnutí žaloby ohledně jistiny - v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.9.2010 č.j. 12 Co 221/2010-245 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci úrok z prodlení z částky 318.521,- Kč ve výši 3 % za dobu od 10.3.2007 do 15.5.2008; ve "zbývající části" rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka "na nákladech původního řízení před soudem prvního stupně" 26.248,- Kč, "na nákladech za řízení před soudem prvního stupně" 30.816,- Kč a "na nákladech odvolacího řízení" 60.624,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů "předchozího odvolacího řízení". Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu na věc správně aplikoval ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů a na žádost žalovaného uplatněnou nejpozději jeho podáním ze dne 25.8.2008 žalobci důvodně nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že žalobci nelze uplatněný nárok přiznat ani "z titulu náhrady škody", neboť neprokázal, že by mu v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda. Důvod ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud shledal jen ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč představující náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007 a zaplacené žalobci žalovaným dne 15.5.2008; odvolací soud dospěl k názoru, že žalovaný se v prodlení se zaplacením této částky ocitl dne 10.3.2007, neboť nejde o nárok na náhradu mzdy "za jednotlivé měsíce", ale o nárok "za celých šest měsíců", a že proto má žalobce právo na úroky z prodlení z této částky za dobu od 10.3.2007 do 15.5.2008 ve výši "dle tehdy vyhlášeného dvojnásobku diskontní sazby, tj. 3%".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce podal (s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) dovolání. Namítal, že žalovaný v době do 31.12.2006 a ani po tomto datu "nikdy výslovně a jednoznačně neučinil v řízení žádost podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb."; žádost žalovaného o nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců ze dne 25.8.2008 (pomine-li se její "neurčitost, tedy i neplatnost") byla učiněna až v době, kdy již tento zákon pozbyl účinnosti. To, že taková žádost by musela být podána "v době platnosti" zákona č. 65/1965 Sb., podle dovolatele vyplývá z ustanovení §364 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., která určují, že právní úkony učiněné od 1.1.2007 se již řídí podle zákona č. 262/2006 Sb.; tento zákon již neumožňuje snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy na žádost zaměstnavatele. Protože předmětem řízení jsou "jednotlivé měsíční nároky" žalobce vzniklé výhradně po dni 1.1.2007, je třeba tyto nároky podle dovolatele posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud mu nesprávně přiznal úroky z prodlení ve výši odpovídající dvojnásobku diskontní sazby na místo ve výši "diskontní sazby zvýšené o 7 procentních bodů" a že nesprávně posoudil jistinu jako nárok "za celých šest měsíců". Rozsudek odvolacího soudu dovolatel nepovažuje za správný ani ve výrocích o nákladech řízení. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby zrušil dovolací soud napadený rozsudek (s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť část úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, ohledně níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nepřevyšuje částku 50 000 Kč ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení občanský soudní řád nepřipouští a otázka právního posouzení nároku žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů nepředstavuje s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou je rozsudek odvolacího soudu v souladu, otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce dovoláním napadá rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudů, podle kterého žalovaný za řízení před soudem prvního stupně podal žádost, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, jakou právní úpravou se řídí poskytování náhrady mzdy zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr v době do 31.12.2006, jde-li o náhradu mzdy příslušející zaměstnanci též za dobu po 31.12.2006. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 630.567,- Kč s úroky z prodlení, opodstatněné.
Podle ustanovení §364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007 (dále též jen "zák. práce") se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §364 odst. 2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení §364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zpětná působnost zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, vyjádřená v ustanovení §364 zák. práce, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007.
U pracovněprávních vztahů, které vznikly v době do 31.12.2006, se podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, posuzuje zejména jejich změna nebo zánik, k němuž dochází na základě nebo jiných pracovněprávních skutečností, které byly učiněny (nastaly) počínaje dnem 1.1.2007. Práva a povinnosti, odvozené ze základních pracovněprávních vztahů (individuální pracovněprávní závazky), založených v době do 31.12.2006, se řídí dosavadní právní úpravou, jestliže v době do 31.12.2006 také vznikly, i když přetrvávají po 31.12.2006; podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, se posuzují jen tehdy, jestliže ze základního pracovněprávního vztahu, založeného v době do 31.12.2006, vznikl (odvozený) pracovněprávní závazek až v době od 1.1.2007.
Z ustanovení §364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 31.12.2006 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 31.12.2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2010 sp. zn. 21 Cdo 258/2009, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Podle dosavadní právní úpravy se posuzuje nejen to, zda k pracovněprávnímu úkonu, učiněnému v době do 31.12.2006, došlo, ale zejména také jeho platnost. Právní účinky (právní následky), které byly vyvolány takovým pracovněprávním úkonem, se podle dosavadní úpravy posuzují jen tehdy, jestliže nastaly v době do 31.12.2006; tomu nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) i po 31.12.2006.
Dosavadní i současná právní úprava spojují právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem s tím, že zaměstnavatel dal zaměstnanci neplatnou výpověď nebo s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (srov. ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 a ustanovení §69 odst. 1 zák. práce). Pro posouzení, kterou právní úpravou se právo zaměstnance na náhradu mzdy řídí, je - jak vyplývá z výše uvedeného - rozhodující, zda uvedené pracovněprávní úkony, mající za následek vznik pracovněprávního závazku zaměstnavatele k poskytnutí náhrady mzdy zaměstnanci, byly učiněny v době do 31.12.2006 nebo až po 31.12.2006. Byl-li pracovní poměr neplatně rozvázán výpovědí zaměstnavatele, je rovněž významné, zda výpovědní doba uplynula (nastala jako právní skutečnost) v době do 31.12.2006 nebo až po 31.12.2006, neboť právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí vzniká teprve dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001).
Z toho plyne, že, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď v době do 31.12.2006, měla-li výpovědní doba také uplynout v době do 31.12.2006 a oznámil-li v této době zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, řídí se právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru dosavadními předpisy (zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006), i kdyby měl zaměstnanec pobírat náhradu mzdy rovněž za dobu po 31.12.2006.
V posuzovaném případě soudy vycházely ze zjištění, že žalovaný se žalobcem neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 17.5.2006 doručeným žalobci dne 18.5.2006 a že žalobce dopisem ze dne 24.8.2006 a dne 30.8.2006 osobně v sídle žalovaného oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Protože pracovněprávní úkony, s nimiž zákon spojuje vznik pracovněprávního závazku zaměstnavatele k poskytnutí náhrady mzdy zaměstnanci, byly učiněny v době do 31.12.2006, soudy správně posoudily nárok žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006; na správnost tohoto posouzení přitom nemá - jak vyplývá z výše uvedeného - vliv ani okolnost, že předmětem řízení byla náhrada mzdy uplatněná žalobcem (i) za dobu po 31.12.2006.
Pro právní posouzení věci není významné ani to, že žalovaný požádal podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 soud, aby žalobci nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, až v době po 31.12.2006 (z obsahu spisu vyplývá, že tak učinil svým písemným podáním ze dne 25.8.2008 adresovaným soudu prvního stupně). Žádost zaměstnavatele o snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy, podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 představuje z procesního hlediska obranu proti žalobě, kterou se zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, a zaměstnavatel ji může vznést jak za řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení (srov. bod IV. stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). V případě, že se nárok zaměstnance na náhradu mzdy řídí také v době po 31.12.2006 dosavadními předpisy, může být i po 31.12.2006 v řízení o tomto nároku u soudu podána žádost zaměstnavatele o snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006. Jestliže tedy soudy na základě žádosti žalovaného, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců, uplatněné podáním ze dne 25.8.2008, posoudily nárok žalobce na náhradu mzdy též podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 a jestliže shledaly splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující šest měsíců, postupovaly v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 630 567 Kč s úroky z prodlení, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Důvodné je však dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 318.521,- Kč, představující náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007, kterou žalovaný zaplatil žalobci dne 15.5.2008.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci přísluší úroky z prodlení z částky 318.521,- Kč ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu (srov. §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27.4.2005), není správný, neboť s účinností od 28.4.2005 do 30.6.2010 výše úroků z prodlení odpovídala ročně "výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů", a v každém kalendářním pololetí, v němž trvalo prodlení dlužníka, byla závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (srov. §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.). Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že nárok na náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007 ve výši 318.521,- Kč není nárokem "za jednotlivé měsíce", ale nárokem "za celých šest měsíců", a že proto byl žalovaný v prodlení se zaplacením této částky žalobci ode dne 10.3.2007. Mzda je totiž splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na některou její složku, nebylo-li v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy; obdobně je stanovena splatnost náhrady mzdy (srov. ustanovení §10 odst. 1 a §19 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2006 a s účinností od 1.1.2007 ustanovení §141 odst. 1 a §144 zák. práce). Splatnost náhrady mzdy příslušející žalobci za dobu od 23.8.2006 do 23.2.2007 a od ní se odvíjející počátek prodlení žalovaného s plněním tohoto peněžitého dluhu je proto třeba určit za každý kalendářní měsíc samostatně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, správný, Nejvyšší soud České republiky jej v této části (spolu s akcesorickými výroky o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu