ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.588.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 588/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo nám. č. 2020/6, IČO 26863154, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 91/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2009 č.j. 16 Co 122/2009-79, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2009 č.j. 85 C 91/2008-62 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 270,- Kč s úroky z prodlení od 17. dubna 2009 do zaplacení), usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. května 2009 č.j. 85 C 91/2008-65 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. října 2010 č.j. 85 C 91/2008-103 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem osudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.2007 do 30.11.2008 celkem 218.469,-Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalované, u níž pracoval od roku 1991 jako horník, mu byla dne 20.3.2000 zjištěna nemoc z povolání (středně těžká senzomotorická neuropatie), pro kterou byl dnem 30.6.2000 mezi účastníky ukončen pracovní poměr. Žalovaná vyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ode dne 1.7.2000 až do dne 31.3.2007, kdy poskytování této náhrady zastavila z důvodu změny poměrů, neboť u žalobce "vzniklo nové obecné onemocnění", pro které nebyl schopen vykonávat původní práci horníka. Protože žalobce, nebýt nemoci z povolání, by mohl vykonávat práci zámečníka, svářeče a instalatéra, přičemž aritmetický průměr statistických údajů zveřejněných na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí o výši průměrné hrubé měsíční mzdy v těchto profesích za první čtvrtletí roku 2007 činil 20.095,- Kč, domáhá se žalobce náhrady za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi tímto výdělkem, kterého by mohl dosáhnout, a skutečně dosahovaným výdělkem při výkonu práce strážného.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.4.2009 č.j. 85 C 91/2008-62 ve znění usnesení ze dne 12.5.2009 č.j. 85 C 91/2008-65 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 218.199,- Kč s úroky z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení 270,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet České republiky - Okresního soudu v Ostravě" na náhradě nákladů řízení 50.538,- Kč a na soudním poplatku 8.730,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledku dokazování dovodil, že žalobce není pro obecné onemocnění srdce schopen vykonávat práci horníka v podzemí, kterou vykonával před zjištěním nemoci z povolání dne 20.3.2000, ovšem, nebýt nemoci z povolání, byl by od 1.4.2007 schopen vykonávat práci zámečníka, svářeče a instalatéra, z níž ho obecné onemocnění nevylučuje; žalobci proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skočení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu práce zámečníka, svářeče a instalatéra. Podle názoru soudu prvního lze při stanovení výše rozhodného výdělku vyjít z "aritmetického průměru statistických údajů zveřejněných na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věci o výši průměrné hrubé měsíční mzdy ve shora uvedených profesích za první čtvrtletí roku 2007".
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.9.2009 č.j. 16 Co 122/2009-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 270,- Kč s úroky z prodlení) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaná je povinna zaplatit "České republice - Okresnímu soudu v Ostravě 100% nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně ustanovené zástupkyně žalobce, když výše těchto nákladů bude stanovena samostatným usnesením okresního soudu". Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu práce zámečníka, svářeče a instalatéra u jiného zaměstnavatele, neboť pro obecné onemocnění by sice nadále nemohl pracovat jako horník v podzemí dolu, ale mohl by nadále vykonávat tuto práci. Podle odvolacího soudu není pro zjištění pravděpodobného výdělku, který by žalobce dosáhl při výkonu práce zámečníka, svářeče a instalatéra, potřebné, aby bylo prokázáno, u jakého "konkrétního zaměstnavatele se žalobce ucházel o konkrétní pracovní místo", že nebyl přijat do pracovního poměru pouze z toho důvodu, že nebyl schopen tuto práci vykonávat pro následky nemoci z povolání nebo že by měl zaměstnavatel pracovní místo hlášeno na úřadu práce jako volné a bylo následně obsazeno jiným zaměstnancem, neboť "není opodstatněné požadovat po poškozeném zaměstnanci, aby se ucházel u jiného zaměstnavatele o práci, u níž je zřejmé, že by ji stejně pro následky nemoci z povolání nebyl schopen konat". Postup soudu prvního stupně, který vycházel při zjišťování průměrného výdělku "z aritmetického průměru statistických údajů o výši průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců v profesích zámečník, svářeč a instalatér za první čtvrtletí roku 2007 podle regionální statistiky cen práce pro Moravskoslezský kraj" a který zjistil tímto způsobem průměrný měsíční výdělek žalobce ve výši 20.698,- Kč, je podle názoru odvolacího soudu "v souladu se zněním ustanovení §195 starého zákoníku práce a v souladu se základními principy ovládajícími odškodňování nemocí z povolání vystihuje výdělkové poměry žalobce v rozhodném období".
Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 27.10.2010 č.j. 85 C 91/2008-103 stanovil, že výše nákladů řízení vzniklých České republice, které je žalovaná povinna zaplatit "na účet Okresního soudu v Ostravě" podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.9.2009 č.j. 16 Co 122/2009-79, činí 23.162,59 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že "žalobce neprokázal použitím statistických údajů výši pravděpodobného výdělku, kterého by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci odpovídající jeho kvalifikaci a praxi, kterou by pro tohoto nového zaměstnavatele vykonával, kdyby nebyl postižen následky nemocí z povolání", neboť pojem "prokazatelně dosáhl" je podle názoru žalované nutno vykládat jako "předložení takového důkazu, z něhož je zcela zřejmé, že žalobce by u tohoto nového zaměstnavatele byl skutečně zaměstnán s určitým výdělkem a jediným důvodem, proč se tak nestalo, je zdravotní omezení žalobce pro následky nemoci z povolání". Navíc, předložením statistického údaje je zcela opomíjena mj. otázka kvalifikace a praxe žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že u žalobce, který pracoval u žalované od roku 1991 jako horník v dole, byla dne 20.3.2000 zjištěna nemoc z povolání, pro jejíž následky s ním byl ke dni 30.6.2000 rozvázán pracovní poměr. Žalovaná vyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ode dne 1.7.2000 až do dne 31.3.2007, kdy poskytování této náhrady zastavila proto, že u žalobce "vzniklo nové obecné onemocnění", pro které nebyl schopen vykonávat původní práci horníka, žalobce by však, nebýt nemoci z povolání, byl schopen vykonávat práci zámečníka, svářeče a instalatéra, z níž ho "nové obecné onemocnění" nevylučuje. Žalobce požaduje, aby mu žalovaná poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.2007 do 30.11.2008 do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu práce zámečníka, svářeče a instalatéra.
Vzhledem k tomu, že ke změně v poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo (mělo dojít) ode dne 1.4.2007, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle v té době platných právních předpisů, a to zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2007 (dále též jen "zák. práce").
Onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, které není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, představuje změnu poměrů ve smyslu ustanovení §390 odst.1 zák. práce (dříve §202 odst.1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2006), jestliže samo o sobě vylučuje jakoukoliv výdělečnou činnost poškozeného zaměstnance nebo jestliže mu znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Spočívá-li změna poměrů v tom, že onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, které není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, znemožňuje poškozenému zaměstnanci pouze výkon práce, kterou konal před vznikem škody, neznamená to bez dalšího, že by zanikla povinnost zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Judikatura soudů již dříve dovodila, že, nemůže-li poškozený zaměstnanec pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k nemoci z povolání - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; za těchto změněných poměrů však poškozenému zaměstnanci nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu této jiné práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2003, který byl uveřejněn pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Soudy v projednávané věci zjistily, že žalobce onemocněl "obecným onemocněním" (ischemií myokardu, řešené operací), pro jejíž následky by od 1.4.2007 nemohl pracovat jako horník v podzemí dolu, i kdyby neonemocněl nemocí z povolání, že by mohl vykonávat, nebýt nemoci z povolání, práci v profesi "instalatér - topenář - vodař", v níž je vyučen, a že pro svůj celkový zdravotní stav je nyní schopen vykonávat práce vrátného, strážného, skladníka, úklidové práce v objektech, pomocné práce ve službách a jiné práce "spíše s mírným pohybem a bez zátěže horních končetin". Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, jaký průměrný výdělek by žalobce dosáhl při výkonu práce, kterou sice nemůže vykonávat pro následky nemoci z povolání, jejímuž výkonu však nebrání jeho "obecné onemocnění". Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Znemožňuje-li poškozenému zaměstnanci onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, jež není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody, je-li způsobilý - kdyby nedošlo k nemoci z povolání - konat jinou (méně placenou) práci, z níž ho takové onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, a ukazuje-li se proto potřebné zjistit průměrný výdělek (jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše této jiné práce, musí být v první řadě objasněno, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele (u zaměstnavatele, který mu neodpovídá za škodu způsobenou nemocí z povolání), kdyby nebyl postižen nemocí z povolání.
Poškozený zaměstnanec by prokazatelně mohl vykonávat jen práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci. Zdravotní stav zaměstnance přitom musí být uvažován jen v takové podobě, jako kdyby jeho pracovní způsobilost nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla. Kvalifikace zaměstnance je dána především jeho vzděláním, odbornou praxí a úrovní osvojených dovedností. Zaměstnanec by mohl prokazatelně konat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu (samozřejmě bez ohledu na následky nemoci z povolání) a která nepřesahuje jeho schopnosti a získanou kvalifikaci.
Prokazatelně by dále poškozený zaměstnanec mohl konat jen takovou práci, kterou nabízí pracovní trh, a to v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nebyl postižen nemocí z povolání, tedy zejména v místě určeném místem dosavadního zaměstnání nebo bydlištěm zaměstnance. Smyslem (účelem) zjištění, jakou práci by zaměstnanec mohl konat u jiného zaměstnavatele, je vystižení újmy, která zaměstnanci vznikla tím, že má pro následky nemoci z povolání sníženou (zaniklou) pracovní způsobilost; tomuto požadavku odpovídá postup, že bude - ukazuje-li se, že v rozhodném místě by žalobce mohl vykonávat více prací (druhů práce), které odpovídají jeho zdravotnímu stavu a které nepřesahují jeho schopnosti a kvalifikaci - uvažována nejprve práce, při níž bude plně využita kvalifikace zaměstnance, poté práce, při níž bude kvalifikace zaměstnance využita co nejvíce, a nakonec práce, k níž není potřebná jakákoliv kvalifikace.
Kromě uvedených hledisek mohou být uvažovány další okolnosti, je-li zřejmé, že mají (by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, jako je např. obsah posudků o pracovní činnosti ohledně dosavadních zaměstnání postiženého zaměstnance. Přihlíženo samozřejmě nesmí být k tomu, co představuje nepřípustnou diskriminaci zaměstnanců, i kdyby bylo jinak (protiprávně) uplatňováno ze strany (některých) zaměstnavatelů na trhu práce.
Objasňování toho, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat, současně nelze chápat tak, že by mohlo vést k závěru, že by zaměstnanec neměl (nemohl mít) jakékoliv pracovní uplatnění, kdyby nebyl postižen nemocí z povolání. Smyslem (účelem) uvedeného postupu je zjištění, jakou práci by postižený zaměstnanec mohl vykonávat u jiného zaměstnavatele, což následně umožní stanovit průměrný výdělek zaměstnance, a nikoliv posouzení, zda by opravdu našel (jakékoliv) zaměstnání, přestože by jeho pracovní způsobilost nebyla ovlivněna následky nemoci z povolání. Úvaha v tomto smyslu by ostatně byla - jak správně uvedl též odvolací soud - absurdní; zaměstnanec se přece nemůže dobře ucházet o práci, kterou by stejně nebyl schopen ze zdravotních důvodů (pro následky nemoci z povolání) vykonávat, a není tu žádný důvod po něm požadovat, aby se o takovou práci ucházel jen "naoko" (pouze z důvodu, aby mohl případně doložit zaměstnavateli, jenž mu odpovídá za škodu z nemoci z povolání, druh práce, kterou by mohl vykonávat, kdyby nebyl postižen nemocí z povolání).
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce je vyučen jako "instalatér - topenář - vodař". K tomu, aby bylo stanoveno, jakou práci by mohl prokazatelně vykonávat, kdyby jeho pracovní způsobilost nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena), však takové zjištění nepostačuje; závěr v tomto směru předpokládá nejen zvážení žalobcovy kvalifikace získané vzděláním, ale zjištění a posouzení dalších výše uvedených hledisek. Soudy se však posouzením věci v tomto směru nezabývaly.
Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období (§353 odst. 1 zák. práce). Není-li v zákoníku práce stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (§354 odst.1 zák. práce). Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek (§355 odst.1 zák. práce). Pravděpodobný výdělek se použije místo průměrného výdělku - jak je zřejmé z ustanovení §355 odst.1 zák. práce - nejen tehdy, jestliže zaměstnanec v pracovním poměru odpracoval v rozhodném období méně než 21 dnů, ale i v případě, že v rozhodném období vůbec nepracoval (například proto, že byl v pracovní neschopnosti, že mu nebyla přidělována práce nebo že nebyl zaměstnán). Má-li být zjištěn průměrný výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosáhl při výkonu práce, kterou by prokazatelně mohl vykonávat, kdyby nedošlo k nemoci z povolání a z níž ho nevylučuje onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, jež není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, odpovídá požadavkům zákona, bude-li zjištěn jako pravděpodobný výdělek postupem uvedeným v ustanovení §355 odst.2 zák. práce.
Závěr o tom, jakou hrubou mzdu by poškozený zaměstnanec ve smyslu ustanovení §355 odst.2 zák. práce zřejmě dosáhl, předpokládá zjištění, jakou by zřejmě pobíral mzdu, kdyby opravdu pracoval (v době, k níž se určuje pravděpodobný výdělek) u jiného zaměstnavatele. Za tím účelem musí být zejména zjištěno, jaká mzda za výkon této práce u jiného zaměstnavatele náležela (podle kolektivní smlouvy, vnitřního mzdového předpisu nebo z jiného důvodu), přičemž musí být zohledněny nejen "pevné" nebo "nárokové složky" mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a "fakultativní složky" mzdy; přitom lze zejména přihlédnout k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.
S názorem soudů, že při zjišťování průměrného výdělku za práci, kterou by žalobce vykonával pro jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, lze vycházet "z aritmetického průměru statistických údajů o výši průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců v profesích zámečník, svářeč a instalatér za první čtvrtletí roku 2007 podle regionální statistiky cen práce pro Moravskoslezský kraj", nelze souhlasit. I když průměrný (pravděpodobný) výdělek je třeba zjistit pro dobu po změně poměrů (§390 odst.1 zák. práce), k níž došlo ke dni 1.4.2007, a i když lze důvodně předpokládat, že by žalobce - nebýt nemoci z povolání - byl zaměstnán v Moravskoslezském kraji, nevypovídá "aritmetický průměr statistických údajů o výši průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců v profesích zámečník, svářeč a instalatér" nic o tom, jaký by u žalobce byl zjištěn postupem uvedeným v ustanovení §355 odst.2 zák. práce jeho pravděpodobný výdělek, neboť z něho nelze dovodit, jakou hrubou mzdu by žalobce zřejmě dosáhl při výkonu práce u jiného zaměstnavatele. Závěr soudů, podle kterého by činil průměrný (pravděpodobný) výdělek žalobce při výkonu jiné práce, kterou by po 1.4.2007 vykonával, nebýt nemoci z povolání, 20.698,- Kč měsíčně, proto nemůže obstát. Vedeny chybným právním názorem se soudy nezabývaly hledisky, která jsou rozhodná pro zjištění pravděpodobného výdělku podle ustanovení 355 odst.2 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že při zjišťování, jaký výdělek by poškozený (bývalý) zaměstnanec - znemožňuje-li mu onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, jež není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody - dosáhl za práci, kterou by byl způsobilý konat, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, soud přihlíží ke zdravotnímu stavu zaměstnance (v podobě neovlivněné následky nemoci z povolání), k jeho schopnostem, k získané kvalifikaci, k situaci na trhu práce v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, popř. též k dalším okolnostem, ukazuje-li se, že mají (by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli; průměrný výdělek za výkon takové jiné práce se v tomto případě stanoví jako pravděpodobný výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosáhl při výkonu práce u zjištěného jiného zaměstnavatele (srov. též právní názor vyjádřený v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 č.j. 21 Cdo 1997/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto spolu s akcesorickým usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.10.2010 č.j. 85 C 91/2008-103 zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 270,- Kč s úroky z prodlení od 17.4.2009 do zaplacení, který nebyl odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně dotčen a který proto nabyl samostatně právní moci) spolu s "opravným" usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12.5.2009 č.j. 85 C 91/2008-65 a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226, 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy nepřehlédnou, že osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení §142 o.s.ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení §30 o.s.ř. Požadavek ustanovení §149 odst.2 o.s.ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Výše odměny za zastupování se v tomto případě stanoví vždy podle "ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně", tj. podle ustanovení §6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu