ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.76.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 76/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a.s. se sídlem v Karlových Varech, T.G. Masaryka č. 282/57, IČO 49790765, zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8, proti žalovaným 1) J. H., 2) nezletilé H. H., obou zastoupených JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, o určení neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 95/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2010, č. j. 15 Co 101/2010-173, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. srpna 2009, č. j. 5 C 95/2009-59 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. září 2009, č. j. 5 C 95/2009-85 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Domažlicích dne 15.5.2009 domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 17.5.2006 uzavřená mezi žalovanými, na jejímž základě bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v právu žalované 1) "užívat doživotně a bezplatně byt v nemovitosti čp. 47 B. P., D. na stp. číslo 364, zapsaných na LV 427 pro k.ú. D., a to byt, který se nachází v přízemí této nemovitosti a sestává se z kuchyně a dvou pokojů, s užíváním příslušenství, které je pro tento byt v přízemí samostatné, a to koupelny a WC se spoluužíváním veškerých společných prostor v domě i mimo něj, zejména pak vstupních prostor, chodeb, sklepa a půdy, s možností volného pohybu po celém domě a parcele a s možností přijímat ve všech vyhrazených místech a místnostech návštěvy svých příbuzných a známých," a věcné břemeno spočívající v právu žalované 1) "doživotně a bezplatně užívat nemovitosti zapsané na LV číslo 508 pro k.ú. Ú. u D., a to rekreační chaty ev.č. 96 Ú., na stp. 395 a ostatní plochy 2161/14, to jest doživotní bezplatné užívání obytných prostor, které se nachází v prvním nadzemním podlaží rekreačního domku ev.č. 96 Ú. s příslušenstvím, a v podkroví rekreačního domku prostor na spaní". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná 1) je povinna na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.4.2006, č. j. 22 Cm 16/2000-575 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2009, č. j. 3 Cmo 464/2007-740, který nabyl právní moci dne 25.2.2009, zaplatit žalobkyni 5.000.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění a na náhradě nákladů řízení 85.721,-Kč a 224.363,-Kč. Žalovaná 1) darovací smlouvou dne 17.5.2006 darovala žalované 2) [své vnučce] předmětné nemovitosti a současně žalovaná 2) smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 17.5.2006 zřídila ve prospěch žalované 1) předmětná věcná břemena. Žalovaná 1) nemá "jiný hodnotný majetek anebo příjem, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávek žalobkyně, než nemovitosti, které žalovaná 1) darovala své vnučce a právně je znehodnotila zřízením věcných břemen ve svůj prospěch".
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 7.8.2009, č. j. 5 C 95/2009-59 ve znění usnesení ze dne 10.9.2009, č. j. 5 C 95/2009-85 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů 18.217,- Kč k rukám advokátky JUDr. Růženy Trojánkové. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná 2) nabyla na základě darovací smlouvy vlastnické právo k předmětným nemovitostem a že "jako vlastnice souhlasila se zátěží získaných nemovitostí věcným břemenem ve prospěch dárkyně" [žalované 1)]; smlouva o zřízení věcného břemene byla "v závislosti na smlouvě darovací učiněna ve stejný den, a to 17.5.2006". Vzhledem k tomu, že "osoba, která má prospěch z odporovaného právního úkonu", je žalovaná 1), neboť v její prospěch je předmětné věcné břemeno zřízeno, je zároveň dlužnicí žalobkyně, nemůže se podle názoru soudu prvního stupně zde uplatnit "obrana, že osoba oprávněná z odporovaného právního úkonu nemohla úmysl krátit věřitele poznat". Protože "v době uplatněného nároku je pohledávka věřitele zjevná, úkon, který učinila dlužnice v posledních třech letech, spadá do vymezeného časového období a svědčí o úmyslu dlužnice zkrátit věřitele zcela nepochybně a zřízené věcné břemeno, které je zátěží převedených nemovitostí ve prospěch žalované, je rovněž úkonem, který nemovitosti právně znehodnocuje a tedy zkracuje možnost věřitele se uspokojit". Soud prvního stupně uzavřel, že byly splněny všechny předpoklady pro určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.8.2010 č. j. 15 Co 101/2010-173 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.070,- Kč k rukám advokátky JUDr. Růženy Trojánkové. Odvolací soud nejprve zjistil, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 93/2007 bylo pravomocně určeno, že je vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku neúčinná darovací smlouva ze dne 17.5.2006, kterou žalovaná 1) převedla na žalovanou 2) předmětné nemovitosti, a že ještě v průběhu tohoto řízení bylo zahájeno řízení v projednávané věci o určení neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Vzhledem k tomu, že "takové nakládání majetkem osobami, které mají v úmyslu zkrátit věřitele, není ojedinělé", že zpravidla je "odporovatelnost obou úkonů, darovací či kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene řešena současně v tomtéž řízení", že z hlediska odporovatelnosti "oba úkony tvoří neoddělitelný celek, resp. smlouvy od sebe nelze oddělit tak, že by pouze jedna z nich byla vůči věřiteli neúčinná, druhá ale účinná", nemohla v projednávané věci smlouva o zřízení věcného břemene "samostatně vzniknout a nemůže ani samostatně působit vůči žalobkyni"; byly-li "splněny podmínky odporovatelnosti darovací smlouvy, vztahuje se tento závěr i na smlouvu o zřízení věcného břemene". I když podle smlouvy o zřízení věcného břemene žalovaná 1) nabyla právo, které nelze "postihnout účinně exekucí, z něhož by se žalobkyně mohla uspokojit", odvolací soud přihlédl k tomu, že "toto právo významně zatěžuje nemovitosti, z nichž by se žalobkyně mohla uspokojit", a že tedy se jedná o smlouvu zkracující věřitele. Vyhovění žalobě nebrání ani to, že "prodejem nemovitostí výkonem rozhodnutí nebo exekucí by zřejmě věcné břemeno zaniklo", neboť "není vyloučeno, že by věcné břemeno mohlo být zachováno a bydlení osoby oprávněné z věcného břemene v případném předmětu dražby by mohlo ovlivnit v neprospěch žalobce výtěžek dražby". Odvolací soud uzavřel, že "soudy bylo rozhodnuto o neúčinnosti darovací smlouvy vůči žalobkyni" a že "nelze tedy učinit jiný závěr, než že i smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi žalovanými je vůči žalobkyni právně neúčinná".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání. Namítají, že smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřely "de lege lata, tj. po právu a bez jakýchkoliv omezení", že ve smlouvě "deklarovaly svou pravou vůli a v žádném případě tato smlouva nebyla limitována jinými pohnutkami, především zkrátit věřitele", když "konec konců úmysl jako takový ani prokázán nebyl, soud se uspokojil pouze s konstatací, že žalované konaly v úmyslu zkrátit věřitele", která je "naprosto nevěrohodná". Navíc neobstojí argumentace žalobkyně, že "žalovaná 1) zkrátila majetek, protože obě žalované od počátku tvrdí, že majetek žalobkyně je od počátku majetkem žalované 1), protože do současného období je platná darovací smlouva J. B., kterou do současného období nikdo nezpochybnil či zrušil". Přípustnost dovolání žalované 1) a 2) dovozují z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., protože "do současného období probíhá celá řada sporů, které nejsou prozatím meritorně rozhodnuté a můžou mít zcela zásadní právní význam i na rozhodnutí napadené dovoláním", a navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Souhlasí s odvolacím soudem, že nelze otázku neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene řešit jinak, než jak byla vyřešena otázka odporovatelnosti smlouvy darovací.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalované 1) a 2) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná 1) uzavřela dne 17.5.2006 se žalovanou 2) do notářského zápisu sepsaného J. M., notářkou v Domažlicích, "smlouvu darovací a smlouvu o zřízení věcného břemene", jíž žalovaná 1) darovala žalované 2) nemovitosti označené jako "dům čp. 47 B. P., stp. 364, na které je tato nemovitost postavena, a pozemky ve zjedn. ev. - parc. pův. PK číslo 1769, 1816/2, 1816/3, 1851, 3364 se vším zákonným přísl. a součástmi, a to vedl. stavbou, venkovní úpravou a trvalými porosty," a nemovitosti označené jako "rekreační chata ev. č. 96 Ú., stp. 395, na které je tato nemovitost postavena, o ostatní plocha 2161/14 tamtéž", jíž si žalovaná 1) "za souhlasu zákonné zástupkyně nezl. nabyvatelky" vyhradila "věcné oprávnění, které bude spočívat v možnosti užívat doživotně a bezplatně byt v nemovitosti čp. 47 B. P. D. a stp. číslo 364, na které je tato nemovitost postavena, a to byt, který se nachází v přízemí této nemovitosti a sestává z kuchyně a dvou pokojů s užíváním přísl., které je pro tento byt v přízemí samostatné, a to koupelny a WC se spoluužíváním veškerých společných prostor v době i mimo něj, zejména pak vstupních prostor, chodeb, sklepa a půdy, s možností volného pohybu po celém domě a parcele a s možností přijímat ve všech vyhrazených místech a místnostech návštěvy svých příbuzných a známých", a jíž si žalovaná 1) "za souhlasu zákonné zástupkyně nezl. nabyvatelky" vyhradila ve smyslu ustanovení §151o občanského zákoníku "doživotní a bezplatné užívání nemovitostí zapsaných na LV číslo 508 pro k.ú. Ú. u D., a to rekreační chaty ev. č. 96 Ú., stp. 395, na které je nemovitost postavena, a ostatní plochy 2161/14, to jest doživotní bezplatné užívání obytných prostor, které se nachází v prvním nadzemním podlaží rekreačního domku ev. č. 96 Ú. s přísl. a v podkroví převáděné nemovitosti prostor na spaní"; vklad práva do katastru byl podle této smlouvy povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště D., pod č. j. V-2394/2006-401 s tím, že účinky vkladu vznikly dnem 4.9.2006. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3.4.2006, č. j. 22 Cm 16/2000-575 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2009, č. j. 3 Cmo 464/2007-740 bylo žalované 1) uloženo, aby zaplatila žalobkyni na "přiměřeném zadostiučinění" 5.000.000,-Kč a na náhradě nákladů řízení 85.721,- Kč a 224.363,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7.8.2009, č. j. 5 C 93/2007-180 "ve spojení" s usnesením ze dne 1.10.2009, č. j. 5 C 93/2007-205, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.5.2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, bylo určeno, že smlouva ze dne 17.5.2006 o darování nemovitostí žalované 2) je vůči žalobkyni právně neúčinná; k dovolání podanému žalovanou 2) byla tato rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.8.2011, č. j. 30 Cdo 4578/2010-298 zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí v projednávané věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů je možné ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku odporovat právnímu úkonu o zřízení věcného břemene k darované nemovitosti, které si dárce "vyhradil" při darování vůči obdarovanému. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§42a odst. 1 občanského zákoníku). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 2 občanského zákoníku). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§42a odst. 3 občanského zákoníku). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§42a odst.4 občanského zákoníku).
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000]. Pasivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je v první řadě (srov. §42a odst.3 občanského zákoníku) ten, s kým nebo v jehož prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené ve prospěch dlužníka (spojené s osobou dlužníka) nepředstavuje takovou hodnotu, z níž by věřitel mohl požadovat (při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci) uspokojení své vymahatelné pohledávky. Právnímu úkonu, kterým bylo zřízeno věcné břemeno, již z tohoto důvodu není možné (způsobem uvedeným v ustanovení §42a občanského zákoníku) samostatně odporovat.
Byla-li nemovitost zatížena věcným břemenem ve prospěch určité osoby, jedná se o závadu, která při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci prodejem zatížené nemovitosti ovlivňuje (může ovlivnit) výslednou cenu nemovitosti (srov. §336a o.s.ř. a §69 exekučního řádu), která nemusí vždy prodejem v dražbě zaniknout (srov. §337h odst.2 o.s.ř. a §69 exekučního řádu) a která může mít vliv na (rozsah) uspokojení věřitele (oprávněného nebo dalšího oprávněného), který nemá svoji pohledávku zajištěnou zástavním právem (srov. §337c o.s.ř. a §69 exekučního řádu). I když právní úkon, kterým bylo zřízeno věcné břemeno, nelze napadnout odpůrčí žalobou, je nepochybné, že zatížení nemovitosti věcným břemenem může být na újmu (rozsahu) uspokojení pohledávky věřitele z výtěžku prodeje nemovitosti (z rozdělované podstaty).
Převedl-li dlužník svoji nemovitost na jiného a vyhradil-li si přitom zřízení věcného břemene (spočívajícího v užívání převáděné nemovitosti nebo její části), jedná se (podle svého smyslu a účelu) o jediný právní úkon, jehož část spočívající ve zřízení věcného břemene nelze oddělit od ostatního obsahu, je-li z okolností případu zřejmé, že by bez zřízení věcného břemene k převodu nemovitosti nedošlo; ustanovení §41 občanského zákoníku sice hovoří jen o důvodu neplatnosti právního úkonu, analogicky však nepochybně platí i pro důvod odporovatelnosti právnímu úkonu. V případě, že je ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku vůči věřitelům právně neúčinný právní úkon o převodu nemovitosti, vztahuje se tedy tento právní následek na všechny neoddělitelné části tohoto právního úkonu, tedy i na případné zřízení věcného břemene k převáděné nemovitosti (ve prospěch převodce nebo někoho jiného).
V projednávané věci žalovaná 1) darovala předmětné nemovitosti žalované 2) a při darování si současně vyhradila ve svůj prospěch věcná břemena, spočívající v užívání (části) daru. Kdyby bylo dokazováním zjištěno, že by žalovaná 1) bez současného řízení věcných břemen neučinila darování, byl by odůvodněn závěr, že část smlouvy žalovaných 1) a 2) ze dne 17.5.2006 o zřízení věcného břemene sdílí osud smlouvou učiněného darování, jehož právní neúčinnost vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku byla řešena ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 93/2007, aniž by o tom muselo být samostatně (a výslovně) rozhodováno.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z toho, že o neúčinnosti darování učiněného ve smlouvě ze dne 17.5.2006 bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 93/2007, uvedený závěr ovšem nyní neplatí, neboť rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7.8.2009, č. j. 5 C 93/2007-180 "ve spojení" s usnesením ze dne 1.10.2009, č. j. 5 C 93/2007-205 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18.5.2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253 byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.8.2011, č. j. 30 Cdo 4578/2010-298 zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, že by smlouva žalovaných 1) a 2) ze dne 17.5.2006 byla vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Domažlicích) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu