ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.90.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 90/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce VERA LEASING s.r.o. se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, IČO 45793701, zastoupeného Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova č. 1355, proti žalovaným 1) BRATŘI VÁCLAVKOVÉ spol. s r.o. v likvidaci, posledně se sídlem v Písku, U nádraží č. 561, IČO 40755401 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 2.12.2008), a 2) O. Ch. , o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 25/2007, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009 č.j. 6 Co 1939/2009-232, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Písku dne 6.2.2007 proti žalovanému 1) J. Ch. domáhal, aby mu oba tito žalovaní zaplatili 2.000.000,- Kč "s tím, že proti žalovanému J.Ch.se lze domáhat uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti - budovy čp. 117, postavené na pozemku p.č. 124 zapsané na LV 1340 pro k.ú. Zelená Hora a obec Kraslice u Katastrálního úřadu Sokolov, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6.2.1995 nabyl pohledávku z úvěru ve výši 11.338.630,- Kč, který Bankovní dům SKALA a.s. poskytl podle smlouvy ze dne 27.8.1993 žalovanému 1) a který byl do celkové výše 9.000.000,- Kč zajištěn zástavními právy na nemovitostech ve vlastnictví společnosti MIKROCHEM a.s. Praha a do výše 2.000.000,- Kč zástavním právem na předmětných nemovitostech, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 27.8.1993. Na majetek žalovaného 1) byl prohlášen konkurs, v jeho rámci však nedošlo ke zpeněžení předmětné zástavy, i když žalobcova pohledávka v průběhu konkursního řízení nebyla popřena. Žalobce se proto nyní domáhá uspokojení zajištěné pohledávky z této zástavy.
Žalovaný 2) namítal, že zástavní právo k zajištění žalobcovy pohledávky "platně nevzniklo", neboť "zástavce nebyl vlastníkem zastavované nemovitosti", a že vymáhaná pohledávka je promlčena.
Okresní soud v Písku - poté, co usnesením ze dne 17.12.2007 č.j. 6 C 25/2007-87 připustil, aby do řízení na místo J. Ch. vstoupil žalovaný 2), na něhož J. Ch. převedl kupní smlouvou ze dne 27.2.2007 zastavené nemovitosti - rozsudkem ze dne 21.4.2008 č.j. 6 C 25/2007-119 uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci 2.000.000,- Kč, vůči žalovanému 2) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 64.447,56 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka a že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 160.350,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marie Broučkové. Z provedeného dokazování dovodil, že žaloba je vůči žalovanému 1) důvodná, neboť nesplnil (ani částečně v konkursním řízení) svůj závazek z úvěrové smlouvy. Na uspokojení ze zástavy však žalobce nemá právo, neboť zástavní smlouva ze dne 27.8.1993 je neplatná, když byla uzavřena (jako zástavcem) společností, která neměla vlastnické ani jiné právo k předmětným nemovitostem; vlastníkem zástavy byla S. H., která se zástavcem (společností VOGADOR a.s.) uzavřela "pouze smlouvu na přestavbu domu čp. 117 s tím, že po celou dobu přestavby až do kolaudace zůstává její vlastnicí". Protože byla zástavní smlouva uzavřena s osobou, která nebyla vlastníkem zastavené nemovitosti, a protože souhlas skutečného vlastníka nemovitosti nebyl dán, nemůže být žaloba vůči žalovanému 2) důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30.10.2008 č.j. 6 Co 2088/2008-176 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se žalovaného 2) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že otázku vzniku zástavního práva neposoudil také podle ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku a že se náležitě nevypořádal s tím, zda žalovaný je opravdu vlastníkem zastavených nemovitostí. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že právní předchůdce žalovaného 2) J. Ch. se nemohl stát vlastníkem nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 6.9.1994, když předmět kupní smlouvy již zanikl (dne 21.7.1992 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí na stavbu hotelu Garni) a když se S. H. nepovažovala za vlastnici stavby hotelu Garni. Pro případ, že by byla zastavena cizí věc, je třeba zjišťovat, zda zástavce měl souhlas vlastníka zastavené věci se zastavením nebo zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce byl oprávněn uvedenou nemovitost zastavit; kdyby soud dospěl k závěru, že zástavní právo platně vzniklo, je třeba se vypořádat s námitkou promlčení.
Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 26.2.2009 č.j. 6 C 25/2007-195 znovu žalobu vůči žalovanému 2) zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 64.447,56 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka. Z provedeného dokazování nejprve zjistil, že Bankovní dům SKALA a.s. poskytl žalovanému 1) na základě smlouvy ze dne 27.8.1993 úvěr ve výši 9.000.000,- Kč (poslední splátka úvěru měla být zaplacena do 31.3.1996), že k zajištění této pohledávky Bankovní dům SKALA a.s. uzavřel se společností VOGADOR a.s. dne 27.8.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem označeným jako "hotel Garni čp. 117 postavený na cizím pozemku parc. č. 124 v k.ú. Zelená Hora u Kraslic", podle níž bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí. Důkazy bylo dále zjištěno, že S. H. uzavřela dne 10.6.1991 se společností VOGADOR a.s. smlouvu na zhotovení věci, jejímž předmětem byla oprava a přestavba domu objednatelky čp. 117 v Zelené Hoře; společnost VOGADOR a.s. se zavázala mimo jiné, že zajistí vlastním jménem a na vlastní náklady vydání stavebního povolení a vydání kolaudačního rozhodnutí na jméno zhotovitele, že "cena zakázky bude zaplacena po odsouhlasení všech dodacích listů prokazujících zakoupení a užití materiálu" tak, že vlastník domu pronajme zhotoviteli předmět rekonstrukce bezplatně na dobu šesti let k provozování ubytovacích služeb, a že po celou dobu rekonstrukce zůstává objekt ve vlastnictví objednatelky S. H. Rozhodnutím Městského úřadu v Kraslicích ze dne 24.6.1991 bylo povoleno odstranění stavby rodinného domu čp. 117 do 31.8.1991 z důvodu "špatného stavu nemovitosti po požáru", dne 4.9.1991 vydal Městský úřad v Kraslicích na žádost společnosti VOGADOR a.s. stavební povolení na přestavbu rodinného domu čp. 117 "na hotel Garni + výstavba ČOV" a dne 21.7.1992 bylo vydáno stavebním úřadem v Kraslicích kolaudační rozhodnutí na hotel Garni pro společnost VOGADOR a.s. Kupní smlouvou ze dne 6.9.1994 S. H. prodala J.Ch."rodinný dům čp. 117 se st. parc. č. 124 v Zelené Hoře" za kupní cenu 46.481,- Kč; ve smlouvě se uvádí, že nemovitost je "ve stavu popsaném ve znaleckém posudku ze dne 28.8.1993 prolongovaném dne 15.8.1994 a odpovídajícímu opotřebení vzniklému požárem". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "na žalovaného 2) nemohlo přejít vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 27.2.2007 z jeho otce J. Ch." a že "nemohly tedy přejít ani závazky spojené se zástavní smlouvou", neboť "J. Ch. se nemohl stát vlastníkem rodinného domu čp. 117 na základě kupní smlouvy ze dne 6.9.1994, protože v té době tato nemovitost již neexistovala". Zástavní smlouva je podle soudu prvního stupně "platná, neboť zástavní věřitel zástavu přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn nemovitost zastavit", když "společnost VOGADOR a.s. přímo ve smlouvě tvrdila, že je výlučným vlastníkem stavby hotelu Garni čp. 117 postaveném na cizím pozemku a prokazovala to stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím", i když společnost VOGADOR a.s. nebyla vlastníkem předmětné stavby, neboť z dohody uzavřené se S. H. vyplývá, že rovněž po dobu přestavby zůstala nemovitost ve vlastnictví S. H. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že "pohledávka promlčena ve 4leté promlčecí době podle obchodního zákoníku není, neboť pohledávka se stala splatnou prohlášením konkursu dne 22.3.1996, konkurs byl zrušen pro nedostatek majetku dne 7.6.2002, rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.6.2003, poté začala běžet promlčecí lhůta, a žalobce podal žalobu dne 6.2.2007".
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.10.2009 č.j. 6 Co 1939/2009-232 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 2.000.000,- Kč "z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti - budovy č. 117 postavené na parcele č. 124 a zapsané na LV č. 1340 v k.ú. Zelená Hora a obec Kraslice u Katastrálního úřadu Sokolov"; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 322.756,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 80.164,- Kč, vše k rukám advokátky Mgr. Marie Broučkové. Odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že by se žalovaný 2) nestal vlastníkem zastavené nemovitosti, když "v tomto řízení, kde je předmětem pohledávka žalobce zajištěná zástavním právem k nemovitosti, je třeba vycházet z údajů zapsaných v katastru nemovitostí, tzn. že žalovaný 2) je vlastníkem předmětné nemovitosti". Podle odvolacího soudu "z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by zástavní věřitel nebyl v dobré víře, neboť platí domněnka, že věřitel byl v dobré víře"; zástavní právo proto platně vzniklo "odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedené, vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí". Protože námitka promlčení nebyla vznesena důvodně, je žaloba proti žalovanému 2) opodstatněná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Odmítl právní názor odvolacího soudu o tom, že by zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, a namítl, že se soud nevypořádal s tvrzeními a důkazy, které byly v řízení žalovaným 2) předloženy. Podle "potvrzení" katastrálního úřadu ze dne 17.5.2007 byla vlastníkem objektu čp. 117 na stavební parcele č. 124 v k.ú. Zelená Hora u Kraslic ke dni 8.9.1993 (kdy byl podán návrh na vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy ze dne 27.8.1993) paní S. H. Podle dohody o zhotovení věci ze dne 10.6.1991 byla mezi S. H. (vlastnicí) a zhotovitelem sjednána oprava a přestavba objektu čp. 117 na st. parc. č. 124 v k.ú. Zelená Hora, v níž se strany dohodly, že objekt zůstává po celou dobu rekonstrukce ve vlastnictví objednatele (S. H. ), tzn. že se společnost VOGADOR a.s., která měla v zástavní smlouvě postavení zástavce, nikdy nestala vlastníkem objektu. Ani stavební povolení a kolaudační rozhodnutí na předmětnou stavbu nesvědčí o vlastnictví zástavce k objektu. Dobrou víru zástavního věřitele nelze dovozovat ani z prohlášení zástavce v zástavní smlouvě, že je vlastníkem předmětu zástavy, jestliže zápis vlastnictví v té době "zněl na S. H.". Žalovaný 2) se domnívá, že zástavní věřitel nemohl být v dobré víře, jestliže "nevycházel v době uzavření zástavní smlouvy ze zápisů v katastru nemovitostí, kde zástavce jako vlastník evidován nebyl, a jestliže tak učinil na podkladě listin, které nezakládají vlastnické právo k předmětu zástavy". Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) odmítl. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a že jeho rozhodnutí považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000). Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (§151b odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (§151b odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1993 do 31.12.2000). Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000).
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
K uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 občanského zákoníku).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se podle ustálené judikatury soudů ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 věty první občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 věta druhá občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1993 do 31.12.2000) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, který byl uveřejněn pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004].
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní věřitel přijal na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 27.8.1993 zástavu v dobré víře, na základě úvahy, že "z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by zástavní věřitel nebyl v dobré víře, neboť platí domněnka, že věřitel byl v dobré víře", a že "z údajů v katastru nemovitostí nevyplývá nic, co by možnost zastavení nemovitosti zpochybňovalo". Pro posouzení dobré víry zástavního věřitele přitom bylo rozhodující, zda zástavnímu věřiteli (Bankovnímu domu Skala, a.s.) bylo známo nebo se mohl při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy očekávat od banky, že zástavce (společnost VOGADOR a.s., za kterou jednal J. Ch.) ve skutečnosti není vlastníkem zastavované nemovitosti a že tedy jeho prohlášení o "výlučném vlastnictví stavby Hotel Garni č.p. 117 na cizím pozemku" obsažené ve smlouvě o zřízení zástavního práva je (zřejmě vědomě) nepravdivé.
Zástavce (společnost VOGADOR a.s.) dokládal své tvrzení o vlastnictví zástavy "stavebním povolením vydaným Městským úřadem Kraslice č.j. SÚ-614/91/Kř ze dne 4.9.1991" a "kolaudačním rozhodnutím téhož úřadu č.j.sb.úř. 581/92 ze dne 21.7.1992" a vysvětlením, že vlastníkem pozemků je "dosud S. H. a zemřelý J. H., když "dědictví projednáno u STN v So - 19.5.1990 (pr. moc 20.6.1990 – č.j. D-323/89)" a "předmětem řízení nebyly žádné nemovitosti". S přihlédnutím k tomu, že zápis vlastnictví k domu čp. 117 obsažený v evidenci nemovitostí svědčil - jak bylo dokazováním zjištěno – S. H. a že v řízení o dědictví po zemřelém J. H. neměly být projednány "žádné nemovitosti", bylo možné (a nutné) od zástavního věřitele jako banky důvodně očekávat, že bude požadovat další doklady o tvrzení zástavce o vlastnictví zástavy, a to zejména listinu, která by zástavce opravňovala postavit "Hotel Garni č.p. 117" na "cizím pozemku", a podrobná vysvětlení od osob, které byly zapsány jako vlastníci v evidenci nemovitostí, popřípadě jejich dědiců; kdyby tímto způsobem nepostupoval, nebylo možné ani uzavřít, že by zástavní věřitel nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, a že by tedy přijal zástavu v dobré víře, že ji zástavce byl oprávněn zastavit. Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval; nemůže proto obstát ani jeho úvaha "z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by zástavní věřitel nebyl v dobré víře, neboť platí domněnka, že věřitel byl v dobré víře".
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu