ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1213.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1213/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce M. M. , bytem v L., s adresou pro doručování K., zastoupeného JUDr. Ottou Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze, Tachovské náměstí 649/3, proti žalované D. M. , bytem v L., zastoupené Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze, Hořejší nábřeží 21, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 161/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 6/2010-170, takto:
I. Dovolání žalobce směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 6/2010-170, v části výroku II., ve které bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. července 2009, č. j. 5 C 161/2005-120, ohledně odmítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal vydání pracovních dokladů a pomůcek, osobních a rodinných dokladů, šperků a cenností se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 6/2010-170, v části výroku II., ve které bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. července 2009, č. j. 5 C 161/2005-120, o odmítnutí žaloby ve vztahu k požadavku na vydání odborné a profesní literatury, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. července 2009, č. j. 5 C 161/2005-120, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal vydání nástěnných bicích černých hodin, obrazu na plátně ,,L.“, soupravy dekorativních nádob z porcelánu, promítačky 8 mm filmu značky M, osobních dokladů, dvou kadeřnických nůžek, zimních řetězů, rýsovacího prkna, oddacího listu, dalších osobních dokladů, dvou sedlářských nůžek a psacího stroje s německou klávesnicí (výrok I. usnesení) a odmítl podání žalobce v části, ve které se domáhal vydání odborné a profesní literatury, značkového smyčce, pracovních dokladů a pomůcek, osobních a rodinných dokladů, šperků, cenností a trezorku.
Ohledně věcí uvedených ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně vzal žalobce podání zpět, proto soud prvního stupně v této části řízení podle §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. Pokud jde o věci uvedené ve výroku II. usnesení, soud prvního stupně jeho žalobu odmítl, neboť žalobce tyto věci blíže neidentifikoval tak, aby byly nezaměnitelné s jinými věcmi a aby je „mohl soud převzít do výroku rozsudku, kterým by mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí“, přestože byl soudem poučen o následcích nedoplnění jejich podrobného popisu. Ačkoliv byl žalobce k odstranění této vady žaloby vyzván, ohledně těchto věcí své podání nijak nedoplnil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 6/2010-170, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že podání se v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhá vydání značkového smyčce a trezorku neodmítá (výrok I. usnesení), v ostatním usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel z usnesení ze dne 18. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 428/2006, jímž Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 30. prosince 2005, č. j. 30 Co 538/2005-18, ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 5 C 161/2005-11, o odmítnutí žaloby v projednávané věci a jímž Nejvyšší soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal k individualizaci věcí v žalobě právní názor, podle kterého nelze po žalobci vždy požadovat, aby věc, jejíhož vydání se domáhá, popsal způsobem, který by ji odlišil od všech existujících věcí stejného druhu. Postačí, popíše-li je žalobce obecněji. Pokud by pak žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto specifikované věci, bylo by na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věcí upřesnit.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí shledal pochybení nalézacích soudů v tom, že nezjistily existenci věcí, které byly mezi stranami sporné, provedením navržených důkazů, nevyjímaje ani ohledání na místě samém. V daném případě měly nalézací soudy žalobce vyzvat k označení důkazů, jejichž provedení by mu umožnilo identifikaci věcí a žalovaná by se k nim měla vyjádřit.
Podle názoru odvolacího soudu však v dalším řízení uvedeným způsobem byl specifikován pouze značkový smyčec a trezorek a v tomto rozsahu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil. Ohledně dalších věcí, a to odborné a profesní literatury, pracovních dokladů a pomůcek, osobních a rodinných dokladů, šperků a cenností, žalobce však žádný důkaz k jejich identifikaci neuvedl. Žalovaná se vyjádřila tak, že je připravena knihy vydat žalobci a připojila podrobný seznam věcí, uskladněných za účelem jejich předání žalobci. Část knih i další věci pak žalobci předala při soudním ohledání nemovitosti, ve které se nacházely.
Odbornou a profesní literaturu dle názoru odvolacího soudu žalobce rovněž nedostatečně identifikoval konstatováním, že šlo o cenné knihy, pojednávající o architektuře a historii, a doložením fotografie knihovny z roku 1990. Knihy měl podle názoru odvolacího soudu žalobce označit jménem autora a jejich názvem.
Usnesení odvolacího soudu v jeho výroku II. napadl žalobce dovoláním, které je podle jeho názoru důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel uvádí v dovolání řadu skutečností, které se netýkají dané věci, k věci zdůraznil zejména to, že žalovaná knihovnu i chybějící knihy zcizila a dále uvádí další skutečnosti týkající se secesní knihovny a trezorku, ohledně kterého však žaloba není odmítnuta.
Z dovolatelem uplatněných skutečností má v dovolacím řízení význam pouze jeho argumentace týkající se knihovny s knihami, jejichž vydání je požadováno. Dovolatel má za to, že požadavky soudu na specifikaci řádně splnil. Požadavek soudu na uvedení autora a názvu u každé jednotlivé knihy považuje za rozporný s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a i se zdravým rozumem. Navíc uvedl, že v nalézacím řízení doložil fotografii knihovny, kde se nacházely.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je závěr nalézacích soudů, že v části žaloby, v níž se žalobce domáhal vydání „odborné a profesní literatury, pracovních dokladů a pomůcek, osobních a rodinných dokladů, šperků a cenností“, trpí žaloba takovými nedostatky v označení věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, že v řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat. Nalézací soudy totiž dospěly k závěru, že žalobce požadované věci neidentifikoval tak, aby byly nezaměnitelné s jinými věcmi. Nemohly proto tvořit součást výroku rozhodnutí, podle kterého by mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobce dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu celého výroku II., obsahově však svou argumentaci v dovolání zaměřil toliko na tu část rozhodnutí odvolacího soudu, která se týkala odmítnutí jeho požadavku na vydání „odborné a profesní literatury“. Ve vztahu k ostatním věcem, ohledně nichž byla jeho žaloba odmítnuta, dovolání žádnou argumentaci neobsahuje a nepolemizuje s důvody, pro které byla žaloba v této části odmítnuta. Dovolací soud proto dovolání žalobce směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 6/2010-170, v části výroku II., ve které bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. července 2009, č. j. 5 C 161/2005-120, o odmítnutí žaloby žalobce v části, v níž se domáhal vydání pracovních dokladů a pomůcek, osobních a rodinných dokladů, šperků a cenností podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Ve vztahu k té části žaloby, ve které nalézací soudy odmítly požadavek žalobce na vydání „odborné a profesní literatury“, je dovolání důvodné.
Podle §42 odst. 4 o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Je-li účastník zastoupen advokátem, může být podpis advokáta nahrazen otiskem podpisového razítka, jehož vzor byl uložen u soudu, kterému je podání určeno. Podání v listinné podobě je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, jestliže je to třeba. Podání v jiných formách se činí pouze jedním stejnopisem. K podání učiněnému elektronicky lze připojit také všechny jeho přílohy v elektronické podobě.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §43 odst. 1, 2 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, publikovaném pod C 1452 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a pod pořadovým č. 72/2004 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek uvedl, že v žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které po žalobci nelze vždy žádat, aby věc, jejíhož vydání se domáhá, popsal způsobem, který by ji odlišil od všech existujících věcí stejného druhu. Postačí, popíše-li obecněji. Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto specifikované věci, bylo by na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věcí upřesnit.
Tyto závěry v poměrech žaloby na vydání věci akceptoval dovolací soud i v usnesení (vydaném v této věci) ze dne 18. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 428/2006.
Rozhodnutí nalézacích soudů v dovoláním napadené části neobstojí již z toho důvodu, že soudy se nedostatečně zabývaly otázkou, ve vztahu k jaké konkrétní věci (věcem) žalobu žalobce uplatnil.
V žalobě ze dne 1. listopadu 2004 se žalobce mimo jiné domáhal vydání „černé secesní knihovny, včetně knih sloužících pouze potřebě žalobce“. V podání ze dne 22. listopadu 2006 žalobce uvedl, že řadu věcí velmi postrádá, především svou „technickou a naučnou knihovnu“.
Již z těchto podání se naznačovala možnost, že se žalobce domáhá vydání jeho knihovny jako tzv. hromadné věci, neboť v žádném z podání žalobce nebylo zřejmé, že by žalobce odděloval požadavek na vydání knihovny jako samostatné movité věci a jednotlivých knih taktéž jako movitých věcí.
Nejvyšší soud se k povaze tzv. hromadné věci vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 6. srpna 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněném v: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských, ročník šestý, pod pořadovým č. 4085, str. 1100, tak, že „tvoří hromadnou věc a pokládá se za celek soubor několika věcí zvláštních, které se počítají za jednu věc a označují se společným jménem. Význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní“.
Odborná literatura, z jejíchž závěrů dovolací soud i v této věci vychází, respektuje, že hromadná věc má význam pro žalobu reivindikační. V poměrech požadavku na vydání knihovny vychází z toho, že půjde-li o knihovnu, která je identifikovatelná, bude možno žalovat na vydání knihovny, aniž by bylo potřeba popsat každou knihu zvlášť. Pokud by ovšem bylo zjištěno, že předmětný soubor již neexistuje, nebude možno takovou hromadnou věc již vindikovat (k tomu srovnej: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 50).
Z uvedeného vyplývá, že předmětem vindikace mohou být jednotlivé věci tvořící jinak součást věci hromadné, ale také samotná věc hromadná. Umožnění vindikace hromadné věci zjevně reflektuje požadavky reálných životních situací a umožňuje žalobci dosáhnout vydání zadržované věci, aniž by byl nucen pro účely určitosti žaloby označovat jednotlivé věci tvořící součást věci hromadné.
Nalézací soudy se však nezabývaly posouzením, zda žalobce uplatnil požadavek na vydání hromadné věci či nikoliv.
Soud prvního stupně totiž v usnesení ze dne 30. června 2008, č. j. 5 C 161/2005-107, kterým vyzýval žalobce k odstranění vad podání, uložil žalobci výslovně povinnost upřesnit označení mimo jiné jak černé secesní knihovny, tak i „odborné a profesní literatury“.
V podání ze dne 31. srpna 2008, kterým žalobce na výzvu soudu reagoval mimo jiné tím, že konkretizoval (bod 3 podání žalobce) černou secesní knihovnu jejím podrobným popisem s výslovným uvedením, jaké typy a druhy knih se v této knihovně nacházejí. V uvedeném podání dále uvedl, ve kterých částech knihovny se nacházejí jednotlivé žánry knih (pracovní, encyklopedická, odborná, historická) s poukazem na skutečnost, že dne 1. dubna 2008 část knih od žalované obdržel. Ani z tohoto podání se nikterak nepodává, že by se žalobce domáhal odděleně vydání knihovny a samostatného vydání knih. To ostatně žalobce potvrzuje výslovně i v podaném dovolání, jímž byla odmítnuta jeho žaloba v části týkající se odborné a profesní literatury, když zdůrazňuje, že jeho požadavek na vrácení knih je spojen s požadavkem na vrácení černé secesní knihovny; žalobce v dovolání bez jakýchkoliv pochybností vysvětluje, že vrácení knih se domáhá ve vazbě na vydání černé secesní knihovny, neboť zdůrazňuje, že mu doposud nebylo z knihovny vráceno cca 418 knih, jejichž výčet s uvedením autorů a názvů jednotlivých knih není schopen soudu do všech podrobností ihned doložit. Dále v dovolání zdůraznil, že mailovou zprávou ze dne 13. října 2004 prokázal, že žalovaná měla předmětnou knihovnu s knihami v ní uloženými ve své detenci; postup odvolacího soudu by podle přesvědčení odvolatele znamenal „krytí postupu žalované“ ve zcizení knihovny a knih v ní se nacházejících.
Z průběhu dalšího řízení je však zjevné, že nalézací soudy oddělily požadavek žalobce na vydání knihovny jako samostatné věci a jednotlivých knih, aniž by zvažovaly, zda žalobce neuplatnil požadavek na vydání hromadné věci.
Zatímco totiž napadenými usneseními nalézacích soudů byla žaloba žalobce odmítnuta v části týkající se odborné a profesní literatury, o požadavku na vydání černé secesní knihovny rozhodl samostatně soud prvního stupně zamítavě v rozsudku 31. března 2010, č. j. 5 C 161/2005-198, proti kterému podal žalobce odvolání. Odvolací soud následně usnesením ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 30 Co 394/2010-237, odvolací řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 6/2010-170.
Z výše uvedeného vyplývá, že v napadené části není rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto napadené usnesení odvolacího soudu v rozsahu důvodného dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř. Vzhledem k rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu a rozsahu přezkumu dovolacím soudem (s přihlédnutím k tomu, že dovolání žalobce bylo zčásti zamítnuto), dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j.
30 Co 6/2010-170, v části výroku II., ve které bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. července 2009, č. j. 5 C 161/2005-120, o odmítnutí žaloby ve vztahu k požadavku na vydání odborné a profesní literatury, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že jím vyslovené závěry se váží k otázce identifikace věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá; v žádném ohledu však dovolací soud nepředjímá rozhodnutí o této části žalobcem uplatněného nároku z věcného hlediska.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu