ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1253.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1253/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Aeroklubu Kladno , identifikační číslo osoby 16977335, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalovanému Ing. M. B., správci konkursní podstaty úpadce Státního podniku Křivoklát v likvidaci, identifikační číslo osoby 00132551, sídlo správce v Plzni, Tylova 57, o zřízení věcného břemene a zdržení se zásahů do práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 9/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2009, č. j. 27 Co 529/2008-254, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 19. května 2008, č. j. 10 C 9/2005-125 (správně 217) rozhodl, že se zřizuje „ve prospěch žalobce jakožto provozovatele letiště a pro každý další subjekt, který určí řízení letového provozu žalobce, věcné břemeno, spočívající v právu vzlétání a přistávání motorovými a nemotorovými letadly, balony, vzducholoděmi a rogaly, jakož i v právu přistávání padákem, zapsané na pro k. ú. V. D., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro SČ kraj, Katastrální pracoviště K.“ (výrok pod bodem I.), že se zřizuje „ve prospěch žalobce jakožto provozovatele letiště a pro každý další subjekt, který určí řízení letového provozu žalobce, věcné břemeno, spočívající v právu jízdy, manipulace, odbavení a pojíždění motorovými a nemotorovými letadly, vozidly a stroji, zapsané na LV pro k. ú. V. D., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro SČ kraj, Katastrální pracoviště K.“ (výrok pod bodem II.), že „žalovaný je povinen zdržet se na pozemcích v k. ú. V. D., zapsaných na LV pro k. ú. V. D., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro SČ kraj, Katastrální pracoviště K., budování jakýchkoliv staveb a výsadby porostů a jakéhokoliv dalšího jednání, které by mohlo omezit nebo zabránit realizaci práva z věcného břemene, dále je povinen jednat tak, aby k omezení nebo znemožnění výkonu práva žalobce z věcného břemene nedošlo“ (výrok pod bodem III.) a že o výši náhrady za zřízení věcného břemene a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je provozovatelem Letiště K., situovaného mimo jiné na pozemcích v k. ú. V. D. Vlastníkem těchto pozemků je Česká republika a právo hospodaření k nim přísluší Státnímu statku K., v likvidaci. Na majetek tohoto státního podniku byl v roce 2001 prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty (do které byly sepsány i předmětné pozemky) byl ustanoven žalovaný. Na pozemcích bylo provozováno letiště již od roku 1938, od roku 1955 právním předchůdcem žalobce Svazarmem Aeroklub K. Celý pozemek je využíván jako vzletová a přistávací dráha a pozemek jako odbavovací a pojížděcí plocha na pozemek. Podle soudu prvního stupně „hangáry a další letištní budovy ve vlastnictví žalobce jsou rovněž na pozemcích žalovaného. Ty sice nejsou předmětem tohoto řízení, s otázkou využívání předmětných pozemků však úzce souvisí ….prakticky jsou využitelné pouze pro provoz letiště.“ Uzavřel, že jde o obdobnou situaci jako v případech umožnění přístupu k budově na cizím pozemku s tou zvláštností, že nejde o přístup k budově přes cizí pozemek z veřejné komunikace, ale ze vzduchu – jde tak právo vzletu a přistávání. Žalobě na zřízení věcného břemene vyhověl (analogicky) podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 27 Co 529/2008-254, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. – III. tak, že žalobu zamítl. Ve výroku pod bodem IV. (ohledně náhrady za zřízení věcného břemene a nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce se domáhá zřízení věcného břemene k uvedeným pozemkům. Zřízení věcného břemene je však možné jen za splnění předpokladů uvedených v §151o odst. 3 obč. zák., který stanoví, že není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Analogické použití tohoto ustanovení – zajištění přístupu ke stavbám ze vzduchu - však není možné. Zřízení věcného břemene je závažným omezením vlastnického práva a omezení vlastnického práva připadá v úvahu jen na základě zákona. Dále odvolací soud připomněl, že žalobce se podle obsahu žaloby (jím vyjmenovaných činností) přístupu k letištním budovám ani nedomáhá, ale jde mu primárně o využití pozemků k provozování letiště. Protože žalobci nepřísluší právo vyplývající z věcného břemene k předmětným pozemkům, není ani věcně legitimován k tomu, aby se podle §130 odst. 1 a §126 odst. 1 obč. zák. domáhal ochrany takového práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu, že ani analogicky nelze podle §151odst. 3 obč. zák. zřídit věcné břemeno spočívající v užívání pozemku jako letiště. Kromě toho odvolací soud nesprávně uvedl, že se ani nedomáhal zřízení věcného břemene spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek žalovaného. Potvrdil totiž rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem II., kterým byla výslovně zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu jízdy žalobce přes pozemek žalovaného. Žalobce uvádí, že neví najisto, zda se ve spise nachází plánek letiště, který z opatrnosti připojuje k dovolání. Na tomto plánku jsou zakresleny stavby v jeho vlastnictví, určené k parkování, garážování a opravám letadel, k nimž je možný přístup jen pojížděním po pozemku, který je přístupný jen ze vzduchu nad pozemkem. Podle žalobce „přístup vlastníka k jeho stavbám a s ohledem na jejich specifičnost i specifičnost dopravních prostředků, které se musí k jeho nemovitostem dostat, nelze zajistit jinak.“ V této části žaloby se tak domáhal zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák., který měl být oběma soudy přímo aplikován. Ve zbývající části žaloby bylo namístě analogické použití tohoto ustanovení. Byť Nejvyšší soud již judikoval, že analogie možná není (R 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1438/2004), nelze přehlédnout, že institut věcného břemene pochází již z rakouského občanského zákoníku z roku 1811 a nemohl počítat s možností přístupu na pozemek jen ze vzduchu. Na počátku třetího tisíciletí je však takový přístup zcela běžný a byť není zákonem rigidně upraven, je třeba zákon vykládat i s ohledem na vývoj techniky. Žalobce připomněl význam letiště v dané lokalitě a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že dovolání je bezpředmětné. Žalovaný již pozemky par. čísel 183/1 a 183/6 v rámci konkurzu zpeněžil. Zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák. není namístě také proto, že zákonem č. 301/2009 Sb. byl změněn zákon č. 49/1997 Sb. o civilním letectví, kterým bylo nově upraveno zřízení věcného břemene provozování letiště, vyžaduje-li to veřejný zájem. Takovou žalobu již žalobce také podal a věc je vedena u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 1/2010. Kromě toho se ve věci sp. zn. 21 C 78/2009 domáhá výslovně „zřízení věcného řemene zajištění přístupu ke stavbám.“ Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání však není důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek (§151o odst. 3 obč. zák.).
Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od právního závěru, k němuž dospěl ohledně aplikace §151o odst. 3 obč. zák. v rozsudku ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3395. Uvedl, že „rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, které zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že v jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení (viz např. R 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické aplikace zákona. Proto §151o odst. 3 obč. zák. nelze ani za použití analogie aplikovat na jiný případ než na ten, který je v něm uveden.
Námitka žalobce, že se domáhal také zřízení práva cesty (přístupu) ke svým stavbám, není na místě. V žalobě, resp. žalobním petitu neoznačil žádné stavby, ke kterým měl být sjednán přístup; podle obsahu mu šlo o umožnění provozu letiště.
Konečně o tom, že jde v případě využití pozemku jako letiště o jiný způsob užívání pozemku než k zajištění přístupu (cesty) ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák., svědčí to, že podle §30a zákona č. 49/1997 Sb. o civilním letectví, ve znění novely provedené zákonem č. 301/2009 Sb., s účinností od 1. 1. 2010 soud k návrhu provozovatele letiště zřídí za náhradu věcné břemeno provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, převažuje-li veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka pozemku. Z toho je zřejmé, že ani zákonodárce nepovažoval za možné zřídit takové břemeno podle §151o odst. 3 obč. zák.; jinak by totiž nepřistoupil ke zvláštní úpravě.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b), §229 odst. 3 o. s. ř. a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že soud prvního stupně usnesením ze dne 26. června 2009, č. j. 10 C 9/2005-274, žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 43.648,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení. Žalovanému, který by měl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu