ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1283.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1283/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně ALORA, s. r. o., IČO 25314831, se sídlem v Prostějově, Vrahovická 14-16, zastoupené JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti žalovanému Ing. M. P., IČO 49426575, bytem v P., zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 11, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 35/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2009, č. j. 17 Co 230/2008-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně JUDr. Dany Cetkovské.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu - „o. s. ř.“).
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2008, č. j. 7 C 35/2007-126, uložil žalovanému povinnost vyklidit z nemovitostí v k. ú. P., a to 1) z nemovitosti objektu transformovny TS 1, tj. budovy bez č. p./č. e., průmyslový objekt, 2) z pozemku, 3) z nemovitosti objektu transformovny T 14, tj. budovy bez č. p./č. e., průmyslový objekt, a 4) z pozemku energetické zařízení ve výroku blíže konkretizované. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. října 2009, č. j. 17 Co 230/2008-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (ve lhůtě uvedené v §242 odst. 4 o. s. ř.), nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365). Proto dovolací soud vycházel ze stavu dovolání v době, kdy uplynula lhůta pro jeho podání.
K námitce, že sporné zařízení je stavbou, a že tedy bylo třeba postupovat podle pravidel o odstraňování staveb z cizího pozemku: Žalovaný v nalézacím řízení netvrdil, že sporné zařízení je stavbou; v průběhu řízení a částečně i v dovolání naopak tvrdil, že jde o součást stavby, ve které je umístěno, a tak je k jeho odstranění třeba rozhodnutí stavebního úřadu (pokud by však šlo o součást stavby, která je v dané věci ve vlastnictví žalobce, pak by to vylučovalo vlastnictví žalovaného, neboť součást věci s ní tvoří celek a patří vždy vlastníku věci hlavní - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod číslem 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce, že soud znalce nepřibral k posouzení otázky, zda jde o stavbu či movité věci znalce se uvádí, že tuto námitku nelze v tomto dovolacím řízení uplatnit; jde totiž o tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu, které nezakládá dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a nemůže být důvodem k přípustnosti tzv. nenárokového dovolání. Lze ještě poznamenat, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, podle které odpovědnost za zjišťování skutkového stavu nesou strany, které tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno. Žalovaný, ač byl poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř., důkaz znaleckým posudkem nenavrhl a ostatně ani to, že jde o samostatné stavby, netvrdil; v průběhu řízení před soudem prvního stupně nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad o samostatné stavby mohlo jednat. Neměl-li soud důvod uvažovat o tom, že toto zařízení je samostatnou stavbou, pak není jeho závěr o tom, že jde o věc movitou, zjevně nepřiměřený.
Pokud jde o otázku, zda sporné zařízení je energetickým dílem ve smyslu §2 elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb., je třeba opakovat, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, tedy i tím, že v době, ve které mohlo věcné břemeno dle uvedeného zákona vzniknout, šlo o zařízení pro rozvod elektřiny pro jediného odběratele; za této situace je právní posouzení této otázky v nalézacím řízení správné.
V této souvislosti neobstojí ani odkaz na §32 odst. 1 elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb. V první řadě je třeba uvést, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484); tak tomu bylo i v dané věci. Nad rámec řečeného lze uvést, že zmíněné ustanovení „platí obdobně i pro jiné organizace státního socialistického sektoru než energetické podniky, pokud zřizují nebo provozují na cizích nemovitostech vedení pro své vlastní provozy nebo zařízení pro veřejné elektrické osvětlení“. Z uvedeného je zřejmé, že zákon rozlišuje „vedení“ a „zařízení“; v dané věci však nešlo o odstranění „vedení“, ale – i podle dovolatele – o jiné zařízení k rozvodu elektřiny.
Dovolatel dále poukazuje na to, že soudy opomenuly jeho námitku, že věc je třeba posoudit podle §47 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon); toto ustanovení považuje za speciální k §126 odst. 1 obč. zák. Aplikace uvedeného ustanovení však nepřicházela v úvahu. Přeložkou zařízení přenosové soustavy a zařízení distribuční soustavy se rozumí dílčí změna trasy vedení nebo přemístění některých prvků tohoto zařízení (§47 odst. 1 energetického zákona). Zde se však žalobce nedomáhal přeložení, ale odstranění zařízení; je již věcí žalovaného, zda, kde a za jakých podmínek je bude nadále provozovat. Zmíněné ustanovení se uplatní v případě, že o přeložení žádá někdo, komu svědčí právo mít na cizích nemovitostech zařízení; nemůže však bránit vlastníku nemovitosti, který nemá soukromoprávní ani veřejnoprávní povinnost toto zařízení strpět, žádat o jeho odstranění, příp. o vyklizení nemovitosti. Nedostatek odůvodnění v rozsudku odvolacího soudu v tomto směru pak sám o sobě nemůže založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí.
Dovolatel též uvádí, že soud bez dostatečného odůvodnění neprovedl navržené důkazy. Avšak pro vadu řízení, spočívající (v nesprávném) neprovedení navrženého důkazu, nemůže být tzv. nenárokové dovolání přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2035/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7765).
K námitce, že rozhodnutí je nevykonatelné: „Tvrzená nevykonatelnost výroku nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí z hlediska přípustnosti dovolání. Materiální nevykonatelnost je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí; otázku vykonatelnosti je tedy třeba řešit v řízení o výkon rozhodnutí“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5177/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7775).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 360,- Kč, celkem tedy činí 2.160,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř. Pokud se žalobkyně vyjádřila k doplnění dovolání, které bylo podáno po lhůtě stanovené k dovolání, nemohl k němu dovolací soud při určení náhrady nákladů řízení přihlížet.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu