ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1643.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1643/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Vodovod Radyně, a. s. , se sídlem v Černošicích, Karlická 311, IČO: 26386682, zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 1, proti žalované ČEVAK a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Severní 8/2264, IČO: 60849657, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 385/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2012, č. j. 15 Co 101/2012-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá na žalované vydání souboru movitých a nemovitých věcí s příslušenstvím, které souvisejí s výrobou a distribucí pitné vody.
Dne 13. ledna 2011 uplatnila žalovaná námitku místní nepříslušnosti soudu a dále namítla, že „soud vůbec není pravomocný k projednání sporu“, neboť ve Smlouvě o nájmu, provozování a údržbě vodovodního přivaděče – skupinového vodovodu S. P. – B. (dále jen ,,nájemní smlouva“) ze dne 12. listopadu 1997 uzavřené mezi právními předchůdci účastnic byla obsažena rozhodčí doložka.
Okresní soud Plzeň - jih (dále jen ,,soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. ledna 2011, č. j. 9 C 385/2011-86, zamítl námitku místní nepříslušnosti soudu (výrok I. usnesení) a současně zamítl „námitku rozhodčí doložky uplatněné žalovaným v podání ze dne 10. 1. 2012“ (výrok II. usnesení).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle §89 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) je k projednání věci místně příslušný. Protože soud prvního stupně konstatoval svou místní příslušnost ve sporu, jenž se týká nemovitosti podle §88 písm. i) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), je příslušným i ve sporu týkajícím se vyklizení movitých věcí s nemovitostmi souvisejících podle §89 o. s. ř.
K námitce žalované, že věc má být projednána před rozhodci, soud prvního stupně uvedl, že předmětná nájemní smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastnic již zanikla uplynutím výpovědní lhůty tak, jak bylo i konstatováno v řízením vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 310/2009. Ukončením nájemní smlouvy podle jeho názoru došlo i k zániku rozhodčí doložky obsažené v čl. 44 nájemní smlouvy. Soud prvního stupně měl za to, že podaná žaloba o vyklizení nemovitostí a vydání movitých věcí podaná žalobkyní nesouvisí s nájemní smlouvou, a nelze tak spor rozhodnout v rozhodčím řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované usnesením ze dne 21. února 2012. č. j. 15 Co 101/2012-106, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že řízení o vydání souboru nemovitostí a věcí movitých s příslušenstvím zastavil. Uložil účtárně Okresního soudu Plzeň-jih, aby po právní moci usnesení vrátila žalobkyni zaplacený soudní poplatek.
Odvolací soud uvedl, že se v dané věci jedná o spor majetkový, ve kterém lze uzavřít smír dle §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. Dospěl tedy k závěru, že věc může být rozhodnuta v rozhodčím řízení, neboť rozhodčí doložka obsažená v čl. 44 nájemní smlouvy je platná a nejsou známy okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit opak. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o tom, že ukončením nájemní smlouvy výpovědí došlo k zániku rozhodčí doložky. Naopak má za to, že hlavní smlouva a rozhodčí doložka jsou relativně samostatnými smlouvami a rozhodčí doložka se vztahuje i na otázku, zda byla nájemní smlouva platně uzavřena či nikoliv.
Odvolací soud dále uvedl, že mezi účastnicemi je spor o to, zda žalovaná užívá předmětný soubor věcí na základě právního titulu či nikoliv. Předmětem sporu je pak sice ochrana vlastnického práva žalobce, nicméně závislá na existenci či neexistenci nájemní smlouvy. Spor mezi účastnicemi je tak možné podle názoru odvolacího soudu kvalifikovat jako spor související s právy vznikajícími z právních vztahů podle §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení (dále jen ,,z. r. ř.“).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil existenci, resp. platnost rozhodčí doložky sjednané v čl. 44 nájemní smlouvy. Rozhodčí doložka byla uzavřena pouze „inter partes“ mezi původními stranami nájemní smlouvy a nepřešla na žalobkyni na základě kupní smlouvy ze dne 3. června 2005, kterou se dovolatelka stala vlastníkem souboru nemovitostí a věcí movitých. Rozhodčí doložku považuje dovolatelka navíc za neplatnou, protože neobsahuje přímé určení rozhodce ani konkrétní způsob jeho určení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
V rozhodčím řízení mohou být projednávány pouze spory, jejichž rozhodování připouští zákon o rozhodčím řízení, popř. mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku, jejichž ustanovení mají přednost před ustanoveními zákona o rozhodčím řízení.
Podle §106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle §2 odst. 1 z. r. ř. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle §2 odst. 2 z. r. ř. rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.
Vymezení majetkového sporu zákon o rozhodčím řízení výslovně neobsahuje; literatura dospěla k závěru, že jde o všechny spory, které se svým předmětem přímo odrážejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv, s nimiž mohou účastníci disponovat (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 706).
Soudní praxe dovodila, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Odo 353/2006, obě uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). To znamená, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, jejichž povaha nepřipouští uzavření smíru. Poukázat lze i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2312/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, str. 35, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že spor o vyklizení nemovitostí, je sporem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů účastníků, který obecně - v intencích §7 odst. 1 o. s. ř. - podléhá soudní pravomoci a lze jej projednat v řízení před rozhodci.
Dovolací soud zastává názor, že uvedené závěry lze bez dalšího použít i v poměrech projednávané věci. Není pochyb, že v řízení o vydání věci soudní smír uzavřít lze. V řízení o vydání věci jde o ochranu vlastnického práva, do něhož bylo neoprávněně zasaženo. Neoprávněný zásah do vlastnického práva se obecně vzato promítá i do majetkové sféry dotčeného subjektu. Jedná se tedy o subjektivní majetkové právo vlastníka (popř. oprávněného držitele či detentora), s nímž může jeho nositel nakládat a o kterém se rozhoduje ve sporném řízení, v němž účastníci mohou uzavřít smír.
V řízení vedeném Okresním soudem Plzeň – jih pod sp. zn. 9 C 310/2009 o určení zániku nájemního vztahu na základě předmětné nájemní smlouvy mezi účastnicemi bylo konstatováno, že nájemní smlouva byla platně ukončena. V tomto řízení se však výslovně neřešila otázka platnosti nájemní smlouvy. Právě tato otázka je mezi účastnicemi sporná a podle §2 odst. 4 z. r. ř se na ni vztahuje rozhodčí doložka a je dána pravomoc rozhodců k rozhodnutí ve věci.
Spor o vydání věcí je pak sporem souvisejícím s právním vztahem mezi účastnicemi založeným na základě nájemní smlouvy ve smyslu §2 odst. 4 z. r. ř, pro jehož řešení byla sjednána rozhodčí doložka a tím založena pravomoc řešení sporu v rozhodčím řízení. To znamená, že pokud je v „hlavní“ smlouvě sjednána rozhodčí doložka, bude se v rozhodčím řízení řešit nejen spor z této smlouvy, ale i spor s ní související, kterým může být i spor o vydání věcí, které jsou neoprávněně zadržovány na základě neplatné (jak tvrdí žalobkyně) smlouvy.
Pokud žalobkyně tvrdí, že je rozhodčí doložka neplatná proto, že v ní není stanoven jasný způsob určení rozhodce, je třeba poukázat na §7 odst. 1, 2 z. r. ř., podle kterého rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že určení počtu a osob rozhodců nebo stanovení způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, je předpokládanou, nikoliv však nezbytnou náležitostí rozhodčí smlouvy. V případě, že uvedenou náležitost rozhodčí smlouva neobsahuje, stanoví zákon v §7 odst. 2 ve spojitosti s §9 z. r. ř. mechanismus dodatečného určení osoby rozhodce. Tento princip zjevně musí platit nejenom v případech, kdy rozhodčí smlouvy neobsahuje žádné ujednání o způsobu určení rozhodců, ale také v případech, kdy by takové ujednání v rozhodčí smlouvě nebylo možné považovat za platné.
Žalobkyně brojila i proti závěru, že na ni na základě kupní smlouvy uzavřené s její právní předchůdkyní o prodeji předmětného souboru nemovitostí a movitých věcí přešel závazek předložit spor z nájemní smlouvy uzavřené s žalovanou k rozhodnutí v rozhodčím řízení.
Podle ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Podle §2 odst. 5 z. r. ř. rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně vstoupila do právního postavení původního pronajímatele, tedy přešla na ni práva a povinnosti z nájemní smlouvy.
Z uvedených závěrů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu