ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1848.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1848/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. M. , a b) J. M. , obou bytem ve V. S., zastoupených JUDr. Jiřím Morávkem, advokátem se sídlem v Chocni, Ruská 879, proti žalovaným: 1) I. Š. , bytem v P., a 2) J. Ž. , bytem v P., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy právem věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 256/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2010, č. j. 24 Co 422/2009-174, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 5 C 256/2006-147, určil, že „pozemky označené jako st. p. (zastavěná plocha a nádvoří) a p. (zahrada), zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště v R. n. K. na LV pro obec a katastrální území P., nejsou zatíženy právy odpovídajícími věcným břemenům ve prospěch 2. žalovaného J. Ž., bytem P. podle usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 5. 12. 2005, č. j. D 1251/1993, tj. právem užívání s právem volného pohybu“ (výrok I. rozsudku), dále určil, že „stavba označená jako budova v obci P., části obce B., stojící na stavební parcele a zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrálního pracoviště v R. n. K. pro obec a katastrální území P., není zatížena právy odpovídajícími věcným břemenům ve prospěch 2. žalovaného J. Ž., bytem P., B., podle usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 5. 12. 1995, č. j. D 1251/1992, tj. právem na bezplatné užívání jedné obytné místnosti – ložnice v přízemí, vlevo od vchodu do domu a dále ve spoluužívání kuchyně, rovněž vlevo od vchodu a dále ve spoluužívání veškerého domovního příslušenství a vybavení s právem volného pohybu po celém domě“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV. rozsudku).
Vyšel zejména ze zjištění, že žalobci uzavřeli se žalovanými smlouvu o budoucí smlouvě kupní dne 22. března 2005, na základě níž se žalobkyně a) zavázala uzavřít se žalovanou 1) kupní smlouvu o prodeji nemovitostí popsaných ve výrocích I. a II. rozsudku, které jsou zatíženy právem věcného břemene v rozsahu uvedeném ve zmíněných výrocích. Kupní cena byla stanovena součtem částky 50.475,- Kč a částky, kterou žalovaná 1) bude každý měsíc splácet žalobkyni a) od března 2005 až do doby uzavření kupní smlouvy jako zálohu na kupní cenu a která se bude rovnat jedné polovině měsíční splátky 3.365,- Kč na hypotéční úvěr splácený oběma žalobci. Smlouva o smlouvě budoucí dále obsahovala dohodu o zrušení věcného břemene zřízeného ve prospěch žalovaného 2), podle níž se žalobkyně a) a žalovaný 2) dohodli na zrušení věcného břemene ke všem prodávaným nemovitostem s tím, že tato dohoda nabude účinnosti v případě, že žalobkyně a) odstoupí od smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu prodlení žalované 1) se splácením záloh na kupní cenu. Protože žalovaná 1) řádně a včas nesplácela zálohu na kupní cenu, odstoupila žalobkyně a) od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí dne 31. srpna 2006.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dále dovodil, že v návaznosti na důvodné odstoupení žalobkyně a) od smlouvy o smlouvě budoucí se stala dohoda o zrušení věcného břemene účinnou. Námitky žalovaného 2) stran absolutní neplatnosti budoucí smlouvy kupní z důvodu neurčitosti ujednání o výši kupní ceny shledal nedůvodnými, když výši kupní ceny lze podle názoru soudu prvního stupně nepochybně určit ke kterémukoliv dni s ohledem na výši zaplacených splátek hypotéčního úvěru ze strany žalované 1). Z uvedených důvodů žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 24 Co 422/2009-174, rozsudek okresního soudu změnil v napadených výrocích I., II. a IV. ve vztahu k žalovanému 2) tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud v převážné části vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem je dán toliko na straně žalobkyně a), která je vlastníkem sporných nemovitostí. Na straně žalobce b), který není budoucím prodávajícím ze smlouvy budoucí kupní ze dne 22. března 2005, není dána aktivní věcná legitimace, a je tudíž už z tohoto důvodu dán důvod pro zamítnutí žaloby ve vztahu k tomuto žalobci. Obdobný závěr učinil i ohledně žalované 1), když tato nebyla stranou dohody o zrušení věcného břemene a nebyla ani osobou povinnou či oprávněnou z práva věcného břemene. Se žalovanou 1) však odvolací soud v řízení nejednal z důvodu, že tato nepodala odvolání a na straně obou žalovaných šlo o samostatné společenství. Pokud jde o žalobní nárok žalobkyně a) ve vztahu k žalovanému 2), odvolací soud jej shledal nedůvodným, jelikož po zopakování důkazu předmětnou smlouvou o smlouvě budoucí kupní dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost podstatné náležitosti - ujednání o kupní ceně obsažené v čl. V. smlouvy.
Z něj vyplývá, že kupní cenu měly tvořit ve svém součtu jednak částka 50.475,- Kč a jednak platby záloh na kupní cenu ve výši jedné poloviny měsíční splátky hypotéčního úvěru, v době uzavření smlouvy z částky 3.365,- Kč, které bude žalovaná 1) splácet na účet žalobkyně měsíčně od března 2005 až do doby, kdy žalobkyně a) a žalobce b) zcela splatí hypoteční úvěr. Takto formulované ujednání o výši kupní ceny je absolutně neplatné pro neurčitost, neboť z něj není zřejmé, na jaké konkrétní výši kupní ceny se žalobkyně a) a žalovaná 1) mínily dohodnout. S určitostí z něj nevyplývá, kolik bude v době uzavření vlastní kupní smlouvy činit výše kupní ceny, neboť ta je odvislá od počtu splátek, které se k datu jejího uzavření zaplatí. Kupní cena tak není stanovena pevně, ale je závislá na proměnlivé a do budoucna nejisté skutečnosti, jež se bude odvíjet od toho, kolik splátek na kupní cenu bude či nebude žalovanou 1) zaplaceno. Z budoucí smlouvy navíc nevyplývá, do kdy, případně do jaké konečné částky měla žalobkyně a) k datu jejího uzavření ještě splácet úvěr. Není tedy určité, do kdy, případně do jaké konečné částky měla žalovaná 1) splácet zálohy na kupní cenu v polovině měsíční splátky hypotéky žalobkyni a). Trvání na jednoznačném určení ceny již k datu uzavření smlouvy budoucí má význam i pro případ, že by se některá ze smluvních stran musela domáhat nahrazení projevu vůle druhé smluvní strany k uzavření vlastní kupní smlouvy. Odvolací soud označil jako nepřiléhavou úvahu soudu prvního stupně, podle níž by bylo možno vždy v budoucnu určit výši kupní ceny podle dosud zaplacených splátek. Ujednání v uvedeném článku smlouvy je tak natolik neurčité, že by soud postupem podle §35 odst. 2 obč. zák. dodatečně nahradil a doplnil projev vůle, který v době uzavření smlouvy nebyl v písemné formě vůbec projeven. Jelikož účinně lze odstoupit jen od smlouvy platně uzavřené, žalobkyně a) na základě uvedeného nemohla od budoucí kupní smlouvy účinně odstoupit. Dohoda o zrušení tak nenabyla účinnosti a ke zrušení věcného břemena žalovaného 2) ke sporným nemovitostem nedošlo. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu zamítl i ve vztahu k žalobkyni a).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opírají ve vztahu k výroku I. rozsudku o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jež podávají z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že odvolací soud posoudil určitost ujednání o kupní ceně ve smlouvě budoucí kupní nesprávně, když dovodil jeho neurčitost. Ačkoliv připouštějí, že ustanovení týkající se kupní ceny není formulováno zcela standardně, považují je za dostatečně určité. Odkazují přitom na ustálenou judikaturu, podle níž musí být kupní cena stanovena uvedením peněžité částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit. Přestože počet splátek ani měsíc splacení hypotéčního úvěru nelze předem určit s ohledem na proměnlivou výši úroků v budoucnu, stanovený způsob výpočtu pokládají za dostatečně určitý pro stanovení konečné výše kupní ceny, když pouhým dotazem u úvěrové společnosti by bylo možné zjistit počet splátek a výši úroků při zachování tehdy nastaveného splátkového kalendáře, který byl promítnut do ustanovení smlouvy. Žalovaná 1) pak byla účastnicí smlouvy, jelikož jejím úmyslem bylo stát se v budoucnu spoluvlastnicí nemovitostí jako manželka žalovaného 2). Obsahuje-li smlouva ujednání obou smluvních stran o ceně v budoucnu převáděných nemovitostí i o tom, jakým způsobem žalovaná 1) tuto cenu uhradí, lze z existence takového ujednání dovodit rovněž vůli žalované 1) v budoucnu nemovitosti od žalobkyně a) odkoupit. Projev vůle účastnic z hlediska jazykového vyjádření pak je nutno při použití gramatického a systematického výkladu vyložit tak, že shodná vůle účastnic v té době směřovala k založení jejich kontraktační povinnosti, tj. aby spolu v dohodnuté době spolu uzavřely kupní smlouvu, na jejichž podstatných náležitostech se již dohodly. Právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy je tudíž nesprávný. Žalobkyně a) od smlouvy účinně odstoupila, čímž došlo ke zrušení věcného břemene. Dovolatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobci b) založil odvolací soud na závěru, že tento žalobce nemá – z důvodů podrobně uvedených v rozsudku odvolacího soudu – na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
S tímto důvodem zamítnutí žaloby dovolání žádný způsobem nepolemizuje, neboť jeho obsahem je výhradě kritika závěrů odvolacího soudu vedoucích k zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni a). Jestliže žalobce b) nijak nenapadá v dovolání důvod, pro který odvolací soud jeho žalobu zamítl, je zřejmé, že dovolání žalobce b) je bez dalšího nedůvodné.
Pokud jde o zamítnutí žaloby vůči žalobkyni a), odvolací soud se věcí velmi pečlivě zabýval z pohledu všech do úvahy přicházejících zákonných ustanovení, jejichž obsah v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl a vyložil. Rozhodnutí odvolacího soudu je v daném směru přesvědčivé a vyčerpávající a dovolací soud na ně pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Dovolací argumentace žalobců je shodná s jejich argumentací uplatněnou v řízení před nalézacími soudy k námitkám žalovaného 2), který dovozoval neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě právě pro neurčitost ujednání o výši kupní ceny.
Nad rámec argumentace použité odvolacím soudem dovolací soud dodává, že již v rozsudku ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1670, vyložil, že kupní cena sice může být ve smlouvě stanovena jinak než uvedením konkrétní peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě vyhovoval odkaz na konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané věci, jelikož ze závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno na odkaz na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnosti vypracován, nemohlo by jít o určitý, a tedy platný právní úkon (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek by nebylo možno překlenout ani výkladem.
Smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o smlouvě budoucí sice stanoví mechanismus, na základě kterého má být kupní cena pro účely kupní smlouvy určena, tento mechanismus však neumožňuje ke dni uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě určení, jaká konkrétní částka má představovat kupní cenu.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti budoucí kupní smlouvy pro neurčitost danou neurčitým ujednáním o kupní ceně je proto správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl dán. Dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovanému 2) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu