ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1857.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1857/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. H. , bytem ve V., zastoupeného JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 3, proti žalovaným 1) T. H. , a 2) J. H. , oběma bytem ve V., zastoupeným JUDr. Lubomírem Rotreklem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kašíkova 14, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 263/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2009, č. j. 49 Co 405/2006-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.
Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. června 2006, č. j. 3 C 263/2005-217, zamítl „žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahů do vlastnických práv žalobce k domu a to tak, že jsou povinni se zdržet poškozování nenosné obvodové zdi tohoto domu a svislé dřevěné konstrukce z prken tvořící výplň otvoru v místě štítu, dále jsou povinni zdržet se zásahů, kterými by byla poškozována střešní konstrukce a střešní krytina, uložená na podélných obvodových zdech tohoto domu, vše v části situované do pozemku, který je ve vlastnictví žalovaných.”
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 49 Co 405/2006-273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a v němž uplatnil důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, zkoumal, zda je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dospěl k závěru, že přípustné není, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Nalézací soudy rozhodly na základě zjištění ‒ jímž je dovolací soud v tomto řízení vzhledem k §241a odst. 3 o. s. ř. vázán ‒ že „ze strany žalovaného 1) došlo v jednom případě před deseti lety k tomu, že odstranil ze střechy podložené plochy” a že „opakování popsaného jednání žalovaným 1) ani žádné další poškozování nemovitosti žalobce, nebylo žalovanému prokázáno… z této skutečnosti a postoje žalovaného 1) je zřejmé, že opakování obdobného jednání není třeba se obávat” (soud prvního stupně), resp. že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaní měli v úmyslu v budoucnu zásahy opakovat, a takový úmysl nelze u nich dovozovat ani ze sdělení žalovaného 1) (učiněného u jednání dne 3. 9. 1997), že ve sporném místě opravu střechy žalobci neumožní” (odvolací soud).
S ohledem na tyto skutečnosti nalézací soudy uzavřely, že nejsou splněny podmínky pro ochranu vlastnického práva negatorní (zápůrčí) žalobou podle §126 občanského zákoníku. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která konstantně uvádí, že „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu” (rozsudek ze dne 12. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 7/1999; dále viz např. usnesení ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1147/2010, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz). Z toho se podává, že argument žalovaného o preventivním působení případného vyhovujícího rozsudku není na místě.
Pokud se žalobce dovolává předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, jímž byla zrušena rozhodnutí nalézacích soudů o odmítnutí žaloby, je třeba říci, že dovolací soud se vyjádřil pouze k projednatelnosti žaloby (k tomu zda je dostatečně určitá), nikoliv k její důvodnosti.
Žalobce se domnívá, že odvolací soud v jednom ze svých předchozích rozhodnutí „akceptoval tento typ negatorní žaloby”, a odvolacímu soudu proto vytýká, že změnil právní názor. To ovšem podstatné není. Podstatné je, že odvolací soud nyní rozhodl na základě stejného názoru jako soud prvního stupně (názoru, že žalobci negatorní žaloba podle §126 občanského zákoníku nepřísluší). Žalobci byl tudíž tento názor nejpozději v odvolacím řízení znám a mohl proti němu uplatnit argumenty; na svých procesních právech nebyl zkrácen.
Souhlasit nelze ani s hodnocením žalobce, že odvolací soud posuzoval jeho nárok podle jiných ustanovení než podle §126 občanského zákoníku (a jeho rozhodnutí bylo proto nepředvídatelné). Odvolací soud zkoumal nárok žalobce právě podle uvedeného ustanovení, dospěl k závěru, že ustanovení nárok neodůvodňuje, a navíc připojil úvahy, čeho jiného by se žalobce mohl v dané situaci domáhat. Vytýká-li žalobce v souvislosti s tím odvolacímu soudu, že jej o možnosti domáhat se něčeho jiného nepoučil, je třeba uvést, že „součástí poučovací povinnosti není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, publikované v časopise Soudní judikatura, sešit 2/98). Nadto je třeba poukázat na důraz, se kterým – dovolávaje se zásady dispoziční – v dovolání uvedl, že „náhrady škody v žádné z jejích podob či forem jsem se nedomáhal, žádné odstranění následků neoprávněných zásahů jsem nepožadoval.”
K námitce žalobce, že nebyl poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř., ani podle §119a o. s. ř. se uvádí, že vady řízení nemohou přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř. založit. Nedostatek poučení by nepředstavoval vadu řízení ve smyslu uvedeného ustanovení, kdyby posouzení postupu odvolacího soudu vycházelo ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu. Tak by tomu v daném případě ovšem nebylo. Žalobce ostatně v dovolání ani neuvedl, jaký právní názor by zde měl být sporný. A navíc, neoznačil ani důkazy, které by ještě v řízení trvajícím od roku 1995 měly být provedeny.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byli úspěšní žalovaní, kterým žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu