ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2106.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2106/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně OSEVA, AGRO Brno, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Přízova 8-10, identifikační číslo osoby 60707925, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/1a, zastoupenému JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, o nabytí vlastnického práva vydržením, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 15/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. února 2012, č. j. 54 Co 726/2011-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Ladislava Poláka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud přitom vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. června 2011, č. j. 5 C 15/2011-48, zamítl žalobu na určení, že „žalobce nabyl do vlastnictví vydržením ke dni 31. 3. 2005 pozemek zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.841 m2 v obci a katastrálním území N. n. O. zapsaný na list vlastnictví u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště T.“ Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k témuž závěru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s rozhodnutím, od nějž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Dovolání proto není přípustné.
Žalobkyně se v daném případě nedomáhá určení svého vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., nýbrž určení, že vlastnické právo nabyla vydržením, tedy že nastala určitá právní skutečnost. Nejvyšší soud ovšem již v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000 (uveřejněném pod č. C 3431 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), konstatoval, že „určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští,“ a že žaloba o určení, že žalovaná nenabyla vydržením vlastnické právo, „neměla oporu v žádném z ustanovení platného práva.“
Bez ohledu na řečené lze dodat následující, a to k námitkám žalobkyně stran naléhavého právního zájmu:
Tvrzená nesprávnost údaje o nabývacím titulu v katastru nemovitostí na rozdíl od tvrzené nesprávnosti údaje o vlastnickém právu nezakládá naléhavý právní zájem na určení. Důvod spočívá v tom rozdílu, že zatímco údaj o vlastnickém právu je bezprostřední informací o právním postavení subjektu, údaj o nabývacím titulu nikoliv. Z toho plyne, že jen nesprávný údaj o vlastnickém právu může přímo ohrozit právní postavení žalobce nebo je učinit nejistým. Tudíž jen zájem na správnosti tohoto údaje může být naléhavý.
Údaj o vydržení by do katastru nemovitostí ani nemohl být zapsán, protože do katastru podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí, se práva, která vznikla mj. vydržením, nezapisují na základě nabývacích titulů, nýbrž na základě „listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy“ [srov. §11 odst. 8 vyhlášky č. 26/2007 Sb. (katastrální vyhláška)]. I kdyby tudíž bylo žalobě vyhověno, v katastru nemovitostí, v části E listu vlastnictví, by nebylo uvedeno vydržení, ale byl by zde uveden rozsudek.
Argumentuje-li žalobkyně judikaturou Nejvyššího soudu, podle které „navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (srov. §7 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí “ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 363/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, pod č. 9), opomíjí, že tato judikatura se vyslovuje k určení práva, nikoliv jeho právního titulu.
Žalobkyně dále tvrdí, že na požadovaném určení má naléhavý zájem proto, že by jím byla vyřešena otázka, která by jinak musela být řešena předběžně v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 229/2006. Potřeba předběžného posouzení právní otázky v řízení o jiné právní otázce však naléhavý právní zájem na tom, aby se právní otázka stala předmětem zvláštního řízení, nezakládá.
Žalobkyně jako další důvod pro určení uvádí zamezení případným dalším sporům. O jaké spory by mělo jít, však neuvádí a není to ani zřejmé. Jediným sporem, jehož možnost se z okolností případu a z postoje stran naznačuje, je spor o vlastnické právo, k němuž by mohlo dojít, kdyby v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 229/2006 byla zjištěna neplatnost kupní smlouvy z 3. 3. 1995, žaloba žalované byla zamítnuta a žalovaná pak zpochybňovala vlastnické právo žalobkyně. Hrozba tohoto dalšího sporu je však podmíněná výsledkem řízení ve věci 6 C 229/2006, a proto zájem na jejím odvrácení nemůže být naléhavý.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), které představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 5.300,- Kč. Žalovanému podle §137 odst. 3 o. s. ř náleží také náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. 1.060,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu