ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2328.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2328/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. H. V. , bytem v Č. L., Ž. 1751, zastoupené Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Na Nivách 907, proti žalovanému J. H. , bytem S. , zastoupenému Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 414/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. března 2010, č. j. 29 Co 318/2009-587, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám Mgr. Kamila Štěpánka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 10.300 Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 6 C 414/2004-479, mimo jiné vypořádal společné jmění manželů (dále jen „SJM“) náležející účastníkům, a to tak, že výrokem I. přikázal žalovanému do výlučného vlastnictví budovu č. p. 33 na pozemku p. č. 124, pozemek p. č. 124, pozemek p. č. 125 a pozemek p. č. 506/1, vše v k. ú. S.; výrokem II. mu přikázal pozemek p. č. 152 v tomtéž k. ú. a sklad bez č. p./č. ev. na tomto pozemku; výrokem III. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně budovu č. p. 2219 na pozemku p. č. 5786/86 v k. ú. Č. L.; výrokem V. přikázal do vlastnictví žalobkyně a žalovaného, každému rovným dílem, peněžitou pohledávku vůči M. S. a R. N.; a výrokem VI. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 618.917 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací shora označeným rozsudkem mimo jiné potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. Ve výroku VI. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 561.528 Kč a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 1.207.500 Kč. Změnu odůvodnil odvolací soud závěrem, že výrok soudu prvního stupně je třeba „pro pořádek upravit,“ neboť nájemné, které žalovaný inkasoval za pronájem budovy č. p. 2219 po zániku manželství, netvoří součást vypořádávaného SJM. V rozsahu jeho poloviny jde o bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, a povinnost žalovaného tuto polovinu vydat je proto třeba v rozsudku vyjádřit zvlášť. V důsledku nezahrnutí tohoto nároku do vypořádání SJM a jeho odděleného posouzení se změnil poměr hodnot, které ze SJM připadly žalobkyni, a hodnot které připadly žalovanému, a proto zvlášť vyjádřil povinnost žalobkyně zaplatit žalovanému tzv. vypořádací podíl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( dále „o. s. ř.“) a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná podala k dovolání vyjádření, v němž zpochybnila některé z dovolacích námitek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přitom vycházel z toho, že přípustnost dovolání se v řízení o vypořádání SJM posuzuje u každé vypořádávané položky (hodnoty) SJM zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný, stejně jako rozhodnutí níže uvedená, na internetových stránkách www.nsoud.cz). Propojení přezkoumávané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O rozdílné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci posoudily oba soudy rozdílně a v důsledku toho rozdílně konstituovaly nebo deklarovaly práva a povinnosti účastníků.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pokud odvolací soud změnil pouze výrok o vypořádacím podílu, lze jeho rozsudek přezkoumat ohledně určité položky (hodnoty) SJM jen tehdy, je-li změna důsledkem odlišného posouzení této položky.
V daném případě spočívá rozdíl mezi rozsudky nalézacích soudů v tom, že odvolací soud povinnost žalovaného zaplatit 618.917 Kč nahradil jednak povinností žalovaného zaplatit 1.207.500 Kč, jednak povinností žalobkyně zaplatit 561.528 Kč. V tomto směru stanovil práva a povinnosti účastníků jinak než soud prvního stupně. Je přitom bez významu, zda rozdíl mezi částkou, kterou má zaplatit žalovaný, a částkou, kterou má zaplatit žalobkyně, je shodný s částkou, kterou by měl žalovaný zaplatit podle rozsudku soudu prvního stupně. Dokud nejsou proti sobě započteny, jde o dvě vzájemné povinnosti (jež mohou mít různý, třeba i započtení vylučující režim), tedy o něco jiného než o jednu povinnost jediného účastníka. Je zde tedy změna, proti níž by bylo podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné. Žalovaný však proti ní nebrojí.
Kromě této změny posoudily nalézací soudy rozhodné okolnosti a práva a povinnosti z nich vyplývající stejně. Shodly se na tom, které položky patří do SJM, jakou mají hodnotu a komu mají být přikázány. Rozdíl ve výroku o vypořádacím podílu nebyl důsledkem odlišného posouzení práv a povinností týkajících se jednotlivých položek, nýbrž důsledkem odlišné právní kvalifikace nároku žalobkyně na náhradu poloviny nájemného získaného žalovaným za pronájem domu č. p. 2219.
Dovolání by tedy mohlo být přípustné, jak se ostatně domnívá i žalovaný, jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, nelze v něm zpochybnit skutková zjištění, ze kterých vycházely nalézací soudy (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je jimi vázán.
Z §242 odst. 3 o. s. ř. dále vyplývá, že dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit na řešení otázky, ke které se nevztahuje žádný dovolací důvod. Přitom je rozhodné, jak jsou dovolací důvody vylíčeny, tzn. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jejich naplnění.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné pro žádný z uplatněných dovolacích důvodů, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu.
V dovolání byly uplatněny, příp. se z něj podávají, tyto otázky:
1. Zda řízení bylo řádně koncentrováno
Dne 30. 7. 2008 rozhodl soud prvního stupně o tzv. koncentraci řízení. Odvolací soud toto usnesení dne 10. 10. 2008 potvrdil. Žalovaný namítá, že pro rozhodnutí o koncentraci nebyly splněny zákonné podmínky, neboť v řízení nebyl nečinný a nebyl podán návrh na koncentraci.
Jak výše uvedeno, dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, nikoliv otázek skutkových. Nemůže tedy žalovaný založit jeho přípustnost tvrzením, že v řízení nebyl nečinný, ačkoliv nalézací soudy vycházely z opaku. Nehledě k tomu, že žalovaný své tvrzení nijak nekonkretizoval, a není tak patrné, jaká právní otázka by zde měla mít zásadní význam.
Pokud jde o existenci návrhu na koncentraci, nalézací soudy se o něm sice nezmínily, nicméně návrh učiněn byl, a to podáním žalobkyně ze dne 29. 7. 2008 (č. 1. 436).
Již z těchto důvodů tvrzení žalovaného přípustnost dovolání nezakládá.
2. Zda do SJM patří budova č. p. 2219, kterou žalovaný před 1. 8. 1998 koupil za účelem svého podnikání
Budovu podle zjištění nalézacích soudů vydražil žalovaný v roce 1993 za účelem provozování prodejny potravin, k čemuž pak budova skutečně sloužila. Žalovaný se proto s ohledem na §143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 považuje za jejího výlučného vlastníka.
Podle §143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 (do účinnosti zákona č. 91/1998 Sb.) bylo v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Otázku, jaký význam má z hlediska citovaného ustanovení účel nabytí věci, již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti vyřešil. V rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, zaujal názor, k němuž se poté opakovaně přihlásil: „aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů. Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k výkonu jeho povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému účelu než k výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zvláště, když také takovému jinému účelu začala sloužit." Z tohoto pak Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil závěr, že „v daném případě, bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti měly sloužit nebo skutečně již sloužily toliko výkonu povolání žalovaného, avšak s ohledem na jejich povahu mohly sloužit k podnikání i žalované nebo i jinému společnému účelu, např. bydlení žalovaných, jak se ostatně následně stalo, nelze dospět k jinému závěru, než že nemovitosti nabyté žalovaným... se staly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných."
Z těchto pravidel vycházel Nejvyšší soud později např. v usnesení ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4089/2011, v němž akceptoval závěr nalézacích soudů o výlučném vlastnictví účastníka, protože „v nyní posuzovaném rozhodnutí však odvolací soud uvedl, že ke dni zakoupení nemovitosti tato objektivně nemohla sloužit i k podnikání žalobkyně, případně k jinému společnému účelu, a to bydlení žalobkyně, žalovaného a obou nezl. dětí.“
Z uvedeného vyplývá, že k závěru o odděleném vlastnictví jednoho z manželů nestačí, že manžel věc nabyl za účelem výkonu svého povolání nebo podnikání. K závěru o výlučném vlastnictví manžela je třeba kumulativního splnění výše uvedených podmínek, tedy, že věc má sloužit výkonu povolání nebo podnikání jen tohoto manžela, že podle své povahy právě jen tomuto účelu může sloužit a konečně že tomuto účelu skutečně slouží. Takto restriktivní výklad výjimky z režimu majetkového společenství manželů stanovené v §143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 je odůvodněn zákonnou preferencí majetkového společenství manželů před oddělením jejich majetků a východiskem, že výjimky je třeba vykládat restriktivně. Restriktivní výklad je tu na místě o to více, že s účinností od 1. 8. 1998 úprava majetkového společenství manželů posuzovanou výjimku neobsahuje.
V daném případě nalézací soudy učinily závěr, že dům č. p. 2219 sloužil i žalobkyni, když se podílela na podnikání žalovaného. Tímto skutkovým závěrem je dovolací soud vázán.
K námitce žalovaného, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že „ani v důsledku případné pozdější pomoci manželky se věc nestala předmětem vypořádání SJM, je třeba uvést: Ač soudy výslovně neuvedly, že žalovaná dům užívala k podnikání již od doby jeho nabytí (1993), nelze nevidět, že soud prvního stupně prováděl dokazování k tvrzení žalobkyně, že „od roku 1992 vykonávala samostatnou výdělečnou činnost jako spolupracující osoba žalovaného," přičemž odvolací soud, rekapituluje zjištění soudu prvního stupně, uvedl, že „žalobkyně... od roku 1992 vykonávala samostatnou výdělečnou činnost jako spolupracující osoba žalovaného, její činnost spočívala v prodeji, přijímání zboží od dodavatelů i jednání s nimi." I kdyby však činnost žalobkyně ve sporném domě nebyla zahájena současně s činností žalovaného, není důvodu dovozovat z uvedených zjištění jiný závěr, než že dům její činnosti podle své povahy od počátku mohl sloužit. Sloužil-li od počátku k téže činnosti žalovaného, nic nebránilo tomu, aby sloužil i žalobkyni, což se projevilo právě tím, že žalobkyni (následně ?) skutečně sloužil. Shora uvedené podmínky odděleného vlastnictví nebyly naplněny.
Právní posouzení nalézacích soudů je tak v souladu s rozhodovací praxí, od níž nemá Nejvyššího soudu důvod se odchýlit. Dovolání proto ve vztahu k dané otázce není přípustné.
Pokud žalovaný v dovolání položil otázku, zda „se jen dle tvrzení kamarádek (svědkyň) může žalobkyně stát osobou spolupracující," a zpochybnil skutková zjištění nalézacích soudů (např. tvrzením, že žalovaná se jeho práce neúčastnila, nebo že výpovědi svědkyň nejsou podporovány žádnými jinými důkazy), jedná se opět o skutkové otázky, jež nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze k nim toliko dodat, že občanský soudní řád nijak neurčuje, jakých důkazních prostředků je ke skutkovému zjištění třeba (zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v §132 o. s. ř.).
3. Zda lze budovu č. p. 2219, kterou žalovaný koupil za účelem svého podnikání a ve které podniká, přikázat druhému manželu, který je nepodnikatel.
Žalovaný považuje za významné, že budovu č.p. 2219 potřebuje v zájmu zachování svého podnikání (v řízení před nalézacími soudy upřesnil, že budovu pronajímá, viz č. 1. 111). Dále dovozuje, že kdyby byla budova přikázána jemu, měl by žalobkyni doplácet 1.565.072 Kč (polovinu ceny budovy minus částka 561.528 Kč, kterou má zaplatit žalovaná). V důsledku rozhodnutí soudů však má žalovaná nárok na 3.469.100 Kč (polovina ceny budovy plus bezdůvodné obohacení) a zároveň ji připadlo bezdůvodné obohacení spojené s rekonstrukcí budovy za 4.500.000 Kč, v důsledku čehož žalobkyně získala více než 7.500.000 Kč, což je více než hodnota celého majetku v SJM.
Odvolací soud přikázání budovy do výlučného vlastnictví žalobkyně odůvodnil poukazem na praxí používané pravidlo, že majetek má být mezi manžele rozdělen pokud možno tak, aby částka, kterou má jeden z nich zaplatit druhému na vyrovnání podílů, byla co nejnižší. Vzhledem k tornu, že žalovaný bude žalované vyplácet z titulu bezdůvodného obohacení získaného inkasem nájemného částku 1.207.500 Kč, bylo podle odvolacího soudu správné, že soud prvního stupně dražší nemovitost č.p. 2219 v Č. L. přikázal žalobkyni. Přikázání méně hodnotných nemovitostí ve S. žalovanému odvolací soud považuje za vhodné též proto, že žalovaný zde má evidováno trvalé bydliště, byt' tvrdí, že dům je neobyvatelný, a vlastní zde další pozemky. Nikdo z účastníků ostatně ani nenavrhoval, aby tyto nemovitosti byly přikázány žalobkyni.
V rozsudku ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, Nejvyšší soud uvedl: „jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků... je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená."
Za situace, kdy hodnota budova č. p. 2219 byla oceněna na 3.500.000 Kč, zatímco hodnota nemovitostí ve S. celkem na 2.600.000 Kč (1.600.000 Kč a 1.000.000 Kč), a kdy žalovaný má podle zjištění nalézacích soudů k nemovitostem ve S. určitý vztah a kdy žádný z účastníků nenavrhoval, aby byly přikázány žalobkyni, lze úvahu odvolacího soudu akceptovat. Nelze mu vytýkat, že uvedeným skutečnostem přikládal větší váhu než zájmu žalovaného budovu pronajímat. Nelze přitom nevidět, že sám žalovaný v dovolání potvrdil, že není schopen získat ani částku, jejíž zaplacení mu již bylo uloženo.
Žalovaný též namítá, že přikázání nemovitostí ve S. nemohl navrhnout proto, že se považoval za jejich výlučného vlastníka. Vlastnictví nemovitostí bylo ovšem od počátku sporné (žalobkyně je za předmět SJM označila již v žalobě z roku 2004), a proto měl žalovaný možný závěr soudu o něm vzít v úvahu; závěr pro něj nemohl být překvapivý (navíc soud prvního stupně dal svůj názor najevo tím, že nařídil ocenění nemovitostí). Pro eventualitu, že soud bude nemovitosti považovat za předmět SJM, měl žalovaný uplatnit návrhy od toho se odvíjející. Takový postup je přípustný a v soudní praxi tzv. z opatrnosti hojně využívaný. Nepodmíněně uplatněná tvrzení se jím nezpochybňují. Ostatně sám žalovaný v jiné souvislosti namítl promlčení „pro případ" jiného názoru soudu (č. 1. 453).
Výpočty podané žalovaným v dovolání nejsou relevantní, neboť žalovaný v nich porovnává hodnoty, které porovnávat nelze (na jedné straně vypořádací podíl, na druhé straně vše, čeho se má žalobkyni dostat). Údaj o částce 4.500.000 Kč se týká již dalšího dovolacího důvodu.
4. Zda měly být vypořádány investice žalovaného do budovy č. p. 2219 po zániku manželství
Žalovaný má za to, že s ohledem na přikázání budovy žalobkyni měla být v rámci vypořádání vypořádána též investice ve výši 4.500.000 Kč, kterou vynaložil na rekonstrukci budovy po zániku manželství.
Podmínkou zohlednění této investice při vypořádání by ovšem bylo její včasné uplatnění před nalézacími soudy.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaný měl odpovídající pohledávku výslovně uplatnit k započtení nebo k vypořádání a že soud není povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda a v jaké výši žalovanému nevznikl započitatelný nárok. Dále uvedl, že žalovaný se o výdajích zmínil pouze nekonkrétně na jednání před soudem prvního stupně dne 2. 9. 2008, což bylo již po účincích koncentrace, které vůči němu nastaly dnem 20. 8. 2008. S tím žalovaný nepolemizuje.
Jestliže odvolací soud v souladu s §118c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 k uvedenému nekonkrétnímu tvrzení nepřihlížel, nemůže jím žalovaný odůvodnit ani dovolání. Z pohledu §241a odst. 4 o. s. ř. jde o tvrzení nové, tudíž nepřípustné.
K námitce žalovaného, že jej nalézací soudy měly poučit o svém závěru, že budovu č. p. 2219 považují za součást SJM a že kdyby náklady na budovu zahrnul do předmětu řízení, sám by tím připustil, že budova do SJM patří, třeba odkázat na to, co bylo výše řečeno o eventuálních návrzích, a dodat, že i vlastnictví budovy bylo od počátku sporné (žalobkyně ji za předmět SJM označila již v žalobě z roku 2004).
5. Zda měl být při ocenění budovy č. p. 2219 zohledněn stav po rekonstrukci provedené po zániku manželství
Nalézací soudy při oceňování této budovy, stejně jako při oceňování dalších nemovitostí, vycházely ze stavu, v jakém byl v době zániku manželství, tj. ke dni 14. 10. 2002. Žalovaný se domnívá, že měla být zohledněna následující rekonstrukce, tedy že mělo být vycházeno ze stavu pozdějšího.
Právní posouzení nalézacích soudů je ovšem v souladu s ustálenou soudní praxí, kterou vyjadřuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97 (uveřejněný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2001): „Při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví. Zhodnocení společné věci účastníky v době po zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze zdrojů, jež netvořily toto spoluvlastnictví, nemá vliv na cenu, kterou soud pro účely řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů stanoví."
Pokud žalovaný vytýká znaleckému posudku, na základě nějž soudy hodnotu domu stanovily, že nesprávně vycházel z existence sázkových kanceláří v domě nebo že výnosy z domu stanovil příliš vysoko, z jeho námitky vyplývá, že důsledkem tohoto pochybení by mohlo být jedině zvýšení hodnoty domu. Takové pochybení by však bylo ve prospěch žalovaného, neboť by zvýšilo jeho vypořádací podíl. Ostatně sám žalovaný se jinak vyšší hodnoty dovolává.
6. Zda byly správně oceněny ostatní nemovitosti
V případě dalších nemovitostí, tj. těch, které byly přikázány jemu, žalovaný zpochybnil ocenění tvrzením, že ceny stanovené znalcem byly nepřiměřené technickému stavu nemovitostí a neexistenci územního plánu, na základě kterého by bylo možno pozemky ocenit jako stavební. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není ovšem otázkou právní, nýbrž skutkovou, a proto v tomto řízení nepřípustnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
Otázkou právní je, zda při ocenění nemovitostí mělo být vzato v úvahu zhoršení jejich technického stavu po zániku manželství, tj. po 14. 10. 2002. Tu je třeba opět poukázat na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, podle nějž je při oceňování věci patřící do SJM rozhodný její stav v době zániku SJM, tedy v daném případě v době zániku manželství.
Žalovaný v této souvislosti namítá, že zhoršení stavu jemu přikázaných staveb šlo zcela na jeho vrub, přičemž odkazuje na citovaný rozsudek, a to zřejmě na konstatování, že výjimkou „je pokles ceny věci v důsledku jejího neudržování a neužívání oběma účastníky (pokud ovšem tento stav nezavinil výlučně jeden z nich)." Odvolací soud k těmto námitkám, uplatněným již v odvolání, uvedl, že žalovaný nemovitosti užíval v zájmu svých podnikatelských záměrů v zemědělství, v domě č. p. 33 má i trvalé bydliště, především však, že jde o nová, tudíž nepřípustná tvrzení; žalovaný podle odvolacího soudu nepodal k posudku žádné písemné námitky a při výslechu znalce uvedl, že s posudkem nesouhlasí, že ho nečetl („blbosti nečte"), a ohrazoval se pouze proti cenám pozemků. Tyto důvody odvolacího soudu žalovaný v dovolání nezpochybnil.
Pokud žalovaný své tvrzení o zhoršeném stavu staveb neuplatnil před koncentrací řízení, nemohlo k nim být přihlédnuto, a odvolací soud již proto musel stanovit hodnotu staveb tak, jako by se jejich stav nezměnil. V dovolacím řízení jde z pohledu §241a odst. 4 o. s. ř. o nové, tudíž nepřípustné tvrzení.
7. Zda měl být vypořádán členský podíl žalobkyně v bytovém družstvu
Vzhledem k tomu, že žalovaný uplatnil nárok na vypořádání této hodnoty až v průběhu odvolacího řízení, vztahoval se na něj (přesněji na tvrzení jej odůvodňující) nejen koncentrace podle §118c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, ale i koncentrace podle §205a o. s. ř. představující zákaz novot v odvolacím řízení.
Aniž by bylo třeba posuzovat, zda se na tvrzení žalovaného vztahovala výluka z koncentrace podle §205 odst. 1 o. s. ř., je třeba námitku žalovaného odmítnout z toho důvodu, že právní posouzení odvolacího soudu je přinejmenším ve výsledku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž lze při vypořádání SJM jakoukoli položku uplatnit k vypořádání pouze ve tříleté lhůtě stanovené v §150 odst. 4 obč. zák.
Důvody tohoto omezení shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008:
„Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud České republiky za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle §150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tornu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).
Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí společné pohledávky do režimu zaniklého BSM po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem... lze vztáhnout i na vypořádání zaniklého SJM."
8. Zda měly být vypořádány závazky žalovaného vůči ČEZ Prodej s. r. o. a vůči Brumer s. r. o.
O těchto závazcích platí totéž, co o členském podílu žalobkyně v bytovém družstvu.
9. Zda do SJM patřila pohledávka vůči M. S. a R. N. přiznaná žalovanému rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2005
Titulem této pohledávky byla podle zjištění soudu prvního stupně náhrada škody na zboží, které se nacházelo v prodejně žalovaného v N. B. ke dni 26. 11. 1992. Žalovaný namítá, že pohledávka nemůže být součástí SJM, poněvadž šlo o pohledávku související s jeho podnikáním. Odvolací soud učinil závěr o náležitosti pohledávky do SJM na základě čl. VIII. přechodných ustanovení k zákonu č. 91/1998 Sb., jímž byl s účinností od 1. 8. 1998 institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahrazen institutem společného jmění manželů.
Tvrzení žalovaného o původu pohledávky by mohlo mít význam, kdyby žalovaný své námitky proti vypořádání pohledávky jako součásti SJM postavil na tom, že pohledávka byla ke dni 31. 7. 1998 součástí podniku, který byl jeho odděleným majetkem. To však žalovaný těžko mohl, jestliže nalézací soudy na základě jeho návrhu a v jeho prospěch zahrnuly do vypořádání i to, co uhradil na závazky, které také vznikly v souvislosti s podnikáním a zněly na jeho jméno; ty žalovaný považoval za společné.
Pro námitku žalovaného, že vypořádal-li jako společnou pohledávku, měl odvolací soud vypořádat též náklady, které žalovaný vynaložil na její vymáhání, platí, že byla uplatněna jednak, jak uvedl již odvolací soud, po koncentraci řízení, jednak po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §150 odst. 4 obč. zák.
10. Zda je žalovaný žalobkyni něčeho dlužen z titulu inkasa nájemného za pronájem budovy č. p. 2219
Žalovaný v dovolání namítá, že žádné nájemné neinkasoval, neboť nájemné bylo započítáváno na hodnotu investice do rekonstrukce budovy, kterou hradil nájemce. Dle zjištění soudu prvního stupně však žalovaný nájemné inkasoval v hotovosti; z tohoto zjištění vyšel i soud odvolací. Zpochybnění tohoto skutkového zjištění je však v tomto dovolacím řízení nepřípustné.
11. Zda dne 21. 6. 2007 mohlo proběhnout jednání v nepřítomnosti žalovaného
„Procesní pochybení soudu, který věc projednal v nepřítomnosti účastníka řízení, ač nebyly splněny předpoklady pro takový postup stanovené v §101 odst. 3 o. s. ř., a znemožnil tak účastníku realizovat při jednání procesní práva, která mu dává občanský soudní řád, je v ustálené judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 596/2012). Zároveň platí, že „rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení; zmatečností trpí také tehdy, byla-li účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010; shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1816).
Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003) konstatoval, že „námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost."
Přihlédnout k této námitce by proto bylo možné jen podle §242 odst. 3 o. s. ř., totiž tehdy, kdyby dovolání bylo z jiného důvodu přípustné. Sama tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
12. Zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce
Pro tuto námitku platí totéž, co pro námitku předchozí. Námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, lze uplatnit žalobou pro zmatečnost podle §239 odst. 1 písm. e) o. s. ř. V řízení o dovolání k ní lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jedině tehdy, je-li dovolání jinak přípustné. Sama přípustnost dovolání založit nemůže.
13. Rozhodnutí o nákladech řízení před nalézacími soudy
Dovolání směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2004).
Protože je dovolání nepřípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 1 a odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem náklady činí 10.300 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu