ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3162.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3162/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce: DRUŽSTVO KARAT , sídlem v Praze 7, Veletržní 13, identifikační číslo osoby 26471124, zastoupené Mgr. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalovaným: 1) Ing. J. B. , a 2) R. B. , zastoupeným JUDr. Janem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 26, o odstranění věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 61/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 55 Co 415/2009-75, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 55 Co 415/2009-75, se ve výrocích II. a IV. ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výrokům III. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 55 Co 415/2009-75, se odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 30 C 61/2007-45, zamítl žalobu vůči žalovanému 1) (výrok I. rozsudku); žalované 2) uložil povinnost odstranit „satelitní televizní anténu umístěnou na pouliční fasádě domu č. p. 198 katastrální území H. u oken bytu č. 10 do ulice S. v P., který se nachází ve 4. podlaží č. p. 198, a anténní systém umístěný na střeše tohoto domu, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku“ (výrok II. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitosti a „žalovaná strana“ je uživatelem bytu, přičemž na nemovitosti byla instalována zařízení, jejichž odstranění žalované 2) uložil (žalobu vůči žalovanému 1) soud prvního stupně zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace). Po právní stránce věc posoudil podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž zohlednil také právní úpravu dotýkající se oblasti telekomunikačního provozu obsaženou v zákoně č. 110/1964 Sb. a uzavřel, že pokud vlastník domu nesouhlasí s tím, že jeho vlastnické právo je omezováno instalací a provozem předmětných zařízení, může „toto své právo vynutit“. Umístění zařízení, jejichž odstranění je předmětem řízení, musí být na nemovitosti vždy provedeno se souhlasem vlastníka nemovitosti a pokud vlastník rozhodne, že s instalací či provozem takového zařízení nesouhlasí, musí soud ochranu jeho vlastnického práva poskytnout. Protože v daném případě žalobce s umístněním zařízení nesouhlasí a žalovaná 2) do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahuje, soud žalobě vůči žalované s odkazem na §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 55 Co 415/2009-75, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla uložena žalované č. 2 povinnost odstranit na vlastní náklady satelitní televizní anténu umístěnou na fasádě domu č. p. 198, kat. úz. H. u oken bytu č. 10 do ulice S. v P., který se nachází ve 4. podlaží č. p. 198, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku). Ve výroku o uložení povinnosti odstranit anténní systém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu proti žalované č. 2 o uložení povinnosti odstranit anténní systém umístěný na střeše domu č. p. 198 v P., S. ulice zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V. rozsudku).
Odvolací soud zohlednil tvrzení žalované č. 2 učiněné v průběhu odvolacího řízení, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně převedla práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu žalobce na základě dohody podle §229 odst. 1 obchodního zákoníku na syna P. B., v domě již nebydlí a není nájemcem bytu, který se k členství v družstvu váže. Žalobce toto tvrzení učinil nesporným s tím, že již ve smyslu §230 obchodního zákoníku nastaly účinky této smlouvy i ve vztahu k němu. Na základě tohoto „nesporného zjištění“ odvolací soud dovodil, že „žalovaná ztratila v průběhu odvolacího řízení svou pasivní věcnou legitimaci ve sporu, neboť k bytu, ke kterému se váže žalobkyní vymáhaná povinnost, již nemá v důsledku uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností na P. B. žádná práva ani povinnosti“. Odvolací soud podotkl, že stejným způsobem by musel rozhodnout i v případě, kdyby zaujal názor, že se vymáhaná povinnost neváže k předmětnému bytu, neboť „ze skutkových zjištění soudu I. stupně je zřejmé, že předmětný anténní systém na střechu budovy neumístila žalovaná, ale žalovaný v souvislosti s provozováním radioamaterské činnosti“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého povinnost člena družstva (nájemce družstevního bytu) k odstranění věcí na domě ve vlastnictví družstva je součástí práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, resp. součástí práv a povinností souvisejících s užíváním družstevního bytu s tím, že dohodou o převodu členských práv a povinností v družstvu taková povinnost přechází na nového člena družstva. Na základě dohody o převodu práv a povinností dochází k převodu jen těch práv a povinností, která jsou spojena výlučně s členstvím v bytovém družstvu – např. právo na základní členský podíl, zůstatkovou hodnotu členského podílu, právo na uzavření nájemní smlouvy družstevního bytu apod. Naopak na základě převodu členských práv a povinností nedochází ke vstupu do práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou uzavřelo bytové družstvo s předchozím členem a nájemcem družstevního bytu, a to jak ohledně pohledávek z dlužného nájemného, tak z titulu odpovědnosti za škodu apod. Povinnost bývalého nájemce – žalované 2) odstranit věci umístěné na nemovitosti žalobce, které tam podle své procesní obrany umístila a jejichž umístění ohlásila, není součástí práv a povinností spojených s členstvím v družstvu a není ani součástí práva užívat družstevní byt, které vzniklo novému nájemci družstevního bytu – synovi žalované 2) P. B. Nejde o případ univerzální sukcese, protože syn žalované 2) vstoupil jen do práv a povinností spojených s členstvím předchozí osoby v družstvu, nikoliv do všech práv a povinností této osoby. Odvolací soud navíc pominul další skutečnost, jež nastala po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a která byla také mezi účastníky nesporná, spočívající v tom, že žalovaní odstranili anténní svod vedoucí od střešní antény k oknům předmětného družstevního bytu. Tím přestala existovat i faktická spojitost mezi anténou umístěnou na střeše domu žalobkyně a bytem č. 10, který užívá syn žalovaných P. B. Tudíž ani v tomto ohledu nelze novému členu družstva a nájemci družstevního bytu č. 10 vytýkat, že užívá byt v rozporu se zákonem a stanovami družstva.
Dovolatel nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, jenž uzavřel, že i kdyby byla žalovaná 2) pasivně legitimována, na výsledek řízení by to nemělo vliv, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že anténní systém na střechu budovy neumístila žalovaná 2). V řízení před soudem prvního stupně žalovaní netvrdili, že by předmětné zařízení umístil na střeše domu pouze žalovaný 1). Naopak z odvolání žalované 2) proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že sama žalovaná jako svou obranu uvádí, že umístění zařízení řádně ohlásila bývalému OPBH Praha 7. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) navrhla odmítnutí dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný. V dovolání zdůraznila okolnosti, které podle jejího názoru mají význam pro posouzení věci (byť odvolací soud na jejich existenci své rozhodnutí nezaložil a s ohledem na závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované 2) se jimi ani nezabýval) se závěrem, že požadavek žalobkyně nelze oddělit od členských práv a povinností. Názor odvolacího soudu ve směru, že převodem členských práv a povinností došlo ke ztrátě věcné legitimace žalované 2), je proto správný.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné, zčásti však není přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalovaná 2) se umístěním anténního systému na střeše domu ve vlastnictví žalobce dopustila neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobce, který má nárok na ochranu podle §126 odst. 1 obč. zák. Tento závěr odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nezpochybnil a zamítavé rozhodnutí opřel o nedostatek věcné legitimace na straně žalované 2).
Pro posouzení věci je v daném případě rozhodné řešení otázky, zda povinnost k odstranění neoprávněného zásahu do vlastnického práva má osoba, která se tohoto zásahu dopustila v době, kdy byla členem družstva a nájemcem družstevního bytu (jak se domnívá žalobkyně) nebo osoba, na kterou byla převedena členská práva a povinnosti postupem podle §229 odst. 1 obchodního zákoníku (jak uzavřel odvolací soud).
Dovolací soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1165, vyložil, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností dochází k převodu jen těch práv a povinností, která jsou spojena s členstvím v bytovém družstvu. Uvedený závěr se opíral o argumentaci, podle které na základě dohody o převodu práv a povinností dochází k převodu jen těch práv a povinností, která jsou spojena s členstvím v bytovém družstvu. S členstvím v bytovém družstvu je např. spojeno kromě jiných práv a povinností právo na základní členský podíl, zůstatkovou hodnotu členského podílu a dále např. právo na uzavření nájemní smlouvy družstevního bytu. Na základě převodu členských práv a povinnosti dohodou podle §229 a 230 obchodního zákoníku tedy nedochází ke vstupu do práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy ohledně pohledávek z dlužného nájemného, neboť nejde již o práva a povinnosti, které by byla spojena s převodem členství. Pohledávka na dlužném nájemném není součástí práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. Uvedené závěry lze považovat za výraz konstantní judikatury, neboť se k nim přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002, či v rozsudku ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009 (uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ), proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 23. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1764/2010, odmítl). Tyto závěry pak sdílí i odborná literatura (k tomu srovnej např. : Dvořák, T. : Tři úvahy k judikatuře v oblasti bytových družstev, Soudní rozhledy, 2003, č. 1, str. 1 a násl.). Z obdobných principů vychází odborná literatura i v případě přechodu nájmu potud, že přecházejí veškerá práva a povinnosti z nájemní smlouvy, nikoliv však již vzniklé peněžité pohledávky či závazky. Nepřecházejí tedy zejména již vzniklé peněžité závazky z titulu vzniklé škody (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2081).
Na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle §230 obch. zák., nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2105).
Z uvedeného vyplývá, že nelze pokládat za správný právní závěr, že dohodou uzavřenou podle §229 odst. 1 věty první a §230 obch. zák., převedla žalovaná 2) vedle členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu rovněž nájemní právo k předmětnému bytu a v jeho rámci i povinnost k odstranění neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobkyně, resp. že by povinnost k odstranění takového zásahu byla součástí práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. Vycházel-li odvolací soud z jiného názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu (byť učiněný nad rámec důvodu, který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby) o tom, že žalobě nebylo možno vyhovět, protože žalovaná neumístila předmětné zařízení na střechu domu, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud učinil závěr o tom, že předmětný anténní systém na střechu budovy neumístila žalovaná 2), ale žalovaný 1) s odůvodněním, že to je „ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé“.
Tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a obsahu rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud prvního stupně takový závěr neučinil. Odvolací soud ani nijak blíže nekonkretizuje, z jakých důkazních prostředků by tento závěr měl vyplývat. Naopak soud prvního stupně zjevně vyšel z toho, že žalovaná 2) tato zařízení na střechu domu umístila, neboť uzavřel, že je to právě žalovaná č. 2, která do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahuje a vlastnické žalobě žalobce vůči ní vyhověl. Ostatně ani samotná skutečnost, že by zařízení neumístila na střechu žalovaná č. 2, nevylučuje její věcnou legitimaci, a to např. v případě, kdy by se jednalo o její zařízení, které by na střechu pro žalovanou 2) instalovala třetí osoba (případně i žalovaný č.1), jestliže by se jednalo např. o zařízení ve společném jmění manželů).
Jestliže odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, nemohou jeho závěry v daném směru obstát a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobce uplatnil právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil ve výrocích II. a IV., jež se týkají vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Tím, že dovolatel směřoval dovolání také výslovně proti výrokům III. a V. rozsudku odvolacího soudu, napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1); proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující proti těmto výrokům proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Uvedené výroky dovolací soud nemohl zrušit ani jako výroky závislé ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mezi žalobcem a žalovanou 2), neboť žalovaní neměli v řízení postavení nerozlučných společníků a řízení ve věci samé vůči žalovanému č. 1 je již pravomocně skončeno na základě rozhodnutí soudu prvního stupně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu