ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3342.2010.2
sp. zn. 22 Cdo 3342/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. V. P., a b) E. P., zastoupených JUDr. Eliškou Francovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrychovo náměstí 762, proti žalovanému statutárnímu městu Hradec Králové, se sídlem úřadu v Hradci Králové, Československé armády 408, IČO 00268810, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 109/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2010, č. j. 21 Co 366/2009-178, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 C 109/2007-148, výrokem pod bodem I. připustil změnu žaloby; výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení vlastnictví k parcele č. 512/90
– zahrada v katastrálním území T., obec a okres H., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové tak, že vlastníkem jedné ideální poloviny je žalobkyně b) a druhá polovina je vlastnictvím žalobců a) a b) ve společném jmění manželů. Výrokem pod bodem III. určil, že parcela č. 512/90 je vlastnictvím žalobců a) a b) ve společném jmění manželů. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce a) Josef a Libuše Procházkovi byli vlastníky mimo jiné pozemků st. parc. č. 63, pozemkové parcely č. kat. 532 - zahrady a č. kat. 538/1 – louky, vše v k. ú. T. Smlouvou o výměně z 11. 12. 1975, registrovanou státním notářstvím 7. 7. 1976, směnili část pozemkové parc. č. kat. 532 díl „d“ s Československým státem – Krajským investorským útvarem Hradec Králové za pozemkové parcely č. kat. 530/4 a č. kat. 545/1 v k. ú. T. s tím, že na dílu „d“ měla být postavena trafostanice pro potřeby sídliště Moravské předměstí (díl „d“ tvoří nyní spornou parcelu).
Na základě změny projektové dokumentace z roku 1978 došlo ke změně umístění trafostanice tak, že trafostanice 19a nebyla postavena na parcele za tím účelem do vlastnictví státu směnou převedené, (tj. na části pozemkové parc. č. kat. 532 díl „d“, nyní sporném pozemku), ale na náhradou přidělených pozemkových parcelách č. kat. 530/4 a č. kat. 545/1, tedy na pozemcích, které byly před směnou ve vlastnictví státu a nyní jsou ve spoluvlastnictví žalobce a dalších osob (čl. 43 a 44).
Žalované statutární město Hradec Králové se stalo vlastníkem sporné parcely, posléze sloučené do parc. č. 512/3, na základě smlouvy o bezúplatném převodu z 1. 1. 1997.
Geometrickým plánem z 20. 2. 2002, vypracovaným na návrh žalovaného, byl sporný pozemek oddělen od pozemku parc. č. 512/3 a zapsán pod parc. č. 512/90 do katastru nemovitostí. Předmětná parcela byla oplocená nejprve provizorně a posléze definitivně a tak, že byla funkčně přičleněna k zahradě domu čp. 469 .
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci byli až do roku 2002 v dobré víře, že předmětná parcela je v jejich vlastnictví, byla součástí jejich zahrady a takto ji také užívali a starali se o ni. O vlastnictví žalovaného se dozvěděli až v souvislosti se započetím stavby sousedního domu v roce 2002. Považoval držbu žalobců se zřetelem ke všem okolnostem za oprávněnou. Žalobci byli v dobré víře, že jim předmětná parcela náleží nejen z pohledu subjektivního, ale i hodnoceno objektivně; dobrou víru vyvozovali z jednání tehdejších orgánů státu, který postavil trafostanici 19a na vedlejší parcele (ve spoluvlastnictví žalobce) , tedy nikoliv na předmětné směněné parcele, dále z toho, že předmětná parcela byla přičleněna k zahradě a k rodinnému domu žalobců, ze zaměření a provedení oplocení (postaveného nikoliv žalobci nebo jejich právními předchůdci, ale v rámci celé výstavby sídliště Moravské Předměstí – viz čl. 8 rozsudku) , vlastnictví vyplývalo i z následných nákresů trafostanice z roku 1979 a 1988. Soud dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady k vydržení předmětné parcely, neboť šlo o věc způsobilou k vydržení, držba žalobců byla oprávněná, nepřetržitá a uplynula i desetiletá vydržecí doba, která počala běžet již před 1. 1. 1992, kdy bylo vydržení věci z majetku v socialistickém vlastnictví podle tehdy platných právních předpisů nemožné, a to žalobci od 1. 4. 1984 (od účinnosti novely občanského zákoníku) a žalobkyni od 24. 5. 1984, kdy se stala spoluvlastnicí nemovitostí (domu čp. 469 s pozemky). Desetiletá vydržecí doba uplynula žalobcům dříve, než se v roce 2002 dozvěděli, že předmětná parcela není jejich vlastnictvím.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného proti výrokům III. a IV. rozsudkem ze dne 26. dubna 2010, č. j. 21 Co 366/2009-178, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadených výroků pod body I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu s požadavkem na určení, že pozemek parc. č. 512/90 je vlastnictvím žalobců a) a b) ve společném jmění manželů. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Své právní závěry opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (publikovaném v Souboru rozhodnut a stanovisek Nejvyššího soudu (dále „Soubor“) pod č. C 1067), ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99 (Soubor č. C 283) a ze dne 17. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 2632/2003. Dovodil, že dobrá víra držitele se musí vztahovat k právnímu titulu, na základě kterého mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Neznamená to, že držba se musí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, když držitel je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že tu takový, byť domnělý, právní důvod je. Dobrou víru je třeba hodnotit vždy objektivně, nepostačí přesvědčení účastníka. Takovým titulem se rozumí pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka. Geometrický plán sám o sobě takovým titulem není, a nemohl proto založit dobrou víru žalobců, že jim sporný pozemek patří. Žalobci netvrdili ani nepředložili žádnou listinu, která by mohla založit jejich vlastnictví ke spornému pozemku. Nemohli být v dobré víře ani s ohledem na smlouvu o výměně z 11. 12. 1975, vzhledem k čl. V. obsahujícímu ujednání, že po dokončení stavebních prací na komunikacích dojde ke konečnému zaměření hranic a na základě definitivního geometrického plánu budou dořešeny další převody pozemků mezi stranami dodatkem k této smlouvě. K uzavření nové smlouvy, případně dodatku k původní smlouvě nedošlo, proto žalobci nemohli být v dobré víře, že se stali na základě zpětného převodu vlastníky sporného pozemku. K tomu geometrický plán z 12. 7. 1978 nepostačoval. Soud prvního stupně sám neuvedl, v čem spatřuje domnělý právní titul ke zpětnému převodu pozemku. Odvolací soud dovodil, že žalobci nemohli být v dobré víře ani na základě oplocení, ať trvalého či přechodného. Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nepovažují právní závěry odvolacího soudu za správné. Mají za to, že v důkazním řízení prokázali, že byli v dobré víře nejenom ze svého subjektivního pohledu, ale i z objektivních důvodů, které byly dány jednáním žalovaného (konečným umístěním trafostanice, zaměřením a realizací oplocení, předložením nového geometrického plánu atd.).
Poukazují na to, že v roce 1987 (zřejmě správně 1978) došlo k zaměření skutečného stavu pozemků z důvodu ukončení výstavby trafostanice, kdy následně došlo k vybudování trvalého, nikoliv dočasného, oplocení předmětného pozemku, který byl přičleněn k pozemkům žalobců. Při realizaci stavby trafostanice ani při kolaudačním řízení Krajský investorský útvar ani Městský národní výbor nejednaly s žalobci jako s vlastníky pozemku. Veškeré jejich jednání s žalobci se vztahovalo pouze k pozemku parc. č. 512/90. V soudním řízení bylo prokázáno, že žalobci měli předmětný pozemek v oprávněné držbě více než 10 let. Za minulého režimu nebyly často změny ve vlastnictví zvláště ve vztahu občana a státu v evidenci nemovitostí zaznamenány a sám žalovaný nevěděl, že je vlastníkem sporného pozemku. Žalobci zdůrazňují, že ke směně pozemků došlo z důvodu veřejného zájmu, nikoliv z osobního zájmu žalobců a o tom, že nedošlo ke zpětné směně pozemků se dozvěděli teprve v roce 2002. Směněné pozemky parc. č. 530/4 a 545/1 byly zapsány na vlastnický list žalobce a jeho bývalé manželky až v roce 2003. Žalobci navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný po skutkové i právní stránce. Žalobci neprokázali, že byli v dobré víře ohledně vlastnictví předmětného pozemku, neboť netvrdili ani nepředložili právní titul, o který by se jejich dobrá víra mohla opírat. Samotné oplocení pozemku bylo provizorní a nemohlo založit dobrou víru, což vyplývá i ze smlouvy o výměně z 11. 12. 1975 a plánku ke kolaudačnímu řízení (č. l. 29). Žalovaný dále odkazuje na svá předchozí podání. Navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud opakovaně (např. v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru pod č. C 1067) dovodil, že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“ zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby.
V dané věci jde o vlastnické právo k pozemku p. č. 512/90, který byl vytvořen z části pozemku PK č. 532; ten byl ve vlastnictví předchůdců žalobců, kteří jeho část, označenou jako díl d, směnili v roce 1975 s předchůdcem žalovaného města (státem) za jiné pozemky; platnost ani účinnost směnné smlouvy dovolatelé nezpochybňují. Ze spisu nevyplývá, že by na základě směnné smlouvy došlo ke změně faktického užívání sporného pozemku. Pokud však i po změně vlastnictví užívali žalobci pozemky, které do směny vložili, nemohli již být jejich držiteli, ale pouze detentory; došlo totiž ke konkludentní tradici držby, označované jako „constitutum possessorium“, při které dosavadní držitel věc drží pro nového vlastníka. Převodce, který ví, že na základě smlouvy již pozbyl vlastnictví věci ve prospěch druhé strany, už vůbec nemůže být držitelem oprávněným; chybí tu totiž titul (iusta causa), o který by mohl držbu opřít, a sám si nemůže důvod držby změnit či stanovit (nemo sibi ipse causam possessionis mutare potest). Užívání věci pak nelze zaměňovat s její držbou. Jestliže by se žalobci přesto po právně provedené směně svémocně držby chopili (tedy začali užívat pozemek v úmyslu mít jej pro sebe), pak by při nedostatku titulu vedoucího k (opětovné) změně vlastnictví nemohlo jít o držbu oprávněnou.
Oplocení pozemku není titulem oprávněné držby; může mít význam pro posouzení rozsahu držby nebo může sloužit jako jeden z důkazů pro posouzení úmyslu mít věc pro sebe, není však rozhodující skutečností.
V dané věci tak chybí právní důvod, byť i domnělý či neplatný, o který by se (případná) držba opírala a který, pokud by existoval a byl platný, byl způsobilý založit vlastnické právo. Nic takového však nebylo v řízení tvrzeno ani prokázáno. To, že organizace jednající jménem státu jednaly bez ohledu na skutečný právní stav ,nemělo za následek ani zánik vlastnictví k nemovitostem, které na základě směny žalobci (jejich právní předchůdci) nabyli, ani opětovné nabytí držby žalobci, tím spíše držby oprávněné.
Na uvedeném nic nemůže měnit ani skutečnost, že žalobci mohli být subjektivně přesvědčeni o svém vlastnickém právu k pozemku; je nepochybné, že nutně museli vědět, že právní vztahy k pozemkům jsou po uzavření směnné smlouvy a následné realizaci stavby trafostanice přinejmenším nejasné, a při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, by se o skutečném stavu věci přesvědčili. Nemohli tak být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému městu takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by mělo právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu