ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3359.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3359/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce D. P. , bytem v P., zastoupeného Mgr.Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované Š. P. , bytem v P., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 131/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 62 Co 422/2009-143, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 10 C 131/2006-112, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů. Určil, že do výlučného vlastnictví žalované se přikazuje pohledávka vůči Městské části Praha 9 ve výši 763.533,- Kč, a žalované uložil povinnost, aby žalobci na vyrovnání jeho podílu zaplatila 107.266,50 Kč.
Soud prvního stupně rozhodl na základě zjištění, že účastníci byli nájemci bytu, v němž v roce 1999 provedli rekonstrukci za 1.035.415,- Kč. Z toho zaplatila žalovaná 549.000,- Kč ze svých výlučných prostředků. Účastníci se s pronajímatelem dohodli, že pohledávka na náhradu investice bude započítávána na nájemné (že tak bude umořována). K právní moci rozsudku o rozvodu účastníků, tj. k 26. 7. 2003, zbývalo z pohledávky vůči pronajímateli 763.632,- Kč (umořeno bylo 214.533,- Kč). Jediným nájemcem bytu je nyní žalovaná, která byt po celou dobu od rozvodu výlučně užívá. Soud prvního stupně se řídil předchozím zrušovacím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo 3554/2008-85. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pohledávka ve vztahu ke třetí osobě (pronajímateli bytu)... není ničím jiným než majetkovým právem – aktivem ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., jež se stalo součástí společného jmění účastníků, jestliže alespoň část uvedených investic byla vynaložena ze společných prostředků účastníků, t. j. ze zdrojů jejich společného jmění. Oba účastníci jsou pak ve vztahu k pronajímateli společnými (solidárními) věřiteli ve smyslu §145 odst. 4 ObčZ.... z přikázání pohledávky některému z manželů pak logicky plyne povinnost soudu, aby tomuto manželovi uložil povinnost zaplatit druhému na vyrovnání stanovenou částku, t. j. aby účastníky i vypořádal.“
Soud prvního stupně vypočetl částku na vyrovnání podílů tak, že od celkové investice 1.035.415,- Kč odečetl investici žalované 549.000,- Kč a částku 271.882,- Kč umořenou bydlením. Výslednou částku 214.533,- Kč pak vydělil dvěma.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s názorem žalobce, že částka 549.000,- Kč by neměla být odečtena v plném rozsahu, nýbrž poměrně, jelikož při takovém postupu by částka zbylá po odečtu zahrnovala jak prostředky ve společném jmění manželů, tak i zbylou část z částky 549.000,- Kč, což by odporovalo §149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu ( dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek řeší otázku, která dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla jednoznačně vyřešena; žalobce má přitom za to, že odvolací soud ji vyřešil nesprávně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, nejprve zkoumal, zda je podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Otázku, kterou žalobce v dovolání podrobněji rozvinul, lze shrnout takto: jak má být vypořádán vnos jednoho z manželů na společnou věc (pohledávku), jestliže se hodnota této věci před zánikem manželství snížila. Tato otázka je sice v soudní praxi již dlouhodobě vyřešena, avšak odvolací soud rozhodl v rozporu s tímto řešením. Dovolání je tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné a zároveň podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodné.
Odvolací soud nerespektoval ustálenou soudní praxi, vyjádřenou již ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972), a v novější době např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 (uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz): „Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nehradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci.“
Zmenšila-li se tedy (byla-li spotřebována) hodnota společné pohledávky, zmenšila se (byla spotřebována) i hodnota nákladu žalované na společnou pohledávku. Náklad proto nemůže být žalované nahrazen celý.
Odvolací soud proto měl náhradu za náklad žalované snížit (redukovat), a to v tom rozsahu, v jakém se do zániku společného jmění snížila pohledávka. To znamená v rozsahu 26,25 % (na 73,75 %). Náhrada za náklad tak má činit 404.887,50 Kč.
Postup při výpočtu částky na vyrovnání podílu žalobce měl být proto následující:
Ke dni právní moci rozvodu zbývalo ze společné pohledávky účastníků 763.632,- Kč; v rozsahu 214.533 Kč byla pohledávka za trvání společného jmění spotřebována užíváním bytu (vzhledem k tomu, že trvalo majetkové společenství manželů, je nerozhodné, který z manželů byt užíval). Protože se vypořádává majetek, který měli účastníci v době zániku jejich společného jmění, tj. v okamžiku právní moci rozsudku o jejich rozvodu, vypořádává se pohledávka právě ve výši 763.632 Kč. Od tohoto majetku je třeba podle §149 odst. 2 věty druhé obč. zák. odečíst to, co na něj ze svého vynaložila žalovaná, a to v redukované výši, tedy částku 404.887,50 Kč. Společný majetek, který je třeba rozdělit mezi účastníky, vyjadřuje tudíž částka 358.744,50 Kč. Protože tento majetek byl přikázán žalované, která jej také od zániku manželství užíváním bytu spotřebovává, musí žalovaná žalobci na vyrovnání podílů zaplatit polovinu jeho hodnoty, tedy 179.372,25 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ač na stejném nesprávném právním posouzení spočívá i rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud jej nezrušil, neboť nesprávnost je bez potřeby dalšího zjišťování skutkového stavu napravitelná v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu