ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3708.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3708/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně R. H. , zastoupené JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem v Chebu, ul. 26. dubna 583/14, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Bukovjanem, advokátem se sídlem v Chebu, Jánské nám. 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 354/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2010, č. j. 15 Co 163/2010-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2010, č. j. 15 Co 163/2010-104, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění účastníků; jejich manželství trvalo od 17. 9. 1993 do 31. 3. 2009. Předmětem zaniklého společného jmění manželů (dále „SJM“) měly být také nemovitosti – dům č. p. 791 na pozemku parc. č. st. 1952 a parc. č. st. 1952, zapsané na listu vlastnictví č. 1467 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště v C. pro obec a katastrální území C. (dále ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 16 C 354/2009-81, vypořádal SJM podle §150 odst. 3 a §149 odst. 2 věta prvá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tak, že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví vyjmenované movité věci (výrok I. rozsudku), žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví vyjmenované movité věci a předmětné nemovitosti (výrok II. rozsudku) a žalované přikázal zůstatek na označeném účtu vedeném u Komerční banky, a. s. ve výši 2.026,- Kč (výrok III. rozsudku). Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl 1.480.974,- Kč do 4 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VII. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti darovala žalovanému jeho matka P. H. darovací smlouvou uzavřenou 26. 1. 2005. Do SJM účastníků přešly podle smlouvy o rozšíření společného jmění manželů sepsané formou notářského zápisu dne 13. 10. 2005, s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 14. 10. 2005.
Vypořádal SJM tak, že přikázal žalobkyni movité věci v hodnotě 13.500,- Kč, zůstatek na bankovním účtu 2.026,- Kč, celkem 15.526,- Kč, žalovanému přikázal movité věci v hodnotě 93.000,- Kč a předmětné nemovitosti v hodnotě 2.900.000,- Kč, celkem 2.993.000,- Kč. Vycházel z rovnosti podílů účastníků a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů 1. 480.974,- Kč (2.993.000,- Kč : 2 – 15.526,- Kč). Za nedůvodný považoval požadavek žalobce, aby jako jeho vnos byla vypořádána částka 2.616.800,- Kč, představující hodnotu nemovitostí ke dni rozšíření SJM. Nemovitosti se staly podle §149a odst. 1 obč. zák. součástí SJM. Nelze proto jejich hodnotu jako vnos vypořádat, neboť nejde o případ podle §149 odst. 2 obč. zák., který stanoví, že lze přihlédnout jen k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na majetek společný.
Krajský soud v Plzni (dále ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 15 Co 163/2010-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl ve výši 388.737,- Kč do 4 měsíců od právní moci rozsudku, a ve výrocích I., II., III., IV., VI. a VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že principy vypořádání SJM podle §149 odst. 2 obč. zák. se použijí i v případech, kdy manželé smlouvou rozšířili společné jmění podle §143a odst. 1 obč. zák., jak stanoví §149 odst. 4 obč. zák. Při vypořádání tak vycházel z toho, že hodnota majetku v SJM činí celkem 3.008.526,- Kč, žalobkyně nabyla hodnoty za 15.526,- Kč a žalovaný za 2.993.000,- Kč. Při zachování rovnosti podílů by měl žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání částku 1.488.737,- Kč. Protože je však třeba podle §149 odst. 2 a 4 obč. zák. přihlédnout k jeho vnosu (účastníci se shodli, že cena nemovitostí v roce 2005 činila 2.200.000,- Kč), je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni po odpočtu poloviny tohoto vnosu 388.737,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které je podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“ (dovolací soud uvedl v poučení, že dovolání může být přípustné jen podle tohoto ustanovení) a důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť otázka, zda při vypořádání SJM má být jako vnos manžela vypořádána hodnota majetku, o který bylo SJM rozšířeno dohodou manželů, nebyla dosud judikaturou vyřešena. Považuje za nesprávné, že odvolací soud vypořádal jako vnos podle §149 odst. 2 obč. zák. hodnotu nemovitostí, o které bylo SJM účastníků rozšířeno na základě jejich dohody. Namítá, že nemůže jít o vnos, neboť nešlo o investici vynaloženou z majetku žalovaného na společný majetek. Opačný výklad by mohl k finančnímu znevýhodnění druhého manžela, neboť amortizací by cena společné věci klesala, zatímco vnos by zůstával v původní výši. Dovolateka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že SJM bylo rozšířeno o jeho výlučný majetek smlouvou účastníků. Šlo o „dobrovolné rozšíření masy SJM“ a ze smlouvy ani z jiné skutečnosti nevyplývá, že by se vzdal svého práva požadovat podle §149 odst. 2 a 4 obč. zák., co ze svého na společný majetek vynaložil. Připomíná, že odvolací soud při vypořádání SJM vycházel z rovnosti podílů účastníků. Argument žalobkyně o finančním znevýhodnění neobstojí, neboť soudní praxe snižuje hodnotu vnosu vždy v poměru, v jakém došlo ke snížení ceny nemovitosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání směřuje proti právnímu posouzení odvolacího soudu, který při vypořádání SJM (na rozdíl od soudu prvního stupně) zohlednil nemovitosti původně ve výlučném vlastnictví žalovaného jako jeho vnos do společného majetku.
Dovolání je důvodné.
Podle §149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Rozšíření společného jmění manželů o majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z manželů postupem podle §143a odst. 1 obč. zák. představuje proces transformace výlučného vlastnického práva k tomuto majetku některého z manželů na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů k tomuto majetku. Jeho smyslem je umožnit manželům na základě jejich dohody rozšířit společné jmění manželů oproti rozsahu vyplývajícímu ze zákonné úpravy obsažené v §143a odst. 1 obč. zák. za podmínek, na kterých se dohodnou. Důsledkem takového smluvního ujednání pak je, že věc doposud ve výlučném vlastnictví některého z manželů se stává součástí společného jmění a v případě jeho následného vypořádání též předmětem tohoto vypořádání. Smluvní volnost manželů se v daném směru projevuje nejenom v tom, že společné jmění lze rozšířit o majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z nich, ale také v možnosti ujednání podmínek, za kterých tak učiní. Jestliže se věc stane součástí společného jmění manželů a následně některý z manželů do ní investuje ze svého výlučného majetku, jedná se o investici, která se zohlední při vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej §149 odst. 4 obč. zák.).
Naproti tomu aplikace §149 odst. 2 obč. zák. míří zejména na případy, kdy jeden z manželů vynaloží část svého výlučného majetku do majetku již tvořícího společné jmění manželů (např. stavební materiál ve výlučném vlastnictví použije na rekonstrukci objektu ve společném jmění manželů) nebo použije část výlučného majetku k nabytí věcí a hodnot, které budou součást společného jmění manželů tvořit (kupní cena za věc, která bude nabyta do společného jmění manželů, bude uhrazena zčásti z prostředků tvořících společné jmění a zčásti z výlučných prostředků některého z manželů) a zpravidla zvýší touto majetkovou investicí hodnotu majetku ve společném jmění nebo se touto investicí podílí na nabytí majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je vypořádat majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů do majetku tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění zakládající a nikoliv samotnou transformaci majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví společné. Zákon tu vychází z obdobné myšlenky, jako při vypořádání vztahu mezi oprávněným držitelem a vlastníkem (§130 odst. 3 obč. zák.). Ostatně ani nárok na mzdu není součástí SJM, a vyplacené částky již do společného jmění spadají; přesto se neuvažuje o takto „transformované“ majetkové hodnotě jako o „vnosu“.
Ze zcela shodných východisek ostatně vychází i úprava obsažená v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jež umožňuje rozsáhlou úpravu manželského majetkového režimu odlišně od režimu zákonného mimo jiné i cestou rozšíření rozsahu společného jmění (§717 zákona č. 89/2012 Sb.), a zcela shodně s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., v účinném znění, řeší vypořádání investice z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný [ §742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb. ] . Shodně se současnou právní úpravou však oba instituty důsledně odlišuje.
Lze v této souvislosti poukázat i na vývoj institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů předcházející společnému jmění manželů (k tomu srovnej zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů).
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, obsahoval v §150 větě druhé úpravu – fakticky shodnou se současným §149 odst. 2 obč. zák. – podle které každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek; občanský zákoník však neumožňoval manželům, aby své vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy.
Potřeba reakce na změnu právních, ekonomických a společenských podmínek na konci 90. let 20. století vyústila v přijetí zákona č. 509/1991 Sb. Právní úprava v němreagovala ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví mimo jiné na praxí zdůrazňovaný požadavek umožnit manželům odchýlit se od kogentní úpravy vymezující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví ve prospěch smluvní dispozice s tímto rozsahem. Ustanovení §143a občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 1992, proto umožnilo manželům mimo jiné dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Důvodová zpráva k návrhu zákona následně přijatého pod č. 509/1991 Sb. ze dne 23. května 1991 (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk č. 685, rok 1991) ve vztahu k úpravě zakotvené v §143a zdůraznila, že toto nové ustanovení odstraňuje rigoróznost dosavadní úpravy a umožňuje, aby si manželé vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy se zdůrazněním, že smluvní volnost při úpravě vzájemných majetkových vztahů vyžaduje zejména i skutečnost, že je třeba umožnit volbu jednotlivých způsobů zejména v případě, že jeden z manželů podniká.
Podle názoru dovolacího soudu je proto nutno odlišovat institut rozšíření společného jmění manželů na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného jmění manželů nepředstavuje tento vnos. V poměrech konkrétního případu podle přesvědčení dovolacího soudu není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření společného jmění manželů a podmínky, za kterých k němu došlo, promítl soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do společného jmění manželů (§149 odst. 3 věta první obč. zák., §742 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb.). Stejně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010.
Jestliže odvolací soud vycházel z odlišného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s. ř., ani k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu