ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4108.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4108/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. I., a b) I. I., zastoupených JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 65a, proti žalovanému městu Kroměříž, IČO 00287351, se sídlem úřadu v Kroměříži, Velké náměstí 115, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva a uložení povinnosti k odvrácení hrozící škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 235/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2010, č. j. 59 Co 266/2009-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Okresní soud v Kroměříži („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 7 C 235/2006-185, zamítl výrokem pod bodem I. žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pronikajícím z nemovitosti žalovaného na nemovitosti žalobců. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný byl povinen oplotit pozemek v žalobě uvedený. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10. března 2010, č. j. 59 Co 266/2009-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval mírou obvyklého hluku na školních hřištích v podobných lokalitách jako v té, ve které je místo, kde mělo podle nich k imisím docházet. Soudy však nepřehlédly, že při posuzování míry přiměřené poměrům ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. „je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný jako R 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně se zabýval hladinou hluku, „která je dosahována v obdobných místech, kde se nachází školní hřiště“. Jestliže dovolatelé tvrdí, že o obdobnou lokalitu (t. j. místo určené k bydlení) nešlo, pak zpochybňují skutkové zjištění, a uplatňují tak (nepřípustně) dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému, stejně jako k dalším jejich námitkám skutkové povahy, nelze přihlížet. Nad rámec uvedeného se dodává, že ani dovolatelé netvrdí, že ostatní školy, které byly srovnávány se školou, ze které pochází hluk je rušící, jsou umístěny mimo obytnou zástavbu.
Žalobě opřené o §417 obč. zák. nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou (viz též R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Musí jít též o ohrožení vážné, aktuální a skutečně hrozící. Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím řízení na základě úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009); o takovou úvahu v daném případě nešlo. Dovolatelé ostatně ani v dovolání netvrdí, v čem měla hrozící vážná škoda spočívat.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu