ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.635.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 635/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce I. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 45797072, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 191/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 28 Co 396/2009-194, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně žalobou podanou dne 16. dubna 2008 u Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal určení, že je vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, zemědělské stavby, vybudované na pozemku stav. parc. č. 302, v k. ú. a obci O. Uvedl, že v restitučním řízení mu byla vydána ideální polovina zemědělské usedlosti č. p. 24 a hospodářských objektů k č. p. 24 v témže katastrálním území. V katastru nemovitostí je však zapsán jen jako spoluvlastník zemědělské usedlosti č. p. 24 a zemědělských budov na st. parc. č. 46, 47, 48 a st. parc. č. 302. Spoluvlastníkem druhé ideální poloviny nemovitostí je stát, a je ve správě žalovaného. Teprve nedávno zjistil, že jako výlučný vlastník předmětné budovy na st. parc. č. 302 je zapsán stát, ačkoliv mu byla vydána jako celek. Jde o rekonstruovaný objekt, náležející k původní zemědělské usedlosti jeho rodičů. Protože nemovitosti od jejich vydání v letech 1991 a 1993 užíval celé, platil žalovanému nájem, nikoli však za užívání zemědělské budovy na st. parc. č. 302. S vědomím, že jde o jeho majetek, vložil do její rekonstrukce 1.000.000,- Kč, aniž po žalovaném cokoli požadoval. Protože více jak deset let držel tuto budovu v dobré víře, že mu patří, stal se jejím vlastníkem. Při jednání soudu prvního stupně 20. 1. 2009 žalobce změnil žalobu tak, aby bylo určeno, že je spoluvlastníkem ideální poloviny předmětné budovy. Změnu odůvodnil tím, že 9. 12. 2008 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu, kterou mu žalovaný prodal ideální polovinu budovy č. p. 24 a pozemku st. parc. č. 46, zemědělských staveb na pozemcích st. parc. č. 47 a 48 a ideální polovinu těchto pozemků.
Změnu žaloby soud prvního stupně připustil a rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. 10 C 191/2008-160, určil, že „žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné poloviny budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, zemědělské stavby, vybudované na pozemku – stavební parcele č. 302 v katastrálním území O., zapsané na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro katastrální území a obec O.“ Rozhodl také o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako správce předmětné budovy – zemědělské stavby ve vlastnictví státu. Jde o halu postavenou na betonové základové desce, do výšky 3 metrů obezděnou, výše oplechovanou. Sestává ze dvou částí spojených střechou, v jedné části je sklad obilí a ve druhé čistička obilí spolu s umístěnými prostředky k čistění. Budova, též nazývaná ocelokolna I. a II. (dále „ocelokolna“), byla podle shodného vyjádření účastníků postavena k tomuto účelu před 20-30 lety tehdejším státním statkem, který přestal užívat původní špejchar (dnes zbořeniště) stojící v její blízkosti. Podle znaleckého posudku Ing. Josefa Kulhánka z 8. 6. 1995, který nechal zpracovat Státní statek Veltrusy, byla budova postavena v roce 1966, a při životnosti 50 let byla její odhadní cena v roce 1991 stanovena částkou 245.376,- Kč (ocelokolna I.) a 283.886,- Kč (ocelokolna II.). Žalobce užívá ocelokolnu od roku 1993 jako sklad a sušičku obilí. Uzavřel 21. 11. 1991 a 26. 5. 1992 se Státním statkem Veltrusy dohody o vydání nemovitostí, resp. spoluvlastnického podílu k nemovitostem, podle zákona č. 229/1991 Sb., které byly schváleny rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu Mělník z 24. 3. 1992 a 15. 6. 1993. Podle těchto rozhodnutí se žalobce stal v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníkem budovy č. p. 24 (objekt bydlení) na stav. parc. č. 46, budov bez č. p./č. e., postavené na stav. parc. č. 47 a 48, dále pozemků 46, 47, 48, 293, 302 (na němž se nachází ocelokolna), 305, 306, 307, 308 a a 75/1 a pozemků evidovaných ve zjednodušené evidenci č. 84, 1581 a 1608/44 v k. ú. O. V dohodě z 21. 11. 1991 bylo uvedeno, že se žalobci vydává ideální polovina obytného domu č. p. 24 a hospodářských budov k č. p. 24. Obdobně byly nemovitosti označeny v původně uzavřených dohodách ze 17. 9. 1991 a 18. 10. 1991. Žalobce nemovitosti od roku 1992 celé užíval. Snažil se získat i druhou polovinu nemovitostí ‚,v areálu zemědělské usedlosti č. p. 24 v O.“, a to soudní cestou (v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 8/2006 se domáhal určení, že je spoluvlastníkem i druhé ideální poloviny nemovitostí, žalobu vzal zpět s tím, že se dohodl se žalovaným na koupi předmětného spoluvlastnického podílu) nebo dohodou, nešlo však o spoluvlastnický podíl k předmětné budově. Až v průběhu řízení uzavřeli účastníci kupní smlouvy, kterými žalovaný prodal žalobci ideální polovinu nemovitostí, a to budovy č. p. 24 spolu se stav. parc. č. 46 a zemědělských budov se stav. parc. č. 47 a 48 (kupní smlouva z 9. 12. 2008) a pozemku stav. parc. č. 302, na které se nachází ocelokolna (kupní smlouva z 31. 3. 2009). Posledně uvedený sousedí s pozemky (ohraničenými plotem od obecní komunikace), které jsou nyní ve výlučném vlastnictví žalobce. Jiný přístup k ocelokolně než přes pozemky žalobce není možný.
Na základě těchto zjištění s odkazem na judikaturu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl ideální polovinu ocelokolny vydržením podle §134 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále „obč. zák.“ Po dobu deseti let byl jejím oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. - se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře o tom, že mu ideální polovina ocelokolny patří. Podle dohod o vydání věci byla mu vydána ideální polovina domu č. p. 24 s hospodářskými usedlostmi, žalobce se tak v roce 1992, resp. 1993 uchopil i držby ocelokolny. Pro jeho zemědělskou činnost byla nezbytná k technologickému čistění a uskladnění obilí a nechal ji také na svůj náklad opravit. Dobrou víru žalobce vyvolal svoji pasivitou i žalovaný, který vztah k budově neřešil, vycházel jen z toho, že je v katastru nemovitostí jako její vlastník zapsán. Soud prvního stupně uzavřel, že ze zjištěných skutečností vyplývá účel vydržení, t. j. uvést dlouhodobý faktický stav do souladu se stavem právním.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 28 Co 396/2009-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, oproti němu však dospěl k závěru, že žalobce spoluvlastnický podíl k ocelokolně nevydržel. Poukázal na to, že předpokladem vydržení je oprávněná držba po dobu deseti let, tj. dobrá víra držitele, že mu věc patří. Ta je dána se zřetelem ke všem okolnostem, vztahuje se i k titulu, na jehož základě mohlo vlastnické právo vniknout. Titul nemusí být skutečně dán, postačí, je-li držitel v dobré víře o jeho existenci. Omyl držitele musí být omluvitelný, to znamená, že při běžné opatrnosti nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Žalobce odvozoval dobrou víru o nabytí spoluvlastnického podílu k ocelokolně z dohod o vydání věci schválených rozhodnutími pozemkového úřadu. Avšak vydán mu byl jen spoluvlastnický podíl k pozemku stav. parc. č. 302, v dohodách nebylo uvedeno, že se mu vydává i spoluvlastnický podíl k zemědělské budově na tomto pozemku. Dohody uváděly, že je restituováno spoluvlastnické právo žalobce k těm nemovitostem, které náležely k původní zemědělské usedlosti jeho rodičů. Mezi účastníky je nesporné, že ocelokolna byla postavena v roce 1966 a restitucí nelze obnovit vlastnické právo k nemovitosti, která původním vlastníkům nepatřila. Okolnost, že ocelkolna nepatřila k původní usedlosti č. p. 24 vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. Josefa Kulhánka. Ten výslovně uvádí, že ocelokolna v roce 1948 neexistovala a v roce 1991 měla hodnotu 245.376,- Kč a 283.886,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uvádí, že je podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu, že nebyl v dobré víře o vydání spoluvlastnického podílu k předmětné budově. Hodnocení odvolacího soudu je kusé a nelze z něj vysledovat, jakými skutkovými úvahami se řídil. Prokázal, že se uchopil držby v omluvitelném omylu o domnělém právním důvodu. Byl přesvědčen, že budova je rekonstruovaný objekt, náležející původně jeho rodičům (tak chápal i údaje ve znaleckém posudku, že budova v roce 1948 neexistovala), a že dodatkem dohody byla vydána jako celek. O tom, že nejednal v omluvitelném omylu nesvědčí ani to, že budova nebyla výslovně zmíněna v dohodách uzavřených účastníky. Právě z toho také dovozoval, že mu byla vydána celá. Nepřímými důkazem jeho přesvědčení je i to, že do její opravy investoval 1.000.000,- Kč, aniž se na žalovaném domáhal, aby se na těchto nákladech podílel. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném před 1. červencem 2009 (čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitku žalobce, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, dovolací soud nepovažuje za opodstatněnou. V odůvodnění rozsudku odvolací soud v souladu §157 odst. 2 o. s. ř. uvedl skutková zjištění soudu prvního stupně, která převzal, a na základě kterých důkazů k nim soud prvního stupně dospěl, a dále rozvedl oproti soudu prvního stupně rozdílné posouzení věci po právní stránce, tj. že žalobce nebyl v dobré víře, že mu náleží ideální polovina ocelokolny.
Další vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., k nimž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. bez návrhu, nebyly zjištěny.
Žalobce rovněž podle obsahu dovolání namítl nesprávnost skutkového zjištění o tom, že věděl o postavení ocelokolny až po roce 1948, kdy zemědělská usedlost jeho rodičů přešla na stát. Uvedené zjištění má oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek Ing. Josefa Kulhánka z roku 1995 je jednoznačný v popisu ocelokolny jako budovy nově postavené v roce 1966, funkčně nahrazující vedle se nacházející původní špejchar označený jako zbořeniště. Kromě toho žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 11. září 2008 shodně se žalovaným označil za nesporné, že „předmětná budova byla vybudována tzn. postavena jako úplně nová (tj. na zelené louce) Stáním statkem Veltrusy, tj. až tímto státním statkem a na jeho náklady.“ Shodné údaje uvedl o této budově – ocelokolně také v podání z 8. 9. 2008. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
V dovolání žalobce dále zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že nevydržel spoluvlastnický podíl – ideální polovinu ocelokolny, neboť nebyl jeho oprávněným držitelem, tj. nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu spoluvlastnický podíl patří (§134 odst. 1 a §130 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele se zřetelem ke všem okolnostem podle §130 odst. 1 obč. zák. se dovolací soud opakovaně vyjádřil. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Při posouzení dobré víry žalobce bylo třeba zohlednit, že v dohodách o vydání spoluvlastnických podílů k nemovitostem v k. ú. O., které byly schváleny pozemkovým úřadem, nebyl spoluvlastnický podíl – ideální polovina ocelokolny (budovy na st. parc. č. 302) obsažen a že žalobce i sám opakovaně v průběhu řízení potvrdil, že ocelokolna byla postavena v roce 1966. Objektivně nemohl být v dobré víře, že mu v restitučním řízení byl vydán majetek, který nepřešel na stát v roce 1948 jako majetek jeho rodičů.
Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu