ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.731.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 731/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce města Domažlice , se sídlem úřadu v Domažlicích, náměstí Míru 1, IČO 00253316, zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, proti žalovaným 1) K. P. , bytem v D., a 2) Z. P. , bytem v D., zastoupeným obecným zmocněncem JUDr. Františkem Vizingerem, bytem v Klatovech 4, Akátová 514, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 106/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2010, č. j. 14 Co 98/2010-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu - „o. s. ř.“).
Okresní soud v Domažlicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2009, č. j. 3 C 106/2009-89, zamítl žalobu na určení, „že vlastníkem budovy tzv. S. s. v ulici P. nezapsané v katastru nemovitostí, nacházející se na pozemku stavební parcely v k. ú. D., okres D., je žalobce“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 14 Co 98/2010-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
V dané věci šlo o posouzení, zda objekt tzv. Svaté studny je samostatnou věcí ve vlastnictví žalobce, nebo je jen součástí stavby ve vlastnictví žalovaných. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, se uvádí: „V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku. Posouzení toho, zda stavba je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu (též v důsledku nejasné právní úpravy a opuštění zásady „superficies solo cedit“) široký prostor pro uvážení soudu. Při tomto posouzení jde vždy o jedinečný případ.
Podobně judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na skutečnost, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či součást jiné věci, záleží v konečném důsledku vždy na individuálním posouzení každé věci. „Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou stavbu či o součást pozemku, nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí, a tudíž ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). Ostatně žalobce v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, nevymezil; již proto lze dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení nevznikly takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil
předseda senátu