ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.753.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 753/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) D. B.-M. , zastoupené JUDr. Ivanem Zuckersteinem, bytem v Jesenici, V lázních 359, a b) PhDr. O. Z. , zastoupeného Marií Kurkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Školní 10, proti žalovanému TRANSELCO CZ s. r. o., se sídlem v Tupadlech 59, identifikační číslo osoby 25733117 , zastoupenému JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 155/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 30 Co 42/2010-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 5 C 155/2004-139, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 843.720,- Kč se 4 % úrokem z této částky od 18. 8. 2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 91.446,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % z této částky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 30 Co 42/2010-185, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 406.236,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z této částky od 18. 8. 2003 do zaplacení, dále zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 437.484,- Kč za dobu od 18. 8. 2003 do 29. 4. 2004 a na zaplacení úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 437.484,- Kč za dobu od 30. 4. 2004 do zaplacení. Ve vyhovující části tohoto výroku ohledně částky 437.484,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z této částky za dobu od 30. 4. 2004 do zaplacení rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzujícímu výroku, podává žalovaný dovolání; jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dodatečně 17. 1. 2011, tj. po uplynutí lhůty k dovolání, žalovaný dovolání doplnil tak, že vymezil dvě otázky, které podle jeho názoru zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas, nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365). Proto dovolací soud nepřihlédl k nově uplatněným dovolacím důvodům, uvedeným v doplnění dovolání ze 17. 1. 2011.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda většinový spoluvlastník je povinen zajistit menšinovému spoluvlastníku možnost užívat společnou věc; z toho se podává, že podle něj odvolací soud při zvažování o nároku na poskytnutí náhrady za neužívání věci měl za to, že žalovaný nesplnil (údajnou) povinnost takové užívání zajistit. Je skutečností, že podobnou formulaci odvolací soud použil, nicméně z dalších formulací a z celého odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že jde jen o nepřesné vyjádření toho, že žalovaný žalobcům v užívání fakticky bránil a vytvořil takové podmínky, které žalobcům neumožnily věc v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu užívat. Na jiném místě odvolací soud uvedl, že „stávající poměry neumožnily žalobcům realizaci tohoto práva za situace, kdy žalobci k takto určeným nemovitostem vůbec neměli přístup“. Přitom z odůvodnění je zjevné, že podmínky užívání nastavil žalovaný, a to jak tím, jaké prostory žalobcům určil, tak i tím, jak vymezil podmínky pro přístup k nim (odvolací soud konstatoval, že „vstup do těchto částí bez doprovodu pověřených zástupců žalovaného žalovaný zakázal“). V této souvislosti lze odkázat na konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu (viz str. 4 jeho rozsudku dole). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud učinil tato zjištění, byť je vždy explicitně nevyjádřil. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není postaveno na tom, že žalovaný neumožnil užívání věci, ale že vytvořil takové podmínky a jednal tak, že tomuto užívání bránil. To, že v případě, kdy většinový spoluvlastník znemožní – ať již jakýmkoliv způsobem – menšinovému věc užívat, náleží menšinovému spoluvlastníkovi náhrada, není v judikatuře sporné (viz např. R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu