ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.811.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 811/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Liborem Šloufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalované K & V a. s., se sídlem v Praze 1, Týnská 21/1053, identifikační číslo osoby 45240400, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 216/16, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 361/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 51 Co 52/2009-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 51 Co 52/2009-195 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. října 2008, č. j. 20 C 361/2003-169, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud zřídil v jeho prospěch věcné břemeno cesty (dále jen „právo cesty“) přes pozemek žalované společnosti. Do budovy v jeho vlastnictví je přístup hlavním vchodem z pozemku jiného vlastníka, avšak přístup do bytu v přízemí, který je vnitřně stavebně oddělen, je jen dveřmi z pozemku žalované.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 20. 11. 2006, č. j. 20 C 361/2003-94, žalobu zamítl. K odvolání žalobce byl rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) z 27. 6. 2007, č. j. 51 Co 120/2007-117, pro nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 17. 10. 2008, č. j. 20 C 361/2003-169, tak, že žalobě vyhověl. Zřídil věcné břemeno spočívající v právu cesty ve prospěch vlastníka budovy č. p. 1122, umístěné na pozemku parc. č. 638 k. ú. S., obec Praha, zapsané na LV č. 3127 u Katastrálního úřadu Praha-město, do této budovy přes pozemek parc. č. 639, v k. ú. S., obec Praha, zapsaného na LV č. 3080 u Katastrálního úřadu Praha-město, tak, jak je vyznačeno v geometrickém plánu č. 2748-535/2006 ze dne 13. 7. 2006, odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pod č. 3268/2006, který je nedílnou součástí rozsudku. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 33.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudkem z 10. 6. 2009, č. j. 51 Co 520/2009-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že budova žalobce č. p. 1122 se nachází na stavební parcele č. 638, v k. ú. S., obec Praha (dále „budova č. p. 1122“), která kopíruje půdorys budovy. Hlavní vchod do budovy je situován tak, že přístup k němu je možný jen přes pozemek parc. č. 631/1 ve vlastnictví společnosti Czech Business Explorer, s. r. o. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem soudu prvního stupně z 18. 9. 2007, č. j. 11 C 161/2006-133, ve spojení s usnesením téhož soudu z 7. 4. 2008, č. j. 11 C 1611/2006- 144, a doplňujícím rozsudkem z 12. 6. 2008, č. j. 11 C 131/2006-152, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu z 13. 1. 2009, č. j. 21 Co 386/2008, 21 Co 387 387/2008, 21 Co 388/2008-173, a který nabyl právní moci 10. 3. 2009. Zjistil, že tímto rozsudkem bylo zřízeno ve prospěch žalobce jako vlastníka předmětné budovy věcné břemeno spočívající v právu cesty do této budovy přes pozemek parc. č. 631/1 v k. ú. S., jak je vyznačeno na geometrickém plánu z 20. 2. 2003 (plocha 18 m²). Žalobci bylo uloženo zaplatit vlastníkovi tohoto pozemku náhradu 22.250,- Kč. Dále odvolací soud převzal zjištění, že v roce 1987 byl v přízemí budovy č. p. 1122 vybudován byt a jediný vchod do tohoto bytu je možný jen z ulice Nádražní přes pozemek žalované parc. č. 639, který je také jako přístupová cesta od roku 1987 fakticky užíván. Žalobci byla budova č. p. 1122 vydána v restituci v roce 1997, žalovaná nabyla pozemek par. č. 639 do vlastnictví v roce 1997, kdy již jeho část sloužila jako cesta. Pozemek o celkové výměře 1537 m² je užíván jako skladovací prostory, část - pruh o délce 15 m a šířce 2 m jako komunikace - cesta ke vstupním dveřím předmětného bytu. Ze znaleckého posudku Zdeňka Bareše, znalce z oboru stavebnictví, z 29. 5. 2006, včetně doplňku z 22. 8. 2006, vyplývá, že předpokládané náklady spojené s vybudováním vchodu z pozemku parc. č. 638 by činily 200.000,- až 250.000,- Kč. Technická náročnost je dána i tím, že budova byla v roce prohlášena v roce 2004 za národní kulturní památku. Obnovení stavebního řešení před rokem 1987 by vyžadovalo zrušení předsíně dalšího bytu situovaného ve středu přízemí domu, resp. jeho zrušení a sloučení obou bytů. Podle znaleckého posudku Ing. Jaroslavy Hromádkové nelze pozemek par. č. 639 v rozsahu požadované cesty zastavět, neboť budova má po celé ploše, která sousedí s pozemkem žalovaného, ve všech patrech okna, takže vzdálenost mezi stavbami by musela činit minimálně 3 m. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že i v tomto případě jsou splněny oba předpoklady pro zřízení věcného břemene cesty podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále obč. zák.): vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, podle kterého při zřízení práva cesty ke stavbě je třeba zásadně vycházet z kolaudovaného stavu stavby, a podmínka, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak, je naplněna i v případě, že zřízení přístupu je technicky možné, avšak náklady na jeho pořízení jsou tak vysoké, že jejich vynaložení nelze spravedlivě požadovat. Odvolací soud zdůraznil, že přístupová cesta svojí výměrou a umístěním co nejméně zatěžuje pozemek žalované a potvrzuje akceptovaný faktický stav. Náhradu za zřízení věcného břemene považoval za odpovídající, vycházející ze znaleckého posudku Ing. Jaroslavy Hromádkové. Poukaz žalované na škodu ve výši 8.000.025,- Kč označil za zneužití práva, s přihlédnutím k výměře cesty, která představuje pruh o šíři 2 m a délce 15 m.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu má podle jejího názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázky, jež v rozhodování dovolacího řešeny dosud nebyly. Zásadní význam přikládá otázkám
a) „zda lze rozhodnout proti vůli vlastníka pozemku o zřízení práva věcného břemene cesty přes pozemek pro vlastníka budovy, která má zajištěn přístup do budovy přes jiný pozemek hlavním vchodem
b) „zda skutečnost, že k zajištění přístupu do části budovy z chodby přístupné z hlavního vchodu, je třeba provést změnu dispozičního řešení obnovením původního stavu v budově, která byla prohlášena za kulturní památku a dojde k zániku dvou samostatných bytů a vytvoření nebytové prostoru jediného, je možno považovat za takovou újmu, kterou nelze na vlastníkovi budovy požadovat, a lze z toho důvodu učinit výjimku ze zásady, že nelze právo věcného břemene zřídit v případě, že vlastník má možnost zřídit přístup ke stavbě bez omezení vlastníka pozemku.“
Žalovaná poukazuje na to, že žalobce se vlastně nedomáhá přístupu ke stavbě, ale do bytu, který je součástí stavby. Byt není samostatnou věcí. Kromě toho má žalobce přístup k budově zajištěn hlavním vchodem a necitlivé stavební úpravy může jako vlastník odstranit, byť s vynaložením určitých prostředků. Nelze připustit, aby vnitřní uspořádání budovy bylo řešeno na úkor vlastníka sousedního pozemku. Jestliže má žalobce zajištěn přístup do budovy jiným způsobem, není naplněn předpoklad pro zřízení věcného břemene, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak, neboť §151o obč. zák. je třeba vykládat restriktivně. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s názorem žalované, měl soud zvažovat celou řadu kriterií – cenu stavebních úprav vlastníka budovy a újmu vzniklou omezením vlastníka pozemku. Stavební úpravy je třeba posuzovat i z hlediska jejich účelu - zda jde o úpravu rodinného domu nebo obytné budovy vlastníka mnoha nemovitostí, který avizuje zájem na zachování kulturní památky a zároveň se brání odstranění necitlivého zásahu. Zjištění odvolacího soudu, že budova je národní kulturní památkou, což ztěžuje provedení jakýchkoliv stavebních prací, neodpovídá skutečnosti ani právním předpisům. Naopak v řadě případů památkový úřad stavební úpravy podporuje. Odvolací soud jednostranně přeceňuje komplikovanost stavebních úprav, další kriteria nezkoumal.
Za otázku zásadního významu považuje žalovaná také otázku náhrady za zřízení věcného břemene. Ocenění věcného břemene provedla znalkyně podle §18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který je však určen pro daňové účely. Podle žalované připadají v úvahu dva způsoby určení náhrady – jednorázová částka odpovídající rozdílu mezi tržní cenou jejího pozemku před a po zřízení věcného břemene nebo opakující se roční částkou po celou dobu trvání věcného břemene ve výši obvyklého nájemného. Jestliže náhrada byla stanovena jednorázovou částkou z určitého fiktivního počtu let, v daném případě pěti let, znamená to, že další desítky let by žalobce užíval pozemek žalované zdarma. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že zásadní výtka žalované spočívá v tom, že by měl stačit jeden vchod do budovy, který je zajištěn z jiného pozemku, a nemůže se proto domáhat zřízení práva cesty ještě z pozemku žalované. Takovému názoru by bylo možno přisvědčit, kdyby vlastník budovy hodlal druhý vstup z budovy na pozemek teprve vybudovat. V daném případě však došlo k zatížení pozemku za situace, kdy budova a pozemek měly jednoho vlastníka. Teprve následným oddělením vlastníků vyvstala potřeba vzniklý stav řešit. Pouhá změna vlastníka přilehlého pozemku však nemůže vést ke změně kolaudačního stavu dotyčné budovy. Každý původně legálně vzniklý přístup do budovy splňuje podmínky pro trvalé právní zajištění tohoto přístupu. O cestě přes pozemek při jeho koupi žalovaná věděla a nemůže ho ani vzhledem k existenci oken v přízemí budovy zastavět až k jeho hranici, resp. ke zdi budovy žalobce. K námitce směřující proti jednorázovému odškodnění žalobce uvádí, že jde o postup právně závazný a nemůže být uplatněn jako přípustný dovolací důvod. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo zamítl, shledá-li ho přípustným.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím zastoupenou není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 a §241 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. b) o. s. ř., neboť prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým žalobu zamítl, bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost. To znamená, že rozhodl-li soud prvního stupně dalším rozhodnutím tak, že žalobě vyhověl, nebylo to v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Dovolání by tak mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá otázka zřízení věcného břemene, neboť je v soudu s judikaturou dovolacího soudu.
K otázce zřízení věcného břemene cesty ve vztahu ke stavebním úpravám stavby, kterými by měl vlastník přístup ke stavbě zajištěn, se Nejvyšší soud vyjádřil (jak uvedl i odvolací soud) v rozsudku ze dne 28. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod R 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl k závěru, že „věcné břemeno cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku.“ Pro daný případ je použitelné potud, že věcné břemeno cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, má-li vlastník stavby zajištěn přístup ke stavbě přes pozemek jiného vlastníka. To neplatí, není-li tím umožněn přístup do celé stavby a náklady spojené s úpravami stavby (propojení vnitřně oddělené části stavby) jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by vznikla (dalšímu) vlastníkovi přilehlého pozemku.
Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu rovněž nezakládá ani námitka, že žalobce se domáhá zřízení věcného břemene cesty ke stavbě, ale k bytu, neboť žalovaná sama připouští, že jde o přístup ke vstupním dveřím do bytu, který je součástí budovy žalobce č. p. 1122.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky stanovení kriterií pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene, neboť v jejím posouzení je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku z 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz ., Nejvyšší soud uvedl, že „při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. nelze vycházet ani z ceny věcného břemene určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. Proto je při stanovení výše náhrady nutné přihlížet ke všem okolnostem věci. Je třeba zejména zvážit, proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady - práva cesty svědčící žalobci - zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že právo cesty se zřizuje bez časového omezení (i když není v konkrétní věci vyloučeno ani jeho zřízení na určitou dobu – srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04). Stanovení výše náhrady je tak na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna.“
V projednávané věci vyšel odvolací soud z posudku znalkyně Ing. Jaroslavy Hromádkové (č. l. 147 a násl.), doplněného ústně při jednání dne 8. 10. 2008 (č. l. 165), který oceňuje právo odpovídajíc věcnému břemeni podle cenových předpisů. I když samotné stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní. Při stanovení výše náhrady v této věci se odvolací soud sice zabýval skutečným omezením zatíženého pozemku (nakolik zřízení věcného břemene ztíží jeho užívání), nikoli však tím, jaký bude mít zřízení věcného břemene vliv na obvyklou cenu pozemku. Nezabýval se ani tím, jaký je výnos žalobce z nájmu bytu, k jehož vchodovým dveřím v domě žalobce se právo cesty zřizuje. Při zjišťování výše náhrady tak nevycházel z náležitých kritérií a jeho rozhodnutí v této části tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud, když nezjistil, že v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, ani i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ke kterým přihlíží z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř). V novém rozhodnutí přihlédne soud i k nákladům dovolacího řízení.
V Brně dne 23. ledna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu