ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.922.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 922/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. E. P. , za vedlejší účasti prof. MUDr. P. S., DrSc ., oběma zastoupených JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 5, proti žalovaným 1) obci Stachy se sídlem ve Stachách č. p. 200, identifikační číslo osoby 00250678, 2) Ja. L. , a 3) Jo. L. , všem zastoupeným Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní nám. 16, o zdržení se obtěžování hlukem a provozování pohostinství, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 128/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2009, č. j. 6 Co 2759/2008-251, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud přitom vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Žalobkyně se v řízení domáhá, aby se žalovaní zdrželi jednak obtěžování hlukem pronikajícím po 22.00 hodině na pozemek parc. č. 525/18 v k. ú. Ú., jednak provozu pohostinství v domě č. p. 93 a na pozemku parc. č. 525/4 v témže k. ú.
Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. září 2008, č. j. 2 C 128/2007-220, žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zdržení se provozu pohostinství. Pokud soud prvního stupně zamítl žalobu o zdržení se obtěžování hlukem, odvolací soud jeho rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně se domnívá, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, která vykládá, čeho se může domáhat osoba obtěžovaná nad míru přiměřenou poměrům hlukem, nedopadá zcela na projednávanou věc. Za významné v dané věci považuje, že pouhý zákaz obtěžování hlukem nezabrání hluku ze strany hostů shromážděných u pohostinství; proti nim žalobkyně žalobu směřovat nemůže, neboť jsou pro ni neznámí. Tímto názorem žalobkyně reaguje na tvrzení žalovaných, že není v jejich moci zamezit hostům odcházejícím z pohostinství chovat se hlučně.
Okolnosti uvedené žalobkyní ovšem projednávaný případ od případů řešených dosavadními rozhodnutími Nejvyššího soudu neodlišují a nejsou důvodem pro to, aby se Nejvyšší soud odchýlil od názoru – žalobkyni známému – že domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovitosti ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem ze své nemovitosti (případně z jiné své věci), pronikajícím na nemovitost žalobce [viz např. rozsudek ze dne 22. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 4802, a stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových stránkách www.nsoud.cz); ze stejného pravidla vycházel také např. rozsudek ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2006]. Jde totiž o to, že „činnost, která vyvolává rušení, pochází z užívání věci vlastníkem (resp. jinou oprávněnou osobou), přičemž žalobce není rušen samotnou činností, která ani není konána na jeho pozemku, ale jejími výsledky” ( Švestka J, Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I., 2. vyd., C. H. Beck, 2009, str. 721).
Tím, oč jde v dovolání žalobkyni, není otázka formulace žalobního návrhu, nýbrž otázka pasivní věcné legitimace, tedy o to, zda žalovaným lze anebo nelze přičítat hluk hostů odcházejících z pohostinství. Jestliže ano, je však řešením žalobní návrh, aby se žalovaní zdrželi obtěžování hlukem (kdyby žalovaným chování hostů přičítat možné nebylo, není zřejmé, na základě čeho by jim měla být uložena jakákoliv povinnost). Věcnou legitimaci u každého ze žalovaných posoudí nalézací soudy v pokračujícím řízení o uvedeném návrhu. Zde lze jen připomenout – aniž by dovolací soud posuzoval, zda to kromě žalobčiných námitek dopadá též na okolnosti daného případu – že „žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil” (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005; srov. též výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž bude řízení končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu