ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1051.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1051/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně KOVOSVIT MAS, a.s. , se sídlem v Sezimově Ústí II, náměstí Tomáše Bati 419, PSČ 391 02, IČO 26047284, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, proti žalovanému A. B. , zastoupenému Mgr. Janem Turkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení částky 5 096,20 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 918/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2011, č. j. 8 Cmo 408/2011-203, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2011, č. j. 8 Cmo 408/2011-203, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2011, č. j. 13 Cm 918/2008-183, ve výrocích pod body II, III a IV se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. července 2011, č. j. 13 Cm 918/2008-183, zamítl námitku žalovaného ze dne 10. 3. 2009, že věc má být podle smlouvy projednána před rozhodci (výrok pod bodem I), zastavil řízení (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o vrácení soudního poplatku (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o věc obchodní s cizím prvkem a řízení o ní bylo zahájeno po 1. 5. 2004. Z prodejní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 15. 8. 1994 soud zjistil, že oblastí činnosti dle smlouvy je Spolková republika Německo. Dle jednotlivých faktur byla místem vykládky pokaždé město Wehingen ve Spolkové republice Německo.
Na posouzení mezinárodní pravomoci českých soudů aplikoval soud prvního stupně Nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jako „nařízení Brusel I“). K dohodě o příslušnosti soudu mezi účastníky podle čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I nedošlo. Příslušnost českých soudů není založena ani podle čl. 22, ani podle článku 2 nařízení Brusel I. Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění závazku z prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno. Z obsahu smlouvy soud prvního stupně dovodil, že místem plnění smlouvy je Spolková republika Německo. Proto soud prvního stupně uzavřel, že ani podle článku 5 nařízení Brusel I nejsou české soudy pravomocné k rozhodování ve věci, a postupem podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2011, č. j. 8 Cmo 408/2011-203, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, III a IV (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud posuzoval mezinárodní pravomoc podle čl. 5 nařízení Brusel I. Úprava čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I sjednocuje rozhodné místo plnění pro určení příslušnosti v případě smluv o prodeji zboží. Z toho důvodu se odvolací soud neztotožnil s názorem žalobkyně, že pravomoc českých soudů měla být – jde-li o nárok na zaplacení kupní ceny – hodnocena ve vazbě na místo placení a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, tj. nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka namítá nesprávný výklad čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I. Oba obecné soudy dovodily, že místem plnění v daném věci byl Wehingen v Německu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, dovolatelka namítá, že při určení mezinárodní pravomoci soudů České republiky podle článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I mělo být postupně u každé kupní smlouvy zkoumáno, zda místo dodání zboží vyplývá z ujednání stran a poté případně, zda konkrétní smluvená doložka umožňuje účinně upřesnit místo dodání. Za situace, kdy místo dodání zboží nevyplývá z ujednání stran, mělo být postupně u každé dílčí kupní smlouvy zkoumáno, kde došlo k předání zboží nebo mělo být fyzicky kupujícímu předáno a tento nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat.
Jelikož soudy nesprávně určily místo dodání, je závěr soudů o tom, že mezinárodní pravomoc českých soudů není dána, nesprávný. Z toho důvodu žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán i co se týče jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobkyně v dovolání namítá nesprávný výklad čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I. K výkladu tohoto ustanovení ve vazbě na judikaturu Soudního dvora Evropské unie se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, a to ve sporu mezi týmiž stranami. Nejvyšší soud nemá důvod se od svého názoru na posuzování místa dodání podle čl. 5 nařízení Brusel I vyjádřeného v citovaném rozhodnutí odchylovat. Citované rozhodnutí vychází z rozsudku Soudního dvora ze dne 25. února 2010, ve věci Car Trim proti KeySafety Systéme Srl, C-381/08, podle nějž se smluvní strany mohou dohodnout na místě dodání, přičemž toto místo dodání musí být ze smlouvy vyvoditelné způsobem, aniž by bylo nutno odkázat na hmotné právo použitelné na smlouvu. V návaznosti na to v rozsudku ze dne 3. března 2011, ve věci Electrosteel Europe sa proti Edil Centro SpA, C-87/10, Soudní dvůr dovodil, že „INCOTERMS a srovnatelné obchodní doložky s konkrétně definovaným významem mohou být v zásadě smluvními ustanoveními, na jejichž základě může být určeno místo dodání ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) Nařízení“.
Při posuzování místa plnění ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I je tedy nezbytné vycházet především ze smluvních ujednání ohledně místa dodání zboží. V daném případě soud prvního stupně dovodil, že podle smluv je místem vykládky pokaždé město Wehingen ve Spolkové republice Německo, aniž by se zabýval výkladem sjednané dodací podmínky. Odvolací soud se zkoumáním, kde se nacházelo podle smlouvy místo dodání, nezabýval vůbec. Takový postup odvolacího soudu je nesprávný, jelikož soudy se měly nejprve zabývat tím, jaké místo dodání zboží je ve skutečně ve smlouvě smluveno, a to s ohledem na sjednanou dodací paritu.
Pokud si strany podmínky dodání zboží dohodly odkazem na dodací podmínku INCOTERMS, jak vyplývá ze spisu, pak musí soudy zkoumat, zda konkrétní smluvená dodací podmínka popisuje i místo dodání zboží, tj. zda lze takovýmto způsobem smluvně stanovit místo plnění. V tomto konkrétním případě nelze dovodit, aniž by byl řádně proveden výklad obsahu dodací podmínky, že místo dodání zboží podle smlouvy leží ve Spolkové republice Německo. V dodacích podmínkách INCOTERMS jsou povinnosti kupujícího a prodávajícího vztahující se k dodání zboží (tzv. „delivery“) upraveny v části A4 a B4. Zde se u jednotlivých dodacích podmínek popisuje, jak a v jakém místě prodávající splní svou povinnost dodat zboží (zda dodáním kupujícímu, zda předáním prvnímu dopravci k přepravě, zda nachystáním zboží k odběru ve svém závodě atd.). Místo, které je uvedeno u dodací podmínky, tudíž nemusí označovat sjednané místo dodání zboží, ale kupř. místo, kam je prodávající povinen hradit dopravu, místo přechodu nebezpečí na zboží atd. Pokud soud dospěje k závěru, že zvolená dodací podmínka popisuje místo dodání zboží, resp. je na jejím základě možné určit, kde prodávající splnil povinnost dodat zboží, pak je z takto ujednaného místa dodání zboží nutné vycházet při určování mezinárodní příslušnosti soudů ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I. Pokud toto není možné z dodací podmínky určit, pak vzhledem ke skutečnosti, že pravidlo o soudní příslušnosti stanovené v článku 5 bodě 1 písm. b) nařízení Brusel I má autonomní povahu, je třeba místo dodání zboží určit v závislosti na jiném určovateli, který respektuje genezi, cíle a systematiku nařízení Brusel I (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. února 2010, ve věci Car Trim GmbH proti KeySafety Systéme Srl, C-381/08, bod 57). Je třeba postupovat podle zásady „pragmatického určení místa plnění“ na základě faktických zjištění (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. června 2011, ve věci Electrosteel Europe sa proti Edil Centro SpA, C-87/10, bod 46, 47.) S ohledem na závěr Soudního dvora vyslovený v jeho rozsudku ze dne 25. února 2010, ve věci Car Trim GmbH proti KeySafety Systéme Srl, C-381/08, pak místu dodání ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I odpovídá nejlépe místo, kde došlo k předání zboží nebo mělo fyzicky být kupujícímu předáno, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat.
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. v tomto rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku [srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu