ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1069.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1069/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně NORMA servis, spol. s r. o. , se sídlem Praha 4-Chodov, Malenická 1790, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 00663239, zastoupené Mgr. Romanou Semeckou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská 1, proti žalovaným 1) AKUMULÁTORY s.r.o. , se sídlem Plzeň, Jateční 6, č.p. 2458, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26351455, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 23, a 2) AKUMA-PRODEJ s.r.o. , poslední sídlo před vymazáním z obchodního rejstříku Mladá Boleslav, Nádražní 84, PSČ 293 01, o zaplacení 460 808,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 5/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č.j. 4 Cmo 292/2009-225, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č.j. 4 Cmo 292/2009-225, se zrušuje ve výroku I. a III. a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení opravy 7 kusů automatických tyristorových nabíječů ve výši 460 808,64 Kč.
Krajský soud v Plzni, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 23. prosince 2008, č.j. 42 Cm 5/2006-181, výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 460 808,64 Kč a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o dílo, když nedoložila dohodu o ceně oprav 7 nabíječů a kdo byl objednatelem díla. Žádný písemný důkaz nebyl pořízen a tvrzení o tom, že opravu objednal jednatel první žalované F. R. nebylo potvrzeno vyslechnutými účastníky a ani svědky. Jednatel druhé žalované M. K. sice připustil, že jednal s jednatelem žalobkyně Z. M., ale popřel, že by objednal opravu nabíječů. Žalobkyni se nepodařilo ani prokázat, kdo byl vlastníkem nabíječů a kdo získal majetkový prospěch užíváním těchto přístrojů po opravě. Nájemní smlouvou ze dne 2.2.2004 bylo doloženo, že druhá žalovaná pronajala první žalované tři přístroje, ale vlastník zbývajících přístrojů nebyl zjištěn. Rozpor byl i v tvrzení žalobkyně ohledně doby a rozsahu oprav, proto soud prvního stupně v celém rozsahu žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene jak z titulu smluvního plnění, tak i z hlediska vydání bezdůvodného obohacení.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. června 2010, č.j. 4 Cmo 292/2009-225, ve výroku I. změnil zamítavý výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. prosince 2008, č.j. 42 Cm 5/2006-181, ve věci samé tak, že žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni 460 808,64 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. od 2.1.2006 do zaplacení a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení, výrokem II. potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, ale dospěl k závěru, že opravu 7 kusů přístrojů objednal u žalobkyně jednatel první žalované F. R. a že žalobkyně provedla opravy částečně přímo u první žalované v březnu 2004 a část oprav provedla ve své dílně, přičemž k předání opravených přístrojů žalované 1) došlo od 31.8.2005 do 1.9.2005. Plnění žalobkyně ve prospěch první žalované posoudil odvolací soud jako bezdůvodné obohacení na straně první žalované. Při určení jeho výše vyšel ze zjištění, že se jednalo o již nevyráběné přístroje, proto v souladu s §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za základ určení výše bezdůvodného obohacení vzal přesnou specifikaci k opravě použitých dílů a materiálu, když uvěřil žalobkyni, že fakturované ceny jsou ceny obvyklé v dané době, a to včetně ceny za hodinu práce. Skutečnost, že žalobkyně nevěděla, že objednatel opravy není jejím vlastníkem, nemůže jít podle odvolacího soudu k tíži žalobkyně. Mimoto podle zjištění soudu prvního stupně z obsahu nájemní smlouvy měl opravy přístrojů hradit pronajímatel jen do výše 25 000 Kč, přičemž v daném případě se jednalo o opravy za podstatně vyšší ceny, což musela žalovaná 1) podle odvolacího soudu předpokládat.
Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé a žalobě v plném rozsahu vyhověl uložením povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni požadovanou částku spolu s příslušenstvím.
První žalovaná podala proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatnila přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky jí nemohlo opravou přístrojů vzniknout bezdůvodné obohacení, jestliže tyto přístroje byly ve vlastnictví žalované 2), která po skončení nájemní smlouvy opravené přístroje mohla dále užívat a brát z nich užitky. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že bezdůvodné obohacení stanovil soud za použití §136 o. s. ř. bez toho, že by ke stanovení jeho výše provedl potřebné dokazování. Naopak svědecká výpověď V. R., bývalého společníka žalobkyně, nasvědčovala tomu, že určená výše bezdůvodného obohacení je nepřiměřená. Dovolatelka je přesvědčena, že pro aplikaci §136 o. s. ř. nebyly zákonné podmínky a postup odvolacího soudu byl i v rozporu s ustálenou judikaturou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž podmínkou získání bezdůvodného obohacení nemusí být skutečnost, že věc, na níž byly provedeny opravy, není ve vlastnictví objednatele opravy. Za podstatné podle žalobkyně odvolací soud správně považoval skutečnost, že žalovaná 1) si opravu věci objednala, opravenou věc převzala a dále ji užívala ke své podnikatelské činnosti. Žalobkyně se domnívá, že v daném případě byly splněny podmínky pro aplikaci §136 o. s. ř., jestliže se nepodařilo výši obvyklé ceny v rámci dokazování zjistit, a to ani za pomoci znalce.
Druhá žalovaná na výzvu soudu k vyjádření se k dovolání první žalované sdělila, že po pravomocném rozhodnutí v této věci již není účastníkem řízení, a proto se k dovolání první žalované nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – první žalovanou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud však z obsahu spisu zjistil, že odvolací soud, aniž zopakoval důkazy, založil své rozhodnutí na odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěl soud prvního stupně.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smlouvy o dílo, zejména kdo byl objednatelem díla, odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že opravu přístrojů si u žalobkyně objednala první žalovaná. Odvolací soud přitom neuvedl, z jakých důkazů toto odlišné skutkové zjištění učinil.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž provedl ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. opakování důkazů, zejména svědeckými výpověďmi, z nichž soud prvního stupně nevzal za prokázané, že první žalovaná si opravu přístrojů u žalobkyně objednala. Odvolací soud přitom bez opakování těchto výpovědí dospěl k opačnému skutkovému závěru, a to, že žalovaná 1) si opravu přístrojů u žalobkyně objednala.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. sice není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, ale to ale neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968, sp. zn. 2 Cz 11/1968, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu sv. 9/1968, pod označením 92/1968).
Odvolací soud vždy zopakuje dosud provedené důkazy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3.8.2011 pod sp. zn. I. ÚS 3725/10 k hodnocení důkazů v odvolacím řízení uvedl, že dodržení zásady přímosti je jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (srov. například již Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1968, strana 527, pod označením R 92/68), tak i doktrína (viz kupř. Občanský soudní řád, komentář Díl II., L. Drápal, J. Bureš a kol., vydaný C.H. Beck, 2009, s. 1714 a násl.) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu (ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním řízení) interpretují ustanovení §213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval.
Je možno poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966, sp. zn. 6 Cz 19/1966, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu sv. 6-7/1966, pod označením 64/1966, v němž bylo judikováno, že pokud se chce odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že řízení je v dané věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tak naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť vadou řízení je, pokud odvolací soud vycházel z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. též Občanský soudní řád, komentář Díl II., L. Drápal, J. Bureš a kol., vydaný C.H. Beck, 2009, komentář k §241a o. s. ř.).
Nutno dále konstatovat, že pokud odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná 1) si u žalobkyně objednala opravu přístrojů, tedy provedení určitého díla, nezdůvodnil, proč dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Z tohoto důvodu je řízení postiženo další vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v části týkající se stanovení výše bezdůvodného obohacení postupem podle §136 o. s. ř., byl uplatněn důvodně.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud nerespektoval při aplikaci §136 o. s. ř. ustálenou judikaturu ( srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, či rozhodnutí ze dne 12.5.2010 sp. zn. 1211/2010 – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná s nepoměrnými obtížemi, popř. není zjistitelná vůbec. Soud nemůže výši nároku určit volnou úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyložil naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §136 o. s. ř., tedy nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároku. Pouze uvedl, že se jednalo o již nevyráběné přístroje, aniž by zjišťoval skutečnosti, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení nároku a spokojil se jen s důkazy předloženými žalobkyní – opravárenskými listy se specifikací provedených oprav. V této souvislosti je nutno poukázat na v judikatuře zastávaný názor, že pro určení výše nároku podle §136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2000, sp. zn. 30 Cdo 1994/99 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2529/2008 – viz www.nsoud.cz ). V daném případě však soud tím, že vyšel jen ze zjištění rozsahu prací uvedeného žalobkyní v opravárenských listech, neměl ve skutečnosti důvěryhodný důkaz o hodnotě provedených prací.
Jestliže tedy odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou aplikoval ustanovení §136 o. s. ř., podle něhož určil výši náhrady obohacení první žalované jen na základě vlastní úvahy, není možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) ve výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu