ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1089.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1089/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce JUDr. P. P. , zastoupeného JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 5, proti žalované Nemocnici Na Bulovce (dříve Fakultní nemocnice Na Bulovce), se sídlem Praha 8, Budínova 2, PSČ 18081, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 66, o zaplacení 5 563 677 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 94/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 69 Co 348/2011-270, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 89 508 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Davida Uhlíře, advokáta se sídlem Praha 1, Opletalova 5.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2011, č. j. 69 Co 348/2011-270, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. února 2011, č. j. 31 C 94/2006-238, v zamítavém výroku I. ohledně částky 372 545 Kč; ohledně částky 5 563 677 Kč změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 5 563 677 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Obvodní soud pro Prahu 8, poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 28. května 2008, č. j. 31 C 94/2006-187, v části týkající se zamítnutí nároku ve výši 5 936 122 Kč, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 14. září 2010, č.j. 32 Cdo 3081/2009-219, dospěl k závěru, že nárok žalobce v uvedeném rozsahu není důvodný. Při právním posouzení vyšel ze smlouvy uzavřené dne 1.1.1994 mezi M. M. (jako zhotovitelkou) a žalovanou (jako objednatelnou) o provádění úklidových prací a zejména z jejího dodatku č. 4 ze dne 27.1.1999, podle něhož měla zhotovitelka právo vždy k 1. lednu toho kterého roku maximálně zvýšit ceny za provedené práce o úředně vyhlášenou inflaci. Dále vyšel ze zjištění, že dne 15.1.1999 byla uzavřena smlouva o prodeji podniku mezi M. M. a žalobcem. Z ujednání v dodatku č. 4 smlouvy ze dne 1.1.1994 soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí navýšit cenu mohl žalobce učinit vždy jen k 1. lednu tohoto kterého roku nejpozději s první fakturou v tomto novém roce, a pokud tak neučinil, platila cena sjednaná ve smlouvě. Tuto cenu žalovaná akceptovala úhradou žalobcem vystavené faktury. Podle názoru soudu prvního stupně nemohl žalobce rozhodnout o zvýšení ceny dodatečně. Uvedený právní závěr učinil soud pro roky 2002 a 2003, neboť za roky 2004-2006 nebyly práce vykonávány podle jeho názoru na základě smlouvy ze dne 1.1.1994 a jejích dodatků, ale podle nových smluv o dílo, uzavřených na základě objednávek žalované ze dne 17.12.2003 a 22.8.2005, a to za schválené stávající ceny platné v den dodávky, popřípadě v cenách účtovaných žalobcem a zaplacených žalovanou. Z uvedených důvodů soud zamítl požadavek na doplatek ceny díla. Pokud Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že se nedomnívá, že by vznesení požadavku na navýšení ceny díla téměř po 3-4 letech od provedení prací bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, soud prvního stupně má za to, že se Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nezabýval podstatou věci, a to výkladem smluvního ujednání o navýšení ceny díla, což bylo podle soudu prvního stupně pro jeho právní posouzení věci rozhodující, a proto po výkladu obsahu dodatku č. 4 předmětné smlouvy dospěl k výše uvedenému závěru.
Městský soud v Praze vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 14. září 2010, č.j. 32 Cdo 3081/2009-219, kterým byl zrušen jeho předešlý rozsudek ze dne 18. února 2009, č. j. 11 Co 477/2008-207, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. května 2008, č. j. 31 C 94/2006-187, v části týkající se zamítnutí nároku ve výši 5 936 122 Kč. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že volbou práva nenavýšit cenu díla při fakturaci se zhotovitel nezbavil možnosti požadovat navýšení ceny díla dle inflační doložky. Pouhá skutečnost, že věřitel své právo na plnění uplatňuje s odstupem několika let, nemůže být sama o sobě důvodem pro konstatování rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a tím i pro odepření právní ochrany výkonu tohoto práva.
Odvolací soud konstatoval, že nesdílí úvahové východisko soudu prvního stupně založené na tom, že Nejvyšší soud se nezabýval podstatou věci. Konstatoval, že Nejvyšší soud zaujal závazný právní závěr v tom směru, že nevyužití práva zvýšit cenu, a to již při fakturaci, neznemožňuje v budoucnu požadovat navýšení ceny podle inflační doložky (v dané věci – ve smyslu dodatku č. 4 posuzované smlouvy). Soud prvního stupně tedy učinil právní závěr, který je neslučitelný se závazným právním názorem Nejvyššího soudu.
Odvolací soud, jsa vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, a vycházeje z výpočtu žalobcem požadovaných finančních částek na úhradu inflačního navýšení cen díla, které žalovaná nerozporovala, shledal požadavek žalobce na zaplacení 1 132 848 Kč za rok 2002 a 1 144 867 Kč za rok 2003 důvodným, neboť byl v souladu s dodatkem č. 4 předmětné smlouvy. Žalobce vedle inflačního navýšení požadoval též 19% ekvivalent DPH těchto částek. Odvolací soud ale zjistil, že žalobce byl registrován jako plátce DPH v období od 1.1.1993 do 30.11.2010 a jako takový byl povinen k uplatňování této daně na výstupu. Pokud žalobce uplatnil v letech 2002-2003 19% DPH, jednalo se o požadavek, který neodpovídal zákonným ustanovením tehdy účinného zákona o dani z přidané hodnoty (zákon č. 588/1992 Sb.) s přihlédnutím k §111 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neboť oprávněným byl jen požadavek na úhradu snížené sazby DPH ve výši 5%, což u finančního navýšení za rok 2002 činí 56 642,40 Kč a za rok 2003 částku 57 243,40 Kč.
Odvolací soud se dále neztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že by na základě objednávek žalobce ze dne 17.12.2003 a 22.8.2005 došlo k uzavření nových smluv, na jejichž základě žalobce úklidové práce pro žalovanou prováděl. Vyšel z toho, že objednávka ze dne 17.12.2003 byla učiněna ještě za účinnosti smlouvy ze dne 1.1.1994, a přitom smlouva, která podléhala režimu obchodního zákoníku (§261 odst. 2 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“). neobsahovala ujednání, které by pro její změny předepisovalo písemnou formu ve smyslu §272 odst. 2 obch. zák., proto ji bylo možno měnit i ústní formou. Obě objednávky učinila žalovaná, a proto bylo třeba případnou pochybnost o vztahu uvedených objednávek ke smlouvě ze dne 1.1.1994 přičítat ve smyslu §266 odst. 4 obch. zák. k tíži žalované. Odvolací soud poukázal na text obou objednávek, z nichž dovodil závěr, že žalovaná hodlala těmito objednávkami prodloužit účinnost předmětné smlouvy (uzavřené na dobu určitou do 31.12.2003) do ukončení výběrového řízení na úklid, a to s pouhou změnou splatnosti faktur. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné objednávky představovaly kumulativní novaci k předmětné smlouvě ve smyslu §516 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s přihlédnutím k §1 odst. 2, věty druhé obch. zák., a to pokud jde o prodloužení účinnosti smlouvy (do 30.4.2006) a o posunutí termínu splatnosti faktur. Dovodil dále, že žalovaná kontinuálním výkonem úklidových prací i po 31.12.2003 uvedené objednávky, jako návrh na změnu předmětné smlouvy, konkludentně ve smyslu §275 odst. 4 obch. zák. akceptovala. Uzavřel proto, že i po 31.12.2003 zůstalo zachováno právo žalobce požadovat inflační navýšení ceny díla, proto žalobci náleží navýšení ceny díla za rok 2004 ve výši 1 171 491 Kč, za rok 2005 ve výši 1 155 871 Kč a za první čtyři měsíce roku 2006 ve výši 383 261 Kč, když i výši těchto částek učinila žalovaná nespornou. Pokud se jedná o požadavek žalobce na DPH z těchto částek, pak za leden až duben 2004 přísluší žalobci v souladu tehdy účinným zákonem o dani z přidané hodnoty jen 5% , tj. částka 19 166,10 Kč, a za následující období s ohledem na změnu sazby DPH na 19% částka 149 752,10 Kč za období květen až prosinec 2004, za rok 2005 219 615 Kč a za první čtyři měsíce 2006 požadovaných 72 820 Kč. Odvolací soud proto shledal nárok žalobce důvodným jen co do částky 5 563 577 Kč a nikoliv pokud se jedná o částku ve výši 372 545 Kč, představující část DPH.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje s ohledem na napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V dovolaní uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Má za to, že odvolací soud šablonovitě přijal obecně závazné stanovisko Nejvyššího soudu bez bližší konkretizace a zohlednění konkrétního právního případu, zatímco soud prvního stupně správně uvedl, že právní názor Nejvyššího soudu se nezabýval podstatou věci, která tvoří základ sporu. Dovolatelka se nedomnívá, že by žalobce vznesením požadavku na navýšení díla po téměř 3-4 letech od provedení prací nepostupoval v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Podle dovolatelky lze doúčtovat částku, která byla z nějakého důvodu fakturována v nižší výši, ale o takový případ se v dané věci nejedná. Poukazuje na to, že v posuzovaném případě si účastníci dohodli automatické navýšení ceny díla provedených prací o vyhlášenou inflaci po dobu platnosti smlouvy, ale vždy jen k 1.1. toho kterého roku, což podle dovolatelky nelze vyložit tak, jak to učinil odvolací soud. Jestliže žalobce ve sjednané době své možnosti navýšit cenu provedených prací nevyužil a ponechal cenu v původní výši, není podle dovolatelky dodatečné navýšení ceny oprávněné. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že její objednávky na provádění prací ze 17.12.2003 a 22.8.2005 představovaly kumulativní novaci smlouvy. Takový názor považuje za ničím nepodložený a spekulativní, neboť žalovaná neměla jakoukoli snahu prodloužit původní smluvní vztah, ale chtěla si na dobu do ukončení výběrového řízení na zajištění úklidových služeb sjednat výkon prací za podmínek uvedených v objednávkách.
Dovolatelka nesouhlasí rovněž s právním posouzením požadavku žalobce na zaplacení DPH. Poukazuje na to, že nebyl na žalovanou částku vystaven v rozhodné době žádný daňový doklad v souladu se zákonem o účetnictví a o DPH. V této souvislosti vyjádřila dovolatelka pochybnost o tom, zda žalovaná pohledávka v účetnictví žalobce vůbec existuje.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Poukazuje na to, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak neuvedla žádné procesní vady, kterými by mělo být řízení postiženo. Pokud dovolatelka namítá, že neuplatnil svůj nárok formou daňového dokladu, je přesvědčen, že vznik nároku na zaplacení ceny díla není vázán na vystavení daňového dokladu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné konkrétní vady řízení nenamítá.
Nejvyšší soud tedy neshledal oprávněnost uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud odkazuje na své předešlé rozhodnutí v uvedené věci, v němž formuloval právní názor, který byl pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud respektoval na rozdíl od soudu prvního stupně právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, podle něhož není požadavek žalobce na navýšení ceny díla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obch. zák., neboť volbou práva na nenavýšenou cenu díla při fakturaci se žalobce, jako zhotovitel, nezbavil možnosti požadovat navýšení ceny díla podle inflační doložky sjednané ve smlouvě. I když žalobce své právo na zvýšení ceny z titulu sjednané inflační doložky uplatnil až žalobou podanou u soudu dne 2. ledna 2006, učinil tak včas ve čtyřleté promlčecí době ve smyslu §391 odst. 2 a §397 obch. zák.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ani námitka dovolatelky k právnímu posouzení objednávek žalované ze dne 17.12.2003 a 22.8.2005 není důvodná. Odvolací soud při právním posouzení těchto objednávek vyšel ze skutkových zjištění, že objednávka ze dne 17.12.2003 byla učiněna ještě za účinnosti smlouvy ze dne 1.1.1994, která podléhala režimu obchodního zákoníku (§261 odst. 2 obch. zák.) a neobsahovala ujednání, které by pro její změny předepisovalo písemnou formu ve smyslu §272 odst. 2 obch. zák., proto ji bylo možno podle správného závěru odvolacího soudu měnit i ústní formou. Odvolací soud hodnotil obě objednávky učiněné žalovanou v souladu s §266 odst. 4 obch. zák., když případnou pochybnost o vztahu uvedených objednávek ke smlouvě ze dne 1.1.1994 přičetl k tíži žalované. Právní závěr odvolacího soudu je podložen zjištěním obsahu textu obou objednávek, z nichž vyplynulo, že žalovaná hodlala těmito objednávkami prodloužit účinnost předmětné smlouvy (uzavřené na dobu určitou do 31.12.2003) do ukončení výběrového řízení na úklid, a to s pouhou změnou splatnosti faktur. Odvolací soud tedy správně dovodil, že předmětné objednávky představovaly kumulativní novaci k předmětné smlouvě ve smyslu §516 obč. zák. s přihlédnutím k §1 odst. 2, věty druhé obch. zák. Odvolacímu soud nelze vytknout nesprávnost právního posouzení předmětných pohledávek, jestliže dovodil, že žalovaná konkludentně ve smyslu §275 odst. 4 obch. zák. kontinuálním výkonem úklidových prací i po 31.12.2003 akceptovala uvedené objednávky, jako návrh na změnu předmětné smlouvy. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že i po 31.12.2003 zůstalo zachováno právo žalobce požadovat po žalované inflační navýšení ceny díla podle smlouvy ze dne 1.1.1994.
Námitka dovolatelky, že žalobce nevystavil na požadované zaplacení finančních částek uplatněných žalobou daňové doklady je pro posouzení nároku na zaplacení ceny díla nerozhodná, jak důvodně uvedl žalobce ve svém vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 74 290 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 14 918 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 89 508 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 20. června 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu