ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1240.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1240/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně INTEC - export a import, spol. s r.o. , se sídlem v Unhošti, okr. Praha-západ, Červený Újezd č. 260, PSČ 273 51, IČO 41192133, zastoupené Mgr. Jiřinou Kašparovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, W. Churchilla 2, proti žalované F. Berger spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10 – Uhříněves, Nad Volyňkou 1006, PSČ 104 00, IČO 45798664, zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem, se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, o zaplacení částky 420 810 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 73/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č. j. 2 Cmo 239/2008-261, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č. j. 2 Cmo 239/2008-261, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 49 Cm 73/1998-226, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 420 810 Kč s 18% úrokem z prodlení od 21. 12. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně si na základě smlouvy o finančním leasingu zakoupila vysokozdvižný vozík PG-15 a uhradila kupní cenu. Dle protokolů o opravě byl vozík několikrát opravován a nakonec byl zaslán k opravě do dílen v rakouském Schwanenstadtu. Žalovaná převzala vozík k provedení opravy na základě protokolu ze dne 14. 10. 1996, z něhož jí vyplynula povinnost ukončit opravu a předat zpátky vozík žalobkyni do 30. 11. 1996. Žalovaná sdělila žalobkyni, že příčinou závady je zanedbaná údržba vozíku, tudíž náklady jdou částečně k tíži žalobkyně. Po jejich úhradě bude vozík vrácen. Žalobkyně uzavřela novou smlouvu o pronájmu vozíku, vystavené faktury ve výši 420 810 Kč uhradila a tuto částku vyúčtovala žalované jako vzniklou škodu. Žalovaná uplatnila vůči tomuto návrhu obranu, a to částku za vynaložené náklady za opravu ve výši 285 820 Kč a náklady na uskladnění vozíku a za celní řízení ve výši 131 683 Kč s příslušenstvím, neboť tyto pohledávky byly na ni postoupeny z Friedrich Berger Ges. m.b.H. Rakousko. Žalobkyně žádala připravení celních dokladů k vývozu vysokozdvižného vozíku do bezplatné záruční opravy a zajistila si přepravu dle nákladního listu do výrobního závodu. Žalobkyně dopisem ze dne 29. 4. 1997 odstoupila od kupní smlouvy ze dne 7. 10. 1994 ohledně dodávky vozíku BERGER FG 15 II-Y v ceně 682 300 Kč a zažádala o vrácení této částky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že si žalobkyně zakoupila vozík, na kterém se opakovaně projevovaly vady. Jelikož se nepodařilo vady odstranit, byl vozík zaslán k opravě do Rakouska. V řízení nebylo prokázáno, zda se jednalo o záruční nebo mimozáruční opravu, a tudíž zda mají jít náklady k tíži výrobce nebo odběratele. Kupní smlouva ze dne 7. 10. 1994, kde bylo poukazováno na délku záruční doby 1 rok od převzetí, nebyla realizována. Záruční doba byla posuzována dle tzv. dodavatelské smlouvy ze dne 28. 3. 1995, kterou uzavřely společnost MASTER, spol. s r.o. (ve vztahu k žalobkyni leasingový pronajímatel) a žalovaná s tím, že smlouva odkazuje na servisní knížku a návod k obsluze, který žalobkyně k důkazu nepředložila. Jelikož záruka nebyla prokázána, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná převzala předmětný vozík k provedení opravy na základě protokolu ze dne 14. 10. 1996, z čehož jí vyplynula povinnost ukončit opravu a vozík vrátit žalobkyni zpět do 30. 11. 1996. To splněno nebylo. Poté, co původní vozík dodaný žalovanou byl převzat do opravy pro opětovný výskyt vad a nebyl vrácen ve sjednaném termínu, si byla žalobkyně nucena pronajmout vozík náhradní a zaplatit za něj nájemné.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou povinnost dodat bezvadný vozík a vrátit jej po provedení opravy do 30. 11. 1996 žalobkyni. Žalobkyni z toho důvodu vznikla ve smyslu §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) škoda ve výši nákladů vynaložených na pronájem náhradního vozíku jiného typu.
Pokud se týká obrany žalované, tj. že rakouská společnost jí přeúčtovala náklady na provedení opravy předmětného vozíku, čímž žalované vznikla škoda, soud prvního stupně k této obraně nepřihlédl, jelikož žalovaná neprokázala oprávněnost fakturace. V řízení dokládala pouze listiny týkající se obdobných případů, nikoli tohoto.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2009, č. j. 2 Cmo 239/2008-261, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 420 810 Kč zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno provedení záruční opravy u předmětného vozíku. Ohledně záruky bylo zjištěno z dodavatelské smlouvy, že na dodaný vozík se vztahují záruční podmínky uvedené v přiložené servisní knížce. V řízení přes opakované poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nebyl takový důkaz předložen. Z toho důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že případná záruka nebyla prokázána.
Z dopisu ze dne 14. 10. 1996 ve spojení s dopisem ze dne 27. 11. 1996, ve kterém byla záruční oprava odmítnuta, odvolací soud dovodil, že pokud záruka nebyla prokázána a vozík byl již žalobkyní vyvezen na území Rakouska a rakouskou společností došlo k provedení opravy s potvrzením o zanedbané údržbě vozíku jako příčinné souvislosti poruchovosti, pak nelze shledat porušení povinnosti na straně žalované. Na základě výše uvedeného odvolací soud nevzal za prokázané porušení povinnosti žalovanou, které by bylo v příčinné souvislosti s případným vznikem škody na straně žalobkyně ve smyslu §373 obch. zák. Obranou žalované se proto odvolací soud již nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně je toho názoru, že odnětím vozíku ze sféry dispozice žalobkyně a jeho nevrácením zavinila žalovaná vznik škody žalobkyně v žalované výši. Vytkla odvolacímu soudu, že opomenul skutková zjištění, která v předchozím řízení vyšla najevo, a že tak dospěl k nesprávným právním závěrům. Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná tím, že převzala vozík k provedení opravy, vzala na sebe povinnost provést opravu a vozík vrátit, posoudil soud stejnou situaci tak, že nevrácením vozíku škoda nevznikla.
V řízení bylo dle dovolatelky bezpečně prokázáno, že údržbu vozíku pravidelně kontrolovala smluvená „firma“ žalované a že žalobkyně měla od žalované všechny ostatní vozíky, které fungovaly bezvadně. V této souvislosti proto konstatování, že poruchovost předmětného vozíku byla způsobena žalobkyní z důvodu nedostatečné údržby, neobstojí a nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka připomíná i skutečnost, že předmětný vozík byl jediný ze všech vozíků dovezených na český trh, který byl vezen zpět do rakouské společnosti k opravě, s nímž si v tuzemsku nevěděl nikdo rady.
Dovolatelka dále namítá, že neuznání záruční opravy je věcí pouze mezi společností Berger Česká republika a společností Berger Rakousko a mělo proběhnout ve lhůtě 30 dnů, a ne tuto skutečnost oznámit až po několika urgencích ze strany žalobkyně se zpožděním několika měsíců. Tvrzení žalované o špatné údržbě je účelové a nezakládá se na pravdě, jelikož údržba byla prováděna pečlivě a při provádění oprav ze strany smluvního servisu společnosti Berger Česká republika, společností ZEHOMS, nebyly nikdy připomínky k údržbě prováděné zaměstnanci žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že žalobkyně zcela pomíjí skutečnost, že odstoupila od smlouvy. Žalobkyně neprokázala nutnost nájmu nového vysokozdvižného vozíku a přiměřenost nájemného. Žalovaná namítá, že žalobkyně byla obchodním partnerem žalobkyně, avšak pro dobu prodeje a záruky, nikoli automaticky i pro dobu po uplynutí záruky. Žalovaná upozorňuje, že žalobkyně v dovolání předkládá nové skutečnosti, které mohly být uplatněny již v řízeních před soudy nižší instance. Žalovaná nikdy neuznala, že by závada vozíku byla způsobena skutečností, která by zakládala její odpovědnost. Žalobkyně zcela opomíjí zápis, ve kterém je uvedeno, že oprava bude provedena bezplatně pouze v případě prokázání technické závady.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady škody. K právnímu posouzení věci dovolací soud předesílá, že žalobkyni by vzniklo právo na náhradu škody v případě, že by žalovaná svým jednáním (zadržením vozíku oproti úhradě části ceny za jeho opravu) porušila svou právní (zákonnou či smluvní) povinnost. Jestliže by v řízení bylo zjištěno porušení povinností žalovanou, bylo by třeba zkoumat, zda toto porušení právní povinnosti bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, jež žalobkyni vznikla ve výši nájemného zaplaceného za vypůjčený vozík. Pro posouzení dané věci je tedy rozhodné, zda žalovaná byla povinna vrátit v určité lhůtě vozík žalobkyni (tj. provést bezplatnou opravu vozíku), či zda měla právo vozík nevydat do zaplacení ceny, resp. části ceny za provedenou opravu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že záruka ohledně předmětného vozíku nebyla v řízení prokázána, jelikož přes opakované poučení soudu prvního stupně ohledně povinnosti předložit servisní knížku, kterou bude prokázán obsah záruky, tuto žalobkyně nedoložila. Odvolací soud proto dovodil, že pokud nebyl prokázán obsah sjednané záruky, nelze shledat porušení povinností na straně žalované spočívající v nevrácení vozíku do 30. 11. 1996. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožňuje. Pokud nebyl prokázán obsah záručních podmínek, je nutné případné porušení povinností žalovanou, které mohlo vést ke vzniku odpovědnosti za škodu, posuzovat v režimu zákonné odpovědnosti za vady, neboť za tohoto skutkového stavu nelze dovodit sjednání záruky. Kupující má ve smyslu §427 odst. 3 obch. zák. právo domáhat se odpovědnosti za vady (tj. mimo jiné i bezplatné opravy vady) v případě, že prokáže, že zboží mělo vady v době přechodu nebezpečí škody na zboží. Pokud takovou vadu zboží vykazovalo a byly splněny další zákonné podmínky zakládající odpovědnost žalované za vady dodaného zboží (předmětného vozíku), měla žalobkyně právo na bezplatné odstranění vady, a to i v případě, že obsah záruky za jakost nebyl prokázán.
Žalobkyně v dovolání dále uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod byl uplatněn důvodně, jelikož skutkový závěr odvolacího soudu, že příčinou vady vozíku byla zanedbaná údržba, skutečně nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
V řízení bylo zjištěno, že žalovaná dopisem ze dne 27. 11. 1996 odmítla provedení záruční opravy a dopisem ze dne 29. 11. 1996 (č. l. 168) oznámila žalobkyni, že příčinou závady byla tvrzená zanedbaná údržba vozíku, aniž by žalovaná jakkoli specifikovala, jak se konkrétně zanedbaná údržba vozíku projevovala na jeho vadách. Odvolací soud otázku, zda žalobkyně zanedbala údržbu vozíku, neposuzoval v souvislosti s dalšími prokázanými skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, tj. zejména tím, že žalobkyně koupila čtyři vozíky (smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci, č. l. 35) a pouze na předmětném vozíku se opakovaně vyskytovaly vady (protokol o jednání ze dne 11. 2. 2004, č. l. 68-69), že na vozících byly pravidelně prováděny záruční i pozáruční opravy (protokol o jednání ze dne 11. 2. 2004, č. l. 68-69), že předmětný vozík byl jediným, který byl vyvezen do zahraničí (protokol o jednání ze dne 11. 2. 2004, č. l. 70) a že pouze sama společnost Friedrich Berger GmbH, resp. žalovaná sdělily, že se nejedná o záruční opravu, společnost Friedrich Berger GmbH vozík opravila a oznámila, že vozík vydá proti zaplacení částečných nákladů na opravu vozíku (sdělení žalované na č. l. 168 a dopis společnosti Friedrich Berger GmbH na č. l. 172). Dovolací soud proto uzavřel, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že příčinou vady vozíku byla zanedbaná údržba, nemá oporu v provedeném dokazování, jelikož bylo založeno pouze na sdělení žalované, že se nejedná o záruční opravu, přičemž odvolací soud nezjišťoval, jaká byla povaha opravované vady, a nevypořádal se řádně se shora označenými důkazy.
Pokud žalovaná prokáže, že vady vozíku na něm neexistovaly v době přechodu nebezpečí škody na zboží, resp. pokud nebude shledán její závazek z titulu odpovědnosti za vady, odvolací soud neopomine posoudit, zda nedošlo mezi stranami k uzavření smlouvy o opravě daného vozíku. Současně neopomine posoudit, zda v takovém případě nejsou naplněny předpoklady ustanovení §325 obch. zák., podle něhož platí, že mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco jiného. Za vzájemný závazek by bylo možné v takové situaci považovat závazek žalované opravit závadu, účtovat cenu opravy a závazek žalobkyně cenu opravy uhradit. Žalovaná by tak své povinnosti nevydáním vozíku před zaplacením části ceny za opravu neporušila. Pokud by však žalovaná odpovídala z titulu odpovědnosti za vady, pak by bylo nutno dospět k závěru, že se jednalo o opravu v režimu odpovědnosti za vady, žalovaná byla povinna tuto opravu provést bezplatně a neměla právo zadržet vozík oproti požadavku na zaplacení části ceny za opravu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle ustanovení §243b odst. 3 prvé věty o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu