ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1291.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1291/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně GEOSAN GROUP a.s. , se sídlem Kolín III, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Petrou Šaldovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Průhonu 32, proti žalovanému Městu Pelhřimov , Masarykovo nám. 1, identifikační číslo osoby 00248801, zastoupenému JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem Pelhřimov, Tylova 242, o 7 014 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 184/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 15 Co 644/2010-275, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 15 Co 644/2010-275, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. června 2010, č. j. 1 C 184/2009-225, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty ve výši 7 000 000 Kč a z titulu náhrady škody vzniklé žalobkyni v souvislosti čerpáním z bankovní záruky ve výši 14 000 Kč, neboť podle názoru žalobkyně nebylo z bankovní záruky plněno oprávněně pro neplatnost ujednání o smluvní pokutě, a to ve smlouvě o dílo č. KSS 372/07 uzavřené mezi účastníky dne 7.9.2007.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 15 Co 644/2010-275, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. června 2010, č. j. 1 C 184/2009-225, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 7 014 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem díla podle smlouvy o dílo č. KSS 372/07 ze dne 7.9.2007 bylo provedení prováděcí dokumentace a stavby Domova důchodců Pelhřimov. V čl. 3. odst. 3.5. této smlouvy byl sjednán způsob, jakým bude stanoven postup prací při zhotovení díla tak, že realizace díla se bude řídit odsouhlaseným harmonogramem průběhu prací, který je nedílnou přílohou této smlouvy o dílo a že návrh harmonogramu zpracovaný žalobkyní bude předložen žalovanému ke konzultaci a případně upraven podle připomínek a požadavků žalovaného, jako objednatele. Účastníci si ve smlouvě dále v čl. 10. odst. 10.5. sjednali, že za nedodržení termínu dokončení měsíčního tzv. uzlového bodu (milníku) harmonogramu, je zhotovitel (žalobkyně) povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč za každý započatý den prodlení.
Podle závěru odvolacího soudu toto ujednání zcela odpovídá požadavku ustanovení §544 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Odvolací soud z uvedených skutkových zjištění dovodil, že účastníci dodrželi sjednaný postup písemné formy harmonogramu, který se měl stát přílohou smlouvy o dílo, jestliže se shodli na jeho obsahu v listině z 18.1.2008. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že odsouhlasení harmonogramu není dodatkem ke smlouvě a ani její změnou ve smyslu čl. 11. odst. 11.8., proto nebylo nutno trvat na tom, aby uvedená listina byla stvrzena ještě podpisem odpovědných pracovníků obou stran. Uzavřel tedy, že ujednání o smluvní pokutě i ujednání o povinnosti žalobkyně, jejíž plnění je zajištěno smluvní pokutou, jsou platná a žalovaná čerpala smluvní pokutu z bankovní záruky v souladu se smlouvou. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité, protože není jasné, ke kterému uzlovému bodu je smluvní pokuta vázána.
Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že žalobkyní, jako zhotovitelkou, nebyl dodržen termín splnění uzlového bodu č. 6 a 7, proto odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaný z bankovní záruky čerpal smluvní pokutu po právu.
Odvolací soud s odkazem na ustálenou soudní praxi nevyhověl požadavku žalobkyně na moderaci smluvní pokuty podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) z důvodu zániku práva na zaplacení smluvní pokuty, jestliže toto právo již bylo uspokojeno z bankovní záruky.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle ní odvolací soud rozhodl otázku platnosti smluvní pokuty a platnosti změny smluvního ujednání v rozporu s hmotným právem. Je přesvědčena, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázku zásadního významu shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně řešily otázku řádného sjednání povinnosti zajištěné smluvní pokutou v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně založil své odůvodnění na důkazu, který v řízení neprovedl a odvolací soud toto pochybení napravil jen tím, že důkaz dodatečně provedl a nesprávně posoudil námitku žalobkyně, že čtená listina – příloha dopisu ze dne 18.1.2008 obsahující seznam uzlových bodů je falsum, jako nepřípustné uplatnění nové skutečnosti. Nesprávnost postupu odvolacího soudu spatřuje i v tom, že odvolací soud provedený důkaz dopisem ze dne 18.1.2008 nijak nehodnotil a nezačlenil jej do kontextu důkazů provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud ignoroval námitku žalobkyně, že seznam uzlových bodů v příloze dopisu z 18.1.2008 se lišil od uzlových bodů vzatých na vědomí žalovaným (Radou města) usnesením ze dne 6.2.2008.
Dovolatelka poukazuje na čl. 11 odst. 11.8. předmětné smlouvy a tím, že všechny dodatky smlouvy, její změny a dohody a jiná ujednání v celém rozsahu plnění díla jsou platné jen tehdy, jestliže jsou dohodnuty v písemné formě a podepsány odpovědným pracovníkem smluvních stran, a proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odsouhlasení harmonogramu není dodatkem ke smlouvě a ani její změnou ve smyslu čl. 11. odst. 11.8. a nebylo tedy nutno trvat na tom, aby uvedená listina byla stvrzena podpisem odpovědných pracovníků obou stran. Zdůrazňuje, že sjednání harmonogramu a uzlových bodů při provádění díla bylo zásadním ujednáním ve vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v rozporu s §272 odst. 2 obch. zák., podle něhož, obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.
Podle dovolatelky nedostatek sjednané písemné formy harmonogramu postupu prací včetně seznamu uzlových bodů má za následek neplatnost takového úkonu podle §40a obč. zák. upravující relativní neplatnost právních úkonů, jestliže se žalobkyně řádného sjednání této povinnosti dovolala již v řízení u soudu prvního stupně a i v řízení odvolacím.
Poukazuje též na to, že usnesení Rady města, kterým bere na vědomí obsah příslušných listin, není právním úkonem směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku práv.
Dovolatelka z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešená právní otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty byla řešena v rozporu s hmotným právem (§544 obč. zák.).
Ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. stanoví, že pokud si strany pro případ porušení smluvní povinnosti sjednají smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Z uvedeného vyplývá, že obsahem písemného dohody o smluvní pokutě je nejen ujednání o určení její výše nebo způsobu jejího určení, ale i určení povinnosti, jejíž splnění je zajištěno smluvní pokutou.
Dne 29.5.2009 byla sjednána v čl. 10 odst. 10.5. smlouvy o dílo smluvní pokuta za nedodržení termínu dokončení měsíčního tzv. uzlového bodu (milníku) harmonogramu s tím, že zhotovitel (žalobkyně) je povinen zaplatit objednateli (žalovanému) smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč za každý započatý den prodlení.
Harmonogram v této podobě s určením konkrétních povinností - dokončení uzlových bodů - ale nebyl dne 29.5.2009 ve smlouvě sjednán, nedošlo tedy k písemnému ujednání smluvní povinnosti, která měla být zajištěna smluvní pokutou. Zajišťovaná povinnost byla sjednána až následně. Nikoliv v písemné formě, tak jak vyžaduje zákonné ustanovení §544 obč. zák. Nebyl-li již při uzavření dohody o smluvní pokutě dohodnut harmonogram, na nějž bylo vázáno případné porušení povinnosti, nebylo toto ujednání dostatečně určité, a je proto podle §39 obč. zák. neplatné.
Nutno tedy uzavřít, že dohoda o smluvní pokutě v předmětné smlouvě o dílo nebyla sjednána platně v souladu s ustanovením §544 obč. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na právní názor, který v dané věci přijal, se již nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami vztahujícími se k dokazovaní v řešené věci, případně odůvodňujícími další způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť posouzení těchto námitek by vzhledem k právnímu názoru dovolacího soudu na řešení právní otázky nároku na smluvní pokutu již bylo nadbytečné.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. července 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu