ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.130.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 130/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně BONGRAIN S. A. , 42 rue Rieussec, Viroflay, Francie, za účasti vedlejší účastnice TPK, spol. s r.o. , se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. p. 2714, č. o. 28, PSČ 695 19, identifikační číslo osoby 44965117, obou zastoupených JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově, Elišky Peškové 735/15, proti žalované BEL Sýry Česko a.s. , se sídlem v Želetavě, Pražská 218, PSČ 675 26, identifikační číslo osoby 60714603, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o ochranu proti porušování ochranných známek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 231/2006, o dovolání žalobkyně a společnosti TPK, spol. s r.o. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 248/2010-223, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2010,
č. j. 4 Cmo 248/2010-223, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2010, č. j. 41 Cm 231/2006-194, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. 41 Cm 231/2006-194, nepřipustil přistoupení společnosti TPK, spol. s r.o., do řízení na stranu žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 248/2010-223, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou za účasti vedlejší účastnice domáhala uložení povinnosti zdržet se uvádění na trh sýrů SMETANITO. v žalobě specifikovaných obalech a uložení povinnosti zdržet se užívání slovního prvku „APETITTO“ na obalu sýru SMETANITO, s odůvodněním, že žalobkyně je vlastníkem v žalobě specifikovaných českých národních ochranných známek, vedlejší účastnice vyrábí a uvádí na český trh již od první poloviny 90. let 20. století sýr „APETITO“, přičemž jej na trh uvádí v charakteristických obalech. Žalobkyně má za to, že obal výrobku žalované se nápadně podobá zapsaným ochranným známkám žalobkyně, čímž žalovaná porušuje práva žalobkyně k zapsaným ochranným známkám. Podáním, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 26. srpna 2009, navrhla žalobkyně, aby soud připustil přistoupení dosavadní vedlejší účastnice na straně žalobkyně – společnosti TPK spol. s r.o. do řízení jako druhé žalobkyně, s tím, že tato společnost jako výrobce sýrů APETITO je přímo dotčena nekalosoutěžním jednáním žalované. Žalobkyně současně změnila žalobu tak, že tvrdila, že se žalovaná vůči společnosti TPK spol. s r.o. dopouští nekalosoutěžního jednání tím, že uvádí na trh výrobek SMETANITO v žalobkyní popsaném obalu, přičemž specifikovala, že jde o jednání způsobující nebezpečí záměny [§47 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“] a může docházet i k parazitování na pověsti (§48 obch. zák.). Žalobkyně dále tvrdila, že společnost TPK spol. s r.o. jako dceřiná společnost žalobkyně užívá zapsané ochranné známky žalobkyně se slovním prvkem APETITO a sama je také vlastníkem celé řady ochranných známek se slovním prvkem APETITO. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. 41 Cm 231/2006-198, které nabylo právní moci dne 9. července 2010, nepřipustil změnu skutkových tvrzení žalobkyně vážících se k tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání vůči společnosti TPK spol. s r.o.
Odvolací soud se zabýval otázkou, zda přistoupení dalšího účastníka do řízení je či není v rozporu se zásadnou hospodárnosti řízení. V této souvislosti přihlédl k tomu, že žalobkyně se původně domáhala svých nároků jako majitelka v žalobě specifikovaných ochranných známek s tvrzením, že její práva z ochranných známek žalovaná porušuje. Žalobkyně poté podala návrh na přistoupení společnosti TPK, spol. s r.o., do řízení na stranu žalobkyně a spolu s ním i návrh na změnu žaloby, jímž žalobkyně sledovala, aby se předmětem sporu stalo též nekalosoutěžní jednání žalované vůči společnosti TPK, spol. s r. o. Návrh na změnu žaloby v tomto smyslu však soudem prvního stupně pravomocně připuštěn nebyl. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by došlo k připuštění této změny žaloby a připuštění přistoupení společnosti TPK, spol. s r.o., do řízení, bylo by to nepochybně v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Řízení by totiž muselo být vedeno nejen o důvodnosti žaloby majitele ochranných známek (žalobkyně), ale též o důvodnosti žaloby z titulu nekalosoutěžního jednání žalované vůči společnosti TPK, spol. s r.o. Rozsah dokazování, které by bylo nutné vést, by tedy byl nepochybně větší, než v případě dokazování o původní žalobě, což by ve svých důsledcích mohlo vést k oddálení rozhodnutí mezi dosavadními účastníky řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně i společnost TPK, spol. s r.o., dovoláním. V dovolání namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelky nesouhlasí s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a plně odkazují na své odvolání v dané věci (odvolání ovšem podala pouze žalobkyně). Dovolatelky uvedly, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby. Usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. 41 Cm 231/2006-198, však podle dovolatelek soud prvního stupně změnu žaloby připustil, a to v plném rozsahu navrhovaném účastníky řízení. Odvolací soud přečetl toto usnesení soudu první instance nesprávně. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu tím pádem vychází z nesprávných zjištění, je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K narušení zásady hospodárnosti podle dovolatelů nemůže dojít, jelikož všechny důkazy pro prokázání nekalosoutěžního jednání žalovaného jsou součástí, tj. přílohou podané žaloby ze dne 4. října 2006. V návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka do řízení byly některé důkazy pouze aktualizované. Soudy je tak pro posouzení dané věci budou muset v řízení provést (dosud nebyl proveden ani jediný důkaz), i kdyby změnu žaloby nepřipustily. Z toho důvodu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, dovolání přezkoumal podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelky uvádějí, že uplatňují dva dovolací důvody, a sice že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelky uplatňují pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Nejvyšší soud tedy dovolání posoudil podle dovolacího důvodu, který byl obsahově uplatněn.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Nehospodárnost připuštění dalšího účastníka je dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004).
Je třeba přisvědčit dovolatelkám, že již v žalobě došlé soudu prvního stupně dne 9. října 2006 uplatnila žalobkyně, kromě práv z ochranné známky, rozhodné skutečnosti o možném nekalosoutěžním jednání žalované. Žalobkyně přitom při vylíčení rozhodujících skutečností není povinna uvádět právní kvalifikaci uplatněného nároku, která je věcí posouzení soudem. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že před podáním návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na stranu žalobkyně nebylo provedeno dokazování k uplatněnému nároku. Připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř tak v projednávané věci není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu