ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1516.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1516/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce M. O. , zastoupeného Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Stodolní 7, proti žalované C. H. , zastoupené Martinem Hofmanem, advokátem se sídlem Opava, Solná 447/27, o zaplacení 791 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 11 Cm 10/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č.j. 14 Cmo 291/2009-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č.j. 14 Cmo 291/2009-166, se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. srpna 2010, č.j. 14 Cmo 291/2009-166, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2009, č.j. 11 Cm 10/2006-129, v té části výroku, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 791 666 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení z této částky od 11.2.2005 do zaplacení, výrokem II. změnil uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozhodnutí o nákladech řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci vyšel z obsahu spisu, podle něhož soud prvního stupně vyhověl žalobě nejprve platebním rozkazem, proti němuž žalovaná podala včas odpor, ve kterém pouze uvedla, že jej odůvodní později. Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 9.10.2006, č.j. 11 Cm 10/2006-26, žalované uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé žalobě, doručené ji 20.12.2005. V usnesení soud zároveň žalovanou poučil o tom, že uzná-li nárok, rozhodne soud rozsudkem pro uznání podle §153a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jestliže nárok uplatněný v žalobě neuzná, je povinna ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň byla poučena, že pokud se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký případný vážný důvod ji v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní uplatňován, uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání (§153a o. s. ř.). Toto usnesení bylo žalované doručeno 20.10.2006 a žalovaná až po uplynutí stanovené lhůty k vyjádření podala prostřednictvím zmocněnce J. H. vyjádření, v němž uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává a namítla, že povinnost zaplatit žalovanou částku žalobci nevyplývá z žádné dohody. Ve vyjádření vylíčila, jak vznikl její vztah n(jako zhotovitelkou) s Plzeňským Prazdrojem a.s. (jako objednatelem) ze smlouvy o dílo ze dne 8.4.1998 o zajištění reklamy a propagace výrobků objednatele. Tvrdila, že nemovitost, v níž provozovala restauraci, prodala otci žalobce, který měl převzít i provozování restaurace a proto, do níž byly investovány dotační peníze ze smlouvy o dílo uzavřené s pivovarem Plzeňský Prazdroj a.s.
Soud prvního stupně na základě následného provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že žalovaná za služby poskytované ve prospěch pivovaru Plzeňský Prazdroj a.s. na základě smlouvy o dílo ze dne 8.4.1998 obdržela odměnu dopředu za období od 8.4.1998 do 7.4.2005 ve výši 1 900 000 Kč, avšak služby poskytovala jen do 30.4.2002 na základě dohody ze dne 30.4.2002 o předčasném ukončení a vypořádání uvedené smlouvy o dílo. Od 1.5.2002 zajišťoval reklamní služby pro pivovar v předmětné restauraci žalobce na základě smlouvy o dílo ze dne 1.5.2002, uzavřené mezi pivovarem Plzeňský Prazdroj a.s. a žalobce, který měl na základě dohody žalobce s pivovarem a též s žalovanou na základě dohody o převodu finanční úhrady ze dne 1.5.2002 obdržet odměnu ve výši 791 666 Kč, kterou mu měla převést žalovaná, které pivovar za tyto služby zaplatil dopředu podle smlouvy o dílo ze dne 8.4.1998, ač služby místo do 7.4.2005 poskytovala jen do 30.4.2002.
S ohledem na uvedená skutková zjištění a podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení a §524 obč. zák. o postoupení pohledávky a s přihlédnutím k výkladovým pravidlům podle §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, neboť pivovaru Plzeňský Prazdroj a.s. vznikla vůči žalované pohledávky ve výši 791 666 Kč, kterou platně převedl na žalobce, který se tak stal osobou legitimovanou k jejímu vymáhání po žalované a to společně s úroky z prodlení požadované žalobce podle §369 obch. zák.
Odvolací soud z usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 9.10.2006, č.j. 11 Cm 10/2006-26, dovodil, že toto usnesení obsahuje výzvu k vyjádření podle §114 odst. 1 a 5 o. s. ř., a pokud se žalovaná ve stanovené lhůtě, která uplynula v neděli 19.11.2006, resp. následující pracovní den 20.11.2006, včas nevyjádřila a ani soudu nesdělila vážné důvody, které by ji bránily vyjádřit se k žalobě, nastala fikce uznání vymáhané částky podle §114 odst. 5 o. s. ř. Potvrdil proto vyhovující výrok soudu prvního stupně ve věci samé, neboť soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právních závěrů dospěl k rozhodnutí o věci, které obsahově odpovídá tomu, jak mělo být o věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je založené na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu, zda odvolací soud mohl ve věci rozhodnout potvrzujícím rozsudkem vycházeje z nastalé fikce uznání planoucí z nesplnění povinnosti vyplývající z usnesení vydaného podle §114b odst. 5 o. s. ř., aniž by ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a o. s. ř. Poukazuje na to, že pokud odvolací soud přezkoumával rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2009, č.j. 11 Cm 10/2006-129, nepřezkoumával rozsudek vydaný podle §114b odst. 5 o. s. ř.a §153a o.s. ř. v důsledku nesplnění povinnosti žalované uložené usnesením Krajského soudu Ostravě ze dne 9.10.2006, č.j. 11 Cm 10/2006-26, nýbrž rozsudek, který má charakter kontumačního rozhodnutí, a který byl vydán soudem prvního stupně po provedeném dokazování. Pokud judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ze dne 27.8.2009, sp. zn. 33 Cdo 3359/2007), nepřipouští jinou možnost než rozhodnutím rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku, nastoluje dovolatelka otázku, zda odvolací soud byl oprávněn ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání přes skutečnost, že tak neučinil soud prvního stupně, ačkoliv žalovaná řádně nesplnila své povinnosti vyplývající z kvalifikované výzvy učiněné v usnesení soudu prvního stupně a zda odvolací soud neměl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání.
Žalovaná má dále za to, že v dané věci nebyly dány ani předpoklady pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř. s ohledem na skutkovou jednoduchost žalobních tvrzení. odvolací soud proto podle názoru dovolatelky neměl oprávnění hodnotit výzvu učiněnou podle §114b o. s. ř. jako důvodnou.
Dovolatelka proto Nejvyššímu soudu České republiky navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud nemohl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně pochybil, nerozhodl-li rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže došlo k uznání závazku fikcí uznání podle §114b odst. 5 o.s. ř.
Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114 odst. 5 o. s. ř., odňal by účastníku možnost podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek. Pokud byly dány předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114 odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně nerozhodl rozsudkem pro uznání, bylo třeba, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy možno považovat za správné, bylo-li učiněno na základě nesprávné aplikace práva (§153a o. s. ř.), a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. července 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu