ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1694.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1694/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Mgr. T. G. , insolvenčního správce dlužníka M. G., zastoupeného Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem v Brně, Novobranská 14, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Širhalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, Gajdošova 7, o zaplacení 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Cm 79/2009, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2010, č. j. 8 Cmo 105/2010 – 102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2010,
č. j. 8 Cmo 105/2010–102, ve výroku I., jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 13 Cm 79/2009-57, a v závislých výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 13 Cm 79/2009-57, ve výroku I. a II., se zrušují , a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. června 2010,
č. j. 8 Cmo 105/2010 – 102, výrokem potvrdil výrok I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2009, č.j. 13 Cm 79/2009-57, kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 880 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o povinnosti žalovaného o zaplacení soudního poplatku; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 15. července 2010, č. j. 8 Cmo 105/2010–107, změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný není povinen zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3.11.1993 kupní smlouvu o prodeji tahače a návěsu, podle níž prodávající žalobce předmět prodeje žalovanému předal, ale žalovaný za předmět kupní smlouvy nezaplatil sjednanou kupní cenu, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá.
Žalovaný namítal, že mu žalobce nepředal doklady spojené s prodejem - velký technický průkaz, a proto nemohl zajistit přepis vozidla a následně toho zajistit úvěr a že předaný předmět kupní smlouvy užíval jen do ledna 1994, kdy bylo vozidlo v Rusku zadrženo. Proti povinnosti zaplatit kupní cenu se bránil tím, že žalobce nesplnil podmínky kupní smlouvy, a proto mu nárok na zaplacení kupní ceny nevznikl. Závazek zaplatit žalobci kupní cenu z uvedené kupní smlouvy žalovaný následně dne 26.5.2008 uznal.
V odvolacím řízení žalovaný uplatnil námitku promlčení uplatněného nároku, kterou odvolací soud neuznal za oprávněnou. Podle žalovaného došlo k promlčení žalovaného nároku ve smyslu §408 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nejpozději k 1.1.2004, a to bez ohledu na uznání závazku. Odkaz na ustanovení §408 obch. zák. považoval odvolací soud za nepřípadný, pomíjející skutečnost, že závazek z předmětné kupní ceny žalovaný podle §323 odst. 1 obch. zák. dne 26.5.2008 uznal, přičemž od uznání závazku běží nová čtyřletá promlčecí doba podle §407 odst. 1 obch. zák. a v této době od uznání závazku do zahájení řízení v dané věci, tj. do 5.3.2004 zcela jednoznačně čtyřletá promlčecí doba neuplynula.
Pokud žalovaný namítal, že mu nebyl předán velký technický průkaz k vozidlu a tím odůvodňoval, že nebyl povinen zaplatit kupní cenu, odvolací soud dospěl k závěru, že nepředání tohoto průkazu za situace, kdy byl žalovanému předán malý technický průkaz, nemohlo považováno za vadu zboží podle §422 odst. 1 obch. zák., když žalovaný ani neprokázal, že by vady prodané věci konkrétním způsobem uplatnil.
Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a povinnosti žalovaného zaplatit žalobci požadovanou částku, představující kupní cenu, a to i s příslušnými úroky z prodlení za nezaplacení dlužné částky včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §408 odst. 1 obch. zák. a v rozporu s ustálenou judikaturou, čímž se zároveň došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel poukázal na ustanovení kupní smlouvy v čl. II. podle něhož měla být kupní cena zaplacena nejpozději do 31.12.1993 a na ustanovení §392 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn. Podle dovolatele ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. promlčecí doba uplynula dne 31.12.2003 a jestliže byla žaloba podána až dne 5.3.2009, bylo to v době, kdy již byl závazek žalovaného na zaplacení kupní ceny promlčen, a proto měl odvolací soud uznat jeho vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku za důvodnou a změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Dovolatel je přesvědčen, že účinek běhu nové čtyřleté promlčecí doby podle §407 odst. 1 obch. zák. nemohl po uznání závazku podle §323 obch. zák. nastoupit, neboť takový účinek je výslovně vyloučen ustanovením §408 odst. 1 obch. zák., které stanoví, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet poprvé, a to se zdůrazněním, že bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku, tedy včetně §407 odst. 1 obch. zák.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že oba soudy posoudily věc správně. Má za to, že žalovaný se nemůže účinně dovolávat promlčení uplatněného nároku podle §408 odst. 1 obch. zák., jestliže po uznání závazku dne 26.5.2008 počala běžet nová promlčecí doba v souladu s §407 obch. zák., ve které žalobce uplatnil svoji pohledávku žalobou u soudu. Podle žalobce nelze dospět k tomu, jak se nesprávně domnívá žalovaný, aby závazek v důsledku uznání trval bez toho, aniž by došlo k započetí běhu nové promlčecí doby.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešená právní otázka promlčení nároku na zaplacení kupní ceny byla řešena v rozporu s hmotným právem (§408 odst. 1 obch. zák.).
Podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že aplikace §407 obch. zák. je výslovně vyloučena ustanovením §408 odst. 1 obch. zák., neboť konec obecné objektivní promlčecí doby je v tomto ustanovení stanoven „bez ohledu na jiná ustanovení“ obchodního zákoníku.
Jestliže podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, bylo namístě, učinit závěr, kdy v daném případě poprvé počala běžet promlčecí doba. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že nárok na zaplacení požadované částky představuje nezaplacenou kupní cenu podle kupní smlouvy ze dne 3.11.1993, podle níž měla být kupní cena zaplacena do 31.12.1993, proto bylo třeba, aby odvolací soud aplikoval §392 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), tj. v daném případě od 1.1.1994.
I když došlo dne 26.5.2008 k uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák., maximální promlčecí doba 10 let určená ustanovením §408 odst. 1 obch. zák. uplynula od doby, kdy začala poprvé běžet, tedy ode dne, kdy měl být závazek z kupní smlouvy splněn (31.12.1993). Uplynutím desetileté absolutní promlčecí doby došlo k promlčení nároku na zaplacení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny. Měla-li být kupní cena zaplacena do 31.12.1993 a žaloba byla podána až 5.3.2009, stalo se tak po uplynutí desetileté absolutní promlčecí doby stanovené zákonem, která v daném případě uplynula dne 1.1.2004.
Uznáním závazku sice dojde k přetržení běhu promlčecí doby a od data uznání začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba, avšak i v tomto případě je právo promlčeno nejpozději uplynutím absolutní promlčecí doby určené ustanovením §408 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2012, sp. zn. 32 Cdo 1713/2010 – publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu – nsoud.cz).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby a délku jejího trvání nesprávně bez zřetele k ustanovení §408 odst. 1 obch. zák.
Je namístě ještě dodat, že prohlášení žalovaného ze dne 23.6.2008, že zaplatí do pěti let, bylo příslibem dlužníka o zaplacení v náhradní době, ale nejednalo se o změnu splatnosti pohledávky, která nastala dne 31.12.1993.
Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu týkající se částky 880 000 Kč s příslušenstvím společně se závislými výroky o náhradě nákladů mezi účastníky (bez jednání - §243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu