ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1996.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1996/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110, s adresou pro doručování Příbram II, Dlouhá 141, proti žalované PROLUX Consulting Int. s.r.o. , Praha 1, Václavské náměstí č.p. 819, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Na Hradbách 3 o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 40/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2011, č.j. 15 Co 410/2009-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Kaina, advokáta, s adresou pro doručování Příbram II, Dlouhá 141.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2011, č.j. 15 Co 410/2009-97, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. července 2009, č.j. 21 C 40/2009-56, kterým byl zrušen rozhodčí nález ze dne 27. ledna 2009 pod sp. zn. 12121/08, vydaný rozhodcem JUDr. M. I. se sídlem Sdružení rozhodců, s. r. o. v Brně, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, byť na základě odlišných důvodů. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci si platně sjednali rozhodčí doložku a rozhodčí nález zrušil z toho důvodu, že v postupu rozhodce shledal zásadní pochybení odůvodňující zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva dohodnutá ve zprostředkovatelské smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 30.1.2008 je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětná rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na pravidla stanovená Sdružením rozhodců s. r. o., která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Vyšel přitom ze zjištění obsahu ujednání v čl. VIII bodu 1 předmětné zprostředkovatelské smlouvy, v němž bylo uvedeno, že veškeré majetkové spory v budoucnu vzešlé z této smlouvy budou strany řešit v rozhodčím řízená v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. před jediným rozhodcem, podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaných sdružením rozhodců s. r. o., IČ 63496658, sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejňovány v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců www.sdruzenirozhodcu.cz.
Odvolací soud konstatoval, že pokud uvedený subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona, jak to předpokládá zákon o rozhodčím řízení v §13, vykonává činnosti, které spadají podle zákona výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o úmysl obcházet zákon, což je v rozporu se zákonem. Účastníci si nedohodli, jak zákon umožňuje, že jejich spory bude projednávat konkrétní rozhodce. Pouze odkázali na Rozhodčí řád s odkazem na internetové stránky, z čehož odvolací soud zároveň dovodil, že uvedená společnost mohla kdykoliv měnit stanovená pravidla jak pro řízení, tak i seznam rozhodců, což nepovažoval za zákonné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Má za to, že závěry odvolacího soudu jsou v příkrém rozporu se základní zásadou soukromého práva, kam rozhodčí smlouvy nepochybně patří, a sice, že zákonem je povoleno vše, co není zákonem zakázáno. Poukazuje i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. I pokud by se připustilo, že rozhodčí doložka je neplatná v dohodě o pravidlech vedení rozhodčího řízení, nemůže podle dovolatelky být z tohoto důvodu rozhodčí smlouva neplatná absolutně, ale její neplatnost by se podle §41 obč. zák. vztahovala jen na neplatnou část právního úkonu. V této souvislosti namítá, že dohoda o pravidlech rozhodčího řízení není ani povinnou náležitostí rozhodčí smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodčí smlouva je platná a pro obě strany závazná. Veřejně přístupná pravidla řízení označená jako Rozhodčí řád a Poplatkový řád byly v konkrétním případě jednoznačně dohodou stran o postupu v řízení ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Účastníci akceptací Rozhodčího řádu vydaného třetí osobou podle dovolatelky zcela určitým a srozumitelným způsobem včlenili do rozhodčí doložky způsob určení rozhodce podle uvedených pravidel, neboť ta uvádí osobu, která konkrétního rozhodce jmenuje a okruh osob, z kterých může být konkrétní rozhodce určen.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy, jestliže mezi účastníky nebyla učiněna zřejmá volba o způsobu určení konkrétního rozhodce. Za nepřijatelné považuje, že rozhodce byl určen bez konsensu obou smluvních stran, když z uvedené rozhodčí doložky nevyplývá, že by v jejím rámci smluvní strany zmocnily třetí osobu, aby jmenovala osobu konkrétního rozhodce. Poukazuje na to, že rozhodčí doložka obsahovala formulaci, že jediný rozhodce má postupovat podle Rozhodčího řádu, ale nikoliv, že má být podle tohoto řádu i určen. Podle žalobce je rozhodčí doložka sjednaná v předmětné smlouvě nejen neplatná pro důvody popsané v rozhodnutí odvolacího soudu, ale i pro její neurčitost a nesrozumitelnost. Dále je žalobce přesvědčen i o tom, že ujednání rozhodčí doložky v dané smlouvě je nepřípustným ujednáním podle občanského zákoníku upravujících pravidla pro sjednávání spotřebitelských smluv.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze třetí osobě umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky ve zprostředkovatelské smlouvě je neplatná pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na soukromou právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je i v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí velkého senátu v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 2 250 Kč §8, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení , z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 560 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 3 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 23. července 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu