ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.206.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 206/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, Praha 1 proti žalovanému: EKOTEX, spol. s r. o., Široká 1, Ivančice, IČ 46345027, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, Národní 25, Praha 1, o zaplacení 11,639.801,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 2096/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2010, č. j. 1 Cmo 99/2010-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 8 Cm 209/2000-206, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11,639.801,- Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl v rozsahu částky 20,540.331,- Kč jako smluvního úroku ze splátkového prodeje ve výši 12% ročně z dlužné částky za dobu od 31. 10. 1994 do 30. 3. 1999, v rozsahu úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z dlužné částky od 15. 12. 1992 do 14. 12. 1999 ve výši 5,747.664,- Kč a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 11,639.801,- Kč od 15. 12. 1999 do zaplacení (výrok II.) a konečně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 218.652,- Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení doplatku kupní ceny na základě smlouvy č. 306/92 ze dne 1. 10. 1992 o prodeji privatizovaného majetku s. p. EKOTEX v Ivančicích uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. (tzv. zákon o velké privatizaci).
Soud prvního stupně vyšel především z předmětné kupní smlouvy ve znění jejích dodatků a dále ze zápisu o předání majetku ze dne 30. 10. 1992, v němž nejsou uvedeny žádné vadné ani chybějící věci a proto podle jeho názoru není dáno právo na slevu z ceny za vadné věci, uplatněnou žalovaným, a to ani podle §20 zák. č. 92/1991 Sb. (dále jen „zákon o velké privatizaci“), ani podle §486 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že žalovaný ve smyslu §428 odst. 2 obch. zák. nesplnil včas svou povinnost oznámit vady na stavebních objektech (budovách) a žalobkyně toto porušení povinnosti namítl, nebylo možno žalovanému přiznat právo z odpovědnosti za skryté vady, které žalovaný jako protinárok uplatnil. Proto nemůže být žalovanému přiznáno ani právo na náhradu škody z vadného plnění (§440 odst. 2 obch. zák.).
Soud prvního stupně tudíž nepřisvědčil tvrzenému právu žalovaného jako protinároku proti nároku žalobkyně na doplacení ceny a rozhodl ve výroku I., že žalovaný je povinen vymáhanou částku doplatku kupní ceny 11,639.801,- Kč zaplatit.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek krajského soudu v napadené části v odstavci I. výroku, potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že ve zbývající napadené části, v odstavci II. a III. výroku, rozsudek Krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, kdežto odvolání žalovaného důvodné není. Soud prvního stupně, pokud jde o tu část rozsudku, která se týká zaplacení nedoplatku kupní ceny, tj. částky 11,639.801,- Kč, podle názoru odvolacího soudu učinil správná skutková zjištění i přiléhavé právní závěry, která odvolací soud přejal. Pokud pak jde o zbývající část napadeného rozsudku co do smluvního úroku a úroku z prodlení, považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že žalobu je nutno zamítnout pro předčasnost, za nesprávný.
Odvolací soud především konstatoval, že soud prvního stupně správně usoudil, že zákon o velké privatizaci je ve vztahu k obchodnímu zákoníku zákonem zvláštním, a proto obecná úprava v obchodním zákoníku může být použita jen subsidiárně. Podle §20 odst. 1 a 2 zákona o velké privatizaci je nabyvatel oprávněn za chybějící nebo vadné věci požadovat přiměřenou slevu, ale jen tehdy, jsou-li chybějící a vadné věci zahrnuty do zápisu o převzetí věcí privatizovaného majetku. Mezi účastníky je nesporné, že v daném zápisu žádné chybějící nebo vadné věci zahrnuty nebyly. I kdyby se vycházelo podpůrně z §486 odst. 1 obch. zák., měl by kupující právo na přiměřenou slevu odpovídající chybějícím nebo vadným věcem, avšak jen za předpokladu, že šlo o vady zjistitelné, zachycené v zápisu o převzetí u věcí zahrnutých do prodeje ve smyslu §483 obch. zák., což se v daném případě nestalo, anebo v případě, kdy nešlo o vady, které byly zjistitelné v době prodeje, ale vyšlé najevo později, přičemž znění zákona „až při provozu podniku“ je nutno vykládat tak, že se staly zjistitelnými až poté, co byla Smlouva uzavřena; toto právo je však ohraničeno šestiměsíční objektivní propadnou lhůtou ode dne účinnosti smlouvy, přičemž jde o práva na přiměřenou slevu z vadných věcí tam, kde je možná jejich oprava. V daném případě však došlo k oznámení až za několik let. Pokud podnik není způsobilý pro provoz, ať již pro vady neodstranitelné nebo neodstraněné v dodatečné přiměřené lhůtě, platí ust. §486 odst. 2 obch. zák., že je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy. Žalovaný však odstoupení od smlouvy netvrdí, ani to, že by šlo o vady neodstranitelné nebo neodstraněné v dodatečné přiměřené lhůtě.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není důvodná námitka ohledně neupotřebitelných věcí, neboť neupotřebitelnost není vadností věcí. Správné tak je, že není možno kompenzovat žalovanou částku případným nárokem žalovaného na náhradu škody, když náhrady nákladů na opravy ve výši 41,761.00,- Kč bylo možno dosáhnout uspokojením z práv z vadného plnění a jestliže bylo možno dosáhnout takového uspokojení, nelze tak učinit z titulu náhrady škody, jak určuje ust. §440 odst. 2 obch. zák.
Z uvedených důvodů odvolací soud v napadené části tj. v odstavci I. výroku, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti uvedené části, tj. potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 tohoto ustanovení o. s. ř., a to z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje výklad ust. §486 odst. 1 obch. zák. Podle názoru dovolatele provedly oba soudy – prvního stupně i odvolací – výklad v rozporu s cit. ustanovením. Dovolatel poukazuje na to, že ust. §486 odst. 1 obch. zák. v první větě obecně zakotvuje právo na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající chybějícím nebo vadným věcem a v dalších větách stanoví dvě výjimky a nejde tedy o dvě situace, kdy je možno přiznat slevu, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Bylo proto povinností obou soudů, aby se zabývaly tím, zda nejsou splněny předpoklady pro aplikaci alespoň jedné z těchto podmínek. Podle dovolatele ohledně výjimky uvedené v třetí větě cit. ustanovení dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, že tyto podmínky splněny jsou. Šestiměsíční objektivní prekluzivní lhůta platí jen, jedná-li se o vady zjistitelné až při provozu podniku. Soud prvního stupně neuvedl, na základě čeho vlastně dovodil, že šlo o vady zjistitelné při provozu podniku. Odvolací soud vyložil formulaci „až při provozu podniku“ tak, že jde o vady zjistitelné až poté, co byla smlouva uzavřena, což je výklad zjevně nesprávný, protože neřeší otázku, jaký má být charakter vad, které zakládají výjimku z práva na poskytnutí slevy podle předmětného ustanovení. Za správný má dovolatel takový výklad, že musí být dána jednoznačná souvislost mezi zjistitelností vady a provozem podniku, což bude především u různých výrobních prostředků, strojů a technologických zařízení. Dovolatel však v této souvislosti uvádí, že v daném případě se konkrétní zjištěné vady týkaly výlučně stavební části podniku a nesouvisely s výrobní činností, tj. zpracovávaným textilií jako předmětu provozu podniku. Dlouholeté agresivní působení sírnatých vod rozleptalo betonovou konstrukci pilotů, na kterých byla stavba zakotvena a tak došlo a stále dochází i nyní k rozrušování základů, praskání zdí, propadu podlahy i rozpadu střešních konstrukcí, ovlivňujících statiku budov. Na zjistitelnosti těchto vad nemohlo nic změnit ani to, zda byl podnik v provozu. Vady mohly být zjištěny až po dlouhé době, kdy se vizuálně projevily.
Z uvedených důvodů dovolatel má za to, že v daném případě nešlo o vady zjistitelné při provozu podniku a soudy neměly aplikovat šestiměsíční propadnou lhůtu, a proto bylo třeba přiznat právo na přiměřenou slevu podle §486 odst. 1 věta první obch. zák.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje též odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12. Přechodných ustanovení cit. novely).
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle ů 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel odkazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V takovém případě jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel pokládá za otázku zásadního právního významu právní interpretací ustanovením §486 odst. 1 obch. zák., kterou podle jeho názoru odvolací soud (i soud prvního stupně) provedl nesprávně.
Podle §486 odst. 1 obch. zák. kupující má právo na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající chybějícím nebo vadným věcem. Jestliže chybějící věci nebo zjistitelné vady věci nebyly zachyceny v zápisu podle §483 odst. 1, nemůže být právo na slevu přiznáno v soudním řízení, ledaže prodávající o nich věděl v době předání věci. U vad zjistitelných až při provozu podniku nastávající tyto účinky, jestliže tyto vady kupující neoznámí prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit, nejpozději však po uplynutí šesti měsíců ode dne účinnosti smlouvy (§482). Ustanovení §428 odst. 2 a §439 platí obdobně.
Dovolací soud zdůrazňuje, že ustanovení §486 odst. 1 obch. zák. je úpravou subsidiární ve vztahu k ustanovení §20 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb., o tzv. velké privatizaci, v rozhodném znění, kterážto ustanovení určují, že v zápise o převzetí se uvedou chybějící a vadné věci. Při posuzování vadnosti věci se přihlédne k jejich schopnosti sloužit provozu podniků a k době jejich používání podle účetních záznamů. Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je nabyvatel oprávněn za chybějící nebo vadné věci zahrnuté do zápisu o převzetí požadovat přiměřenou slevu.
Je zřejmé, že tato cit. úprava v zákoně o velké privatizaci je úpravou zvláštní, pro daný případ přednostní, kdežto ust. §486 odst. 1 obch. zák. je úpravou generální a podpůrnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, zaujal tentýž závěr, když mj. vyslovil, že „obchodní zákoník je ve vztahu k zákonu o velké privatizaci použitelný subsidiárně (podpůrně), není-li tu zvláštní úprava v zákoně o velké privatizaci“. K tomu je nutno dodat, že s účinností od 1. 5. 2000 byla zák. č. 220/2000 Sb do ust. §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci, vyloučena možnost domáhat se slevy za vady či nevydané věci stanovil-li zvláštní právní předpis jinak a bylo výslovně odkázáno na zák. č. 26/2000 Sb., o věřejných doložkách.
Komentářová právní literatura, taktéž připouští právní názor, že úprava v §20 odst. 2 a 3 zákona o velké privatizaci obsahuje pouze nároky na slevu v tam uvedených případech, taktže subsidiární použití §486 odst. 1 obch. zák. je tu možné (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, Praha, C. H. Beck 2010, s. 1130).
Ustanovení §486 odst. 1 první věta obch. zák. je v podstatě obsahově konformní s ust. §20 odst. 1 a 2 zákona o velké privatizaci. Ustanovení §486 odst. 1 druhé věty není pro daný případ relevantní.
Dovolatel vytýká nesprávný výklad a aplikaci ustanovení §486 odst. 1 věty třetí obch. zák., týkajícího se zjistitelných vad až při provozu podniku a lhůtě pro oznámení takových vad bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců. Toto ustanovení, zejména též použití šestiměsíční lhůty, se dovolatel snaží vyloučit s tím, že za vady stavební části mu náleží přiměřená sleva, i když je oznámil i po několika letech od uzavření (resp. účinnosti) smlouvy.
Argumentace dovolatele, že popsané vady stavební části převedeného privatizovaného majetku neměly souvislost s provozem podniku, však nemůže obstát. I stavební část privatizovaného majetku, tj. budovy a jiné stavby jsou součástí podniku (jeho části), která je předmětem převodu na základě smlouvy o převodu privatizovaného majetku, a tudíž také tato stavební část slouží provozu podniku. Z toho pak vyplývá, že předmětná stavební část, ohledně níž nebyly uvedeny vady v zápise o převzetí, poté podléhá režimu subsidiární úpravy v §486 odst. 1 věta druhá a třetí obch. zák. včetně povinnosti oznámit zjistitelné vady nejpozději do šesti měsíců.
Aplikovat pouze první větu §486 odst. 1 obch. zák. o právu na přiměřenou slevu u vadných věcí bez časového omezení, jak se toho domáhá dovolatel, tudíž možné není, protože by to odporovalo zásadám gramatického, logického a systematického výkladu.
Z uvedených důvodů se podává, že dovolatelem nastolená otázka není právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 cit. ustanovení. Naopak judikatura soudů řeší tuto otázku konformně s právní literaturou a jednotně v souladu s rozhodovací praxí soudů včetně Nejvyššího soudu (viz zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu