ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.212.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 212/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. J. , zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 14, proti žalované Credium, a.s. , se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova 2657/12, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 7/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. 70 Co 69/2010-73, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. 7 C 7/2009-42, zamítl žalobu s návrhem, aby soud zrušil rozhodčí nález, vydaný rozhodčím senátem ve složení JUDr. Z. B., advokátky, jako předsedkyně senátu a rozhodců JUDr. V. B. a JUDr. E. P. dne 24. října 2005 ve věci žalobkyně – zde žalované a žalovaného – zde žalobce o zaplacení částky 75.111,04 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 10. dubna 2001 uzavřeli smlouvu o pronájmu vozidla – finanční leasing, jejíž nedílnou součást tvořily Všeobecné obchodní podmínky pro finanční leasing movitých věcí, kde byla v čl. XI. pro případ sporů vzniklých na základě leasingové smlouvy sjednána rozhodčí doložka. Dne 12. července 2004 byla žalobci doručena rozhodčí žaloba, k níž se po věcné stránce vyjádřil podáním ze dne 10. srpna 2004. Ve věci bylo nařízeno jednání na 9. listopadu 2004, při němž bylo konstatováno, že rozhodce JUDr. V. B. byl nominován žalovanou stejně jako JUDr. E. P., když druhá strana nevyužila svého práva jmenovat druhého rozhodce, a oba jmenovaní se dohodli na osobě třetího rozhodce a současně předsedy rozhodčího senátu – JUDr. Z. B. K žádosti žalobce bylo jednání odročeno na 6. ledna 2005. Tohoto jednání se žalobce účastnil, na základě jeho vyjádření a vznesených námitek bylo jednání odročeno. V mezidobí vzala žalovaná podáním částečně žalobu zpět, v němž též reagovala na námitky žalobce a doručila rozhodčímu senátu znalecký posudek. Žalobce se ke znaleckému posudku vyjádřil a při jednání dne 30. června 2005 navrhl vypracování revizního znaleckého posudku. Rozhodčí senát proto žalobci uložil, aby do 31. srpna 2005 revizní znalecký posudek předložil, což žalobce neučinil. Rozhodčí senát poté rozhodl nálezem ze dne 24. října 2005 tak, že řízení ohledně částky 11,25 Kč zastavil a zde žalobci uložil povinnost zaplatit zde žalované částku 75.099,79 Kč a náklady řízení. Rozhodčí nález byl žalobci doručen dne 24. listopadu 2005. V průběhu celého rozhodčího řízení nevznesl žalobce námitku, že nebyla sjednána rozhodčí smlouva a rozhodování se účastnil k tomu nepovolaný rozhodce.
Žalobce až v řízení před soudem namítal, že mezi účastníky nebyla sjednána rozhodčí smlouva a rozhodování se zúčastnil k tomu nepovolaný rozhodce. Uplatňoval tak důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v ustanovení §31 písm. b) a c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“). Soud prvního stupně odkazuje na ustanovení §33 ZRŘ upozornil, že v projednávané věci žalobce v rozhodčím řízení vůbec námitky neexistence rozhodčí smlouvy a nepovolanosti rozhodce nevznesl, tudíž se z těchto důvodů nemůže úspěšně domáhat zrušení rozhodčího nálezu soudem.
Žalobce uplatnil rovněž důvod pro zrušení rozhodčího nálezu opírající se o ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, a to z důvodu, že rozhodčí senát odmítl všechny jeho námitky s poukazem na Všeobecné obchodní podmínky. Soud prvního stupně však měl za to, že v předmětném rozhodčím řízení byla žalobci poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jeho procesních práv, rozhodčí senát vysvětlil, proč neprovedl důkaz výslechem syna žalobce, a vypořádal se s námitkami žalobce k předloženému znaleckému posudku. Rovněž nelze rozhodčímu senátu vytýkat, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, když žalobce ve lhůtě tento nepředložil. Dospěl tak k závěru, že v rozhodčím řízení se žádný z účastníků nedostal do nerovného postavení a není tak dán důvod pro zrušení napadeného rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. e) ZRŘ.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výše těchto nákladů činí 10.156,90 Kč, jinak i v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování originálem Všeobecných obchodních podmínek k leasingové smlouvě č. 10013047 uzavřené mezi účastníky. Uvedl, že Všeobecnými obchodními podmínkami, které byly nedílnou součástí smlouvy uzavřené mezi účastníky, je prokázáno uzavření rozhodčí smlouvy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že se již žalobce ve smyslu ustanovení §33 ZRŘ nemůže před soudem domáhat zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v ustanovení §31 písm. b), c) ZRŘ. Rovněž se ztotožnil s jeho závěrem o nepřípadnosti aplikace ustanovení §31 písm. e) ZRŘ. Není tak dán žádný z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považuje dovolatel otázku posouzení vady rozhodčí doložky a rozhodčího řízení, jež je soudní praxí řešena rozporně. Upozorňuje, že ZRŘ ani jednací řád podrobná pravidla rozhodčího řízení neupravuje. Je tak odpovědností účastníků rozhodčí doložky smluvit si zásady jejich rozhodčího řízení přiměřeně určitě. Rozhodčí řízení je podle dovolatele postiženo vadou, která má za následek neplatnost rozhodčího nálezu, neupraví-li si strany alespoň základními zásadami svá procesní práva a povinnosti v řízení o nalézání práva.
Další zásadně právní otázku spatřuje v posouzení, zda neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) a neplatnost rozhodčího nálezu jsou svou povahou neplatností absolutní, či se jedná o neplatnost relativní.
Soudům prvního i druhého stupně konečně vytýká, že se nezabývaly tím, zda v projednávané věci účastníci uzavřeli rozhodčí smlouvu a zda rozhodci byli jmenováni či určeni v souladu s rozhodčí smlouvou. Namítá, že ustanovení §15 odst. 2 ZRŘ je třeba interpretovat a aplikovat v rámci dosahu probíhajícího rozhodčího řízení s tím, že v žádném případě nemůže mít právní dosah či limitaci na situaci, kdy zcela absentuje rozhodčí doložka či smlouva o rozhodci mezi účastníky. Má za to, že při neexistenci jakékoliv rozhodčí smlouvy je povinností soudu zrušit rozhodčí nález a nepřihlédnout ke znění ustanovení §33 ZRŘ, protože dopad tohoto zákona je v dané věci nepřípustný anebo jej dokonce posoudit jako určovací žalobu na oprávněnost žalovanou uplatňovaného plnění.
Na základě shora uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i v té části prvního výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006).
Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Usuzuje-li žalobce na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska námitky, že rozhodčí řízení je postiženo vadou, když si účastníci nedohodli alespoň základními zásadami svá procesní práva a povinnosti v rozhodčím řízení, je nutno zdůraznit, že z obsahu spisu vyplývá, že tuto výhradu uplatnil žalobce poprvé až v dovolání. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, nemohl se dovolací soud důvodností této námitky zabývat.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka dovolatele, že by měl soud posoudit o jaký druh případné neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) se jedná (absolutní či relativní neplatnost). Řešení této právní otázky nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam a rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci na této otázce založen. Odvolací soud se vzhledem k výše uvedeným závěrům otázkou platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky v souladu s ustanovením §33 ZRŘ nezabýval.
Žalobce v rozhodčím řízení neplatnost rozhodčí smlouvy (podle ustanovení §33 ZRŘ) či nedostatku pravomoci rozhodce založené na neexistenci rozhodčí smlouvy (podle ustanovení §15 ZRŘ) nenamítal. Závěru odvolacího soudu, který důvody pro zrušení rozhodčího nálezu za takové situace neshledal, nelze proto ničeho vytknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010).
Jelikož dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu