ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2122.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2122/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně BK MARTEN, spol. s r.o. , se sídlem Praha 10 - Křeslice, Lékořicová 168, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 65411676, zastoupené Mgr. Milošem Hrdinou, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1515/200, proti žalované CDB a.s. , se sídlem Praha 3, Bořivojova 34/662, identifikační číslo osoby 25135856, zastoupené JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pecháčkova 8, o zaplacení 131 010 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 51/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 155/2010-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně požadovala z žalované částky ve výši 170 190 Kč částku 80 099 Kč jakožto doplatek původně sjednané ceny za dílo po odečtu zaplacených záloh a částku 90 091 Kč za vícepráce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2009, č.j. 42 Cm 51/2002-188, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. srpna 2010, č.j. 42 Cm 51/2002-220, poté, co jeho rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 80 099 Kč s příslušenstvím a o zamítnutí návrhu co do částky 90 091 Kč s příslušenstvím, bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze, v němž odvolací soud vyslovil k posouzení věci právní názor, uložil žalované výrokem I. zaplatit žalobkyni 131 010 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 158 109 Kč od 22.1.2000 do 10.1.2007 a z částky 131 010 Kč od 11.1.2007 do zaplacení; výrokem II. řízení co do částky 27 099 Kč zastavil; výrokem III. zamítl žalobu co do částky 12 081 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 22.1.2000 do zaplacení, výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení a výrokem V. a VI. a doplňujícím usnesením rozhodl o náhradě nákladů vůči České republice.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o dílo č. 13/99 ze dne 27.4.1999 včetně jejího dodatku je platně uzavřena podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.). Žalobkyně, jako zhotovitelka, provedla dílo řádně a včas a předala je žalované, což vyplynulo z předávacího protokolu. Vyšel dále ze zjištění, že žalovaná zaplatila na sjednanou cenu díla ve výši 780 099 Kč zálohu ve výši 700 000 Kč a v průběhu řízení dalších 27 099 Kč, proto dovodil, že žalobkyně má právo na doplatek ceny díla ve výši 53 000 Kč, když neuznal námitku žalované o započtení domnělé pohledávky ve výši 53 000 Kč vůči žalobkyni.
Ohledně žalobkyní tvrzených víceprací, které měly být na díle provedeny, soud konstatoval, že bylo prokázáno navýšení rozsahu předmětu díla na základě ústní objednávky, ale nebylo prokázáno v jakém konkrétním rozsahu byly tyto práce provedeny. Vyšel proto ze znění obsahu smlouvy, které umožňovalo nejen navýšení díla maximálně o 10 % s příslušným odůvodněním, ale i změny ve věcném rozsahu díla, tj. provedení víceprací, vyjde-li najevo jejich potřeba v průběhu provádění prací. Soud proto s ohledem na hospodárnost řízení a i připouštějící nemožnost zjistit jednoznačně rozsah víceprací, dospěl k závěru, že je namístě žalobkyni přiznat právo na cenu díla zvýšenou o 10 %, tj. ve výši 78 010 Kč, proto s ohledem na již zaplacenou část ceny díla ve výši 700 000 Kč přiznal žalobkyni 131 010 Kč s příslušenstvím a žalobu co do částky 12 081 Kč s 10 % s příslušenstvím zamítl, když co do částky ve výši 27 099 Kč, v průběhu řízení zaplacené, řízení zastavil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č.j. 4 Cmo 155/2010-239, potvrdil výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III., IV, V., a VI. a jeho doplňující usnesení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pro posouzení věci je podle odvolacího soud podstatné, že si účastníci ve smlouvě sjednali možnost navýšení ceny díla v případě nutnosti změny rozsahu díla o max. 10 % a že ke změně rozsahu díla došlo ve formě požadavku žalované na provedení „víceprací“, jež žalobkyně provedla, a proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobkyni přiznal k původně dohodnuté ceně díla částku 78 100 Kč, představující 10-ti procentní navýšení původní ceny díla. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v závěru, že částka ve výši 53 000 Kč, o níž žalovaná tvrdila, že zanikla započtením, je dlužnou částkou z titulu doplacení ceny díla, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by tuto částku žalobkyně žalované účtovala, popř. že by ji žalovaná žalobkyni již v souvislosti s placením záloh zaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu do jeho výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., IV., V., a VI., a proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá jednak o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jednak pro tzv. skrytou diformitu o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně o věci rozhodl v části jinak poté, co odvolací soud jeho dřívější rozhodnutí zrušil a ve svém rozhodnutí zavázal soud prvního stupně právním názorem. Zároveň se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a pokud se týká přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uplatnila i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má za to, že z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí svědka Sládečka, svědka Rebro a ani z výslechu předsedy představenstva žalované nemohl být učiněn závěr, že vícepráce byly provedeny na pokyn žalované, přičemž k tomuto závěru dospěl soud jen na základě úsudku, že tak vyplývá z logiky věci. Byť soud připustil, že nebylo možno přesně prokázat rozsah provedených prací, přesto konstatoval, že k navýšení rozsahu díla došlo na základě ústní objednávky žalované. Soudu vytýká, že nijak neřešil smluvní podmínku navýšení rozsahu díla, tj. nutnost změny rozsahu díla. Dovolatelka je přesvědčena, že soud nesprávně posoudil, zda došlo k právnímu úkonu, který měl za následek dohodu o změně rozsahu díla. Má za to, že nebylo zcela jednoznačně prokázáno, kdo učinil předmětný projev vůle, o jaký projev vůle se vlastně jednalo a zda projev vůle byl směřován k tomu, aby způsobil právní následky. Podle dovolatelky je otázkou, do jaké míry může soud dovozovat existenci právního úkonu na základě domněnky či logiky věci.
Za otázku zásadního významu dovolatelka považuje i to, zda je možné ujednání obsažené ve smlouvě o dílo o možnosti navýšení ceny o 10 % v případě nutnosti použít i pro případ, kdy by došlo ke změně rozsahu díla. Opakovaně zdůraznila, že soudy se nezabývaly otázkou, zda se v daném případě jednalo o „nutnost“, tj. nepředvídatelné práce navíc, přitom v případě rozšíření díla nebo změny díla byla podle jejího názoru nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele, tedy dohoda o změněn smlouvy o dílo.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu při řešení námitky započtení pohledávky ve výši 53 000 Kč vůči žalobkyni. Uvádí, že tato pohledávka žalované vznikla v důsledku toho, že žalobkyně v rozporu se zákonem neinformovala o výkonu zadržovacího práva, žalovaná tak předpokládala, že došlo k odcizení satelitního přijímače a proto zakoupila nový za cenu 53 000 Kč, čímž ji vznikla škoda důsledkem jednání žalobkyně, kterou jako svoji pohledávku započetla vůči pohledávce žalobkyně.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tou částí dovolání, jíž byl napaden výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.6. 2009, č.j. 42 Cm 51/2002-188, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20.8.2010, č. j. 42 Cm 51/2002-220, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 131 010 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 158 109 Kč od 22.1.2000 do 10.1.2007 a z částky 131 010 Kč od 11.1.2007 do zaplacení. Výrok I. odvolacího soudu v uvedené části, byť je výrokem potvrzujícím, je však v části týkající se částky 78 010 Kč s příslušenstvím, představující nárok na zaplacení víceprací, výrokem diformním, neboť v předešlém rozsudku ze dne 12.1.2006, č.j. 42 Cm 51/2002-94, který byl zrušen Vrchním soudem v Praze, rozhodl Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, o zamítnutí uplatněného nároku na zaplacení víceprací. Dovolání je proto v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není však ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nutno připomenout, že mezi účastníky se jedná o obchodně závazkový vztah založení smlouvou o dílo, uzavřenou podle §536 a násl. obch. zák.
Dovoláním dotčenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., jíž bylo rozhodnuto o částce 78 010 Kč, bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje 100 000 Kč, proto není dovolání žalované v této části podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka napadla výrok I. odvolacího soudu v části týkající se doplacení ceny díla ve výši 53 000 Kč s příslušenstvím. V této části soud prvního stupně v předešlém rozhodnutí, které bylo zrušeno odvolacím soudem se závazným právním názorem, o této částce rozhodl stejně, tedy, že žalovaná je povinna doplatek ceny díla doplatit a to v dřívějším rozsudku ve výši 80 099 Kč s příslušenstvím a s druhém rozsudku ve výši 53 000 Kč s příslušenstvím, neboť část dlužné ceny díla ve výši 27 099 Kč žalovaná žalobkyni zaplatila v průběhu řízení, a proto bylo v tomto rozsahu řízení zastaveno. V této napadené části není dovolání žalované přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v této části nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku, který odvolací soud zrušil se závazným právním názorem. Přichází proto v této napadené části, týkající se částky 53 000 Kč, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak však výše uvedeno, dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovoláním dotčenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., jíž bylo rozhodnuto o částce 53 000 Kč, bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje 100 000 Kč, proto není dovolání žalované v této části podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Napadá-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v částech, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 o. s. ř. zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu, směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není proto podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalované směřující proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr, že dovolání není přípustné proti žádné části z napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalované bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu