ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2283.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2283/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, s adresou pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalované Express-Interfracht Czech s.r.o. , se sídlem v Brně, Míčkova 431/64, okres Brno-město, PSČ 614 00, IČO 60755351, zastoupené Mgr. Alešem Dvorským, advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 11, o zaplacení částky 5 827 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 169/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2010, č. j. 27 Co 138/2008-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleše Dvorského, advokáta, se sídlem v Brně, Kopečná 11.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 50 C 169/2006-75, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2008, č. j. 50 C 169/2006-86, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 827 500 Kč s úroky z prodlení ve výši specifikované v tomto výroku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 17. března 2004 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu označenou jako smlouva o zabezpečení mezinárodní letecké přepravy osob, techniky a materiálu ve prospěch AČR č. 012/2004. Jako příkazce byla uvedena žalobkyně, jako zasílatel žalovaná. Účelem smlouvy bylo obstarání mezinárodní letecké přepravy osob, vojenské techniky a materiálu z České republiky do Afghánistánu. Žalovaná se zavázala zabezpečit pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu osob, vojenské techniky a materiálu z odesílacího místa – letiště Přerov – do místa určení – letiště Kábul – INTL a Bagram. Přeprava měla být realizována ve třech letech letounem An-124 Ruslan, jedním letem letounem IL-76 a jedním letem letounem Tu-154. V článku IV bod 2 písm. ch) smlouvy se žalobkyně zavázala zajistit diplomatickou cestou povolení přepravy nebezpečného zboží v tranzitu, a to mimo jiné pro území Ázerbájdžánu. V článku V této smlouvy se žalobkyně zavázala zaplatit žalované dohodnutou smluvní cenu, když celková cena letecké přepravy byla dohodnuta v částce 862 500 USD, tj. 25 271 250 Kč. Dohodnutou cenu se žalobkyně zavázala zaplatit žalované do 19. března 2004. Žalovaná se dále zavázala v případě zrušení letu vrátit žalobkyni část ceny za neuskutečněný let, a to ve výši v závislosti na okamžiku písemného oznámení o zrušení letu (95 %, 85 %, 70 % nebo 45 % z ceny letu). Smluvní úprava upravovala okamžik písemného oznámení o zrušení letu pouze do okamžiku předpokládaného začátku letu, šlo tedy o dobu předcházející začátku letu. Smluvní úprava neobsahovala závazek vrátit část ceny v případě, že ke zrušení letu dojde po předpokládaném začátku letu.
Z přílohy č. 1 ke smlouvě soud zjistil, že letoun AN-124 Ruslan měl odletět dne 23. března 2004. Dne 24. března 2004 žalobkyně zrušila tento let a přesunula jej na den 28. března 2004.
Dne 25. března 2004 uzavřely strany dodatek č. 1 ke shora označené smlouvě, ve kterém se dohodly, že žalovaná zabezpečí pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu osob, vojenské techniky a materiálu ve prospěch Armády České republiky z letiště Přerov do místa určení letiště Kábul – INTL. Termín zahájení plnění byl 28. březen 2004, termín ukončení plnění 29. březen 2004. Přeprava měla být realizována jedním letounem typu An-124 Ruslan. Žalobkyně se zavázala zaplatit žalované cenu ve výši 238 000 USD, což představovalo částku 6 973 400 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 17. března 2004 uzavřena zasílatelská smlouva podle §601 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nikoli smlouva o přepravě věci. Závazek žalované nespočíval v povinnosti přepravit konkrétní dohodnutou věc tak, jak to má na mysli §610 obch. zák., ale v zabezpečení přepravy.
Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalované nevznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 6 827 500 Kč z důvodu neuskutečněného letu letounem An-124 Ruslan dne 23. března 2004. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalované by vznikla povinnost vrátit žalobkyni cenu za neuskutečněný let pouze v případě, pokud by bylo žalobkyní písemně oznámeno zrušení letu v době nejpozději do předpokládaného začátku letu. Ten byl stanoven na 23. března 2004 v době od 9 do 13 hodin, přičemž žalobkyně písemně oznámila zrušení letu až dne 24. března 2004. Za této situace žalované nevznikla povinnost vrátit žalobkyni cenu za neuskutečněný let.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j. 27 Co 138/2008-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval dokazování předmětnou smlouvou a zjistil, že podle článku III odst. 7 písm. a) smlouvy o zabezpečení mezinárodní letecké přepravy osob, techniky a materiálu ve prospěch AČR č. 012/2004 se zasílatel mimo jiné zavázal zajistit veškeré činnosti dle předmětu smlouvy, tj. platbu přepravného, doplňujících poplatků, pokud budou místními orgány požadovány. V článku V odst. 2 bylo stanoveno, že v ceně je zahrnuta mimo jiné částka za přílet letounů včetně přistavení na letišti Přerov, náklady spojené s nakládkou, další poplatky a veškeré další náklady zasílatele. V článku V odst. 1 byla stanovena výše ceny za leteckou přepravu v případě neuskutečnění jednotlivých letů a v článku V odst. 3 písm. a) – d) smlouvy bylo stanoveno, jakou část ceny v procentech je zasílatel povinen v případě zrušení letu vrátit příkazci, a to do pěti pracovních dnů ode dne doručení písemného oznámení příkazce o zrušení letu a v závislosti na délce doby, kdy dojde ke zrušení letu ve vztahu k jeho sjednanému začátku. Vždy se jedná o zrušení letu před jeho předpokládaným začátkem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 17. března 2004 je nutné v části, v níž se žalovaná zavázala zabezpečit pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu techniky a materiálu, posoudit jako smlouvu zasílatelskou ve smyslu §601 obch. zák., a v části, kterou se žalovaný zavázal zabezpečit pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu osob, jako smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák. se stejnými právy a povinnostmi z ní vyplývajícími.
Při posuzování nároku na vrácení ceny odvolací soud vyšel z článku V odst. 3 smlouvy, ve kterém je stanoveno, jakou část ceny za neuskutečněný let je povinen zasílatel, tedy žalovaná, vrátit žalobkyni. Toto ujednání počítá se situací, kdy ke zrušení letu dojde před jeho předpokládaným začátkem. Mezi účastníky však bylo nesporné, že k písemnému zrušení letu došlo až dne 24. března 2004, tedy po předpokládaném začátku letu. Za situace, kdy žalovaná splnila veškeré své smluvní povinnosti, tedy letoun byl přistaven na určeném místě a naložen požadovaným nákladem, nelze dovodit, že by žalované vznikla povinnost vrátit žalobkyni cenu za neuskutečněný let. V kontextu se smluvním ujednáním v článku V odst. 1 a 3 se jeví zcela nelogické, aby v případě zrušení letu po jeho předpokládaném začátku byla žalovaná povinna vrátit celou cenu za neuskutečněný let, když v případě zrušení letu 24 hodin před jeho předpokládaným začátkem by byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni pouze 45 % z této ceny. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud opomenul aplikovat ustanovení §489 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, a ustanovení §324 odst. 1 obch. zák., podle kterého závazek zanikne, je-li splněn řádně a včas. Odvolací soud neaplikoval ani §495 obč. zák., ačkoli se žalobkyně v žalobě i v následném řízení dovolávala absence důvodů svého závazku zaplatit žalované za cenu letu, který se neuskutečnil.
Podle ustanovení §601 odst. 1 obch. zák. se podle dovolatelky ve smluvních vztazích v režimu smluvního typu zasílatelské smlouvy považuje za plnění zasílatele ve prospěch příkazce obstarání přepravy, tj. uzavření smlouvy o přepravě svým jménem a na účet příkazce. Odvolací soud zjistil, že obsahem článku VI odst. 1 a 2 smlouvy bylo ujednání účastníků o tom, že jimi sjednaná cena je cenou za provedení přepravy a s tím spojených služeb. Podle ustanovení §605 odst. 1 obch. zák. byl zasílatel oprávněn uskutečnit přepravu sám.
Dle dovolatelky obsahuje cena sjednaná v zasílatelské smlouvě (při přetrvávající mentální rezervaci žalobkyně k právní povaze smlouvy, jak ji konstantně vyslovovala před soudem prvního stupně i soudem odvolacím) jak cenu za obstarání přepravy, tak cenu za přepravu samu. Žalované vzniklo právo na zaplacení odměny za obstarání přepravy, jelikož splnila povinnost obstarat přepravu. Pokud se však neuskutečnil let, pak zde nebyl právní důvod pro zaplacení odměny za provedení tohoto letu, bez ohledu na smluvní typ uzavřené smlouvy. Při absenci věcného plnění či jeho části neexistuje nárok na zaplacení plné ceny takového plnění. Přitom je dle dovolatelky právně bezvýznamné, proč k plnění nedošlo.
Není-li výše úplaty zasílatele sjednána, přísluší s odkazem na ustanovení §607 obch. zák. úplata obvykle poskytovaná za obdobnou činnost v době uzavření smlouvy. Pokud nebylo konkrétně sjednáno, jak vysoká je úplata za obstarání přepravy a jak vysoká je úplata za samotnou přepravu, pochybil odvolací soud, když na věc neaplikoval §607 obch. zák. a když nárok posoudil zcela jako bezdůvodný.
Odvolací soud nedůvodně neaplikoval ani §265 obch. zák., přičemž dle dovolatelky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku uplatňovat nárok na odměnu za plnění, které nebylo poskytnuto.
Dovolatelka je toho názoru, že žalovaná nesplnila veškeré povinnosti vyplývající z uzavřených smluv (zasílatelské a inominátní o přepravě osob) tím, že přistavila letoun naložený požadovaným materiálem. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když jako splnění smlouvy o přepravě (a je nerozhodné, zda o přepravě materiálu či osob) posoudil samo přistavení a naložení letounu. Splněním zasílatelské smlouvy je obstarání přepravy zasílatelem ve prospěch příkazce, tedy uzavření smlouvy o přepravě jménem zasílatele a na účet příkazce. V případě tohoto smluvního typu by bylo možno mít za to, že povinnost žalované byla skutečně splněna přistavením letounu. Odvolací soud však věc nesprávně právně posoudil, když jako splnění smlouvy o přepravě posoudil samo přistavení a naložení letounu. Ze samotného pojmu „smlouva o přepravě osob“ jednoznačně vyplývá, že za její věcné splnění je nutné považovat uskutečnění přepravy, nikoli poskytnutí možnosti takové přepravy.
Odvolací soud dále dle dovolatelky nezkoumal a právně nehodnotil, zda neuskutečněním letu dne 23. března 2004 došlo k nesplnění smlouvy, kterou pro žalobkyni obstarala žalovaná jako zasílatelka, či zda tím došlo k nesplnění smlouvy o přepravě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Právní následky nesplnění smlouvy jsou v obou těchto právních režimech rozdílné. Pokud by žalovaná splnila smlouvu zasílatelskou v části obstarání letu a jeden let se neuskutečnil, pak by měla žalovaná nárok na zaplacení odměny za obstarání přepravy, nevznikl by jí ale nárok na zaplacení odměny za provedení letu.
Dovolatelka dále namítá, že letadlo, které bylo dne 23. března 2004 přistaveno na letiště, se tam mohlo ocitnout i na základě jiné smlouvy, než kterou svým jménem uzavřela na účet žalobkyně žalovaná, mohlo se tam ocitnout proto, že sama žalovaná hodlala uskutečnit přepravu vlastním jménem. Odvolací soud odmítl v tomto směru provádět dokazování. Pokud odvolací soud vůbec právně nehodnotil, v rámci jakého právního rámce bylo na letišti žalobkyně přistaveno k poskytnutí přepravy, věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud posoudil skutkový stav bez řádného dokazování dalších okolností, které jsou významné pro jeho právní posouzení. Kromě nesprávného právního posouzení věci tak odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ze smluvního ujednání, které dopadalo na určitý okruh vztahů mezi účastníky (podmínky pro vrácení ceny), logicky dovodil další povinnost mezi účastníky ve smlouvě výslovně neuvedenou (ne/vrátit cenu plnění), platnou za jiných podmínek než ve smlouvě uvedených (a to v případě zrušení letu po jeho předpokládaném začátku), a také její rozsah (žádná povinnost vrátit cenu). Odvolací soud tak utvořil právo mezi účastníky, a to dokonce tak, že toto smluvně vytvořené právo ani právně neodůvodnil. Odkaz na logičnost či nelogičnost žalobou uplatněného nároku nelze považovat za právní odůvodnění, a to již s ohledem na článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Odvolací soud dále pochybil, když nezkoumal, zda existence obou smluv obstojí co do určitosti ujednání, a to především o ceně. V případě, že byly uzavřeny dvě smlouvy (zasílatelská a inominátní o přepravě osob), je nutné posoudit, zda je zde určitá vůle účastníků ve vztahu k ceně přepravy osob. Dovolatelka namítá, že v inominátní smlouvě není výslovně určena cena za přepravu osob, a v důsledku toho je nutné takovou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. V takovém případě se měl odvolací soud zabývat i otázkou, zda neplatnost jedné smlouvy nedopadá i na smlouvu druhou. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda je zasílatelská smlouva oddělitelná od smlouvy inominátní o přepravě osob, zda věcně obstojí i vedle ní a bez ní. I kdyby inominátní smlouva obstála i bez smluvního ujednání o ceně, odvolací soud pochybil, jelikož vůbec nezjišťoval obvyklou cenu přepravy osob v době uzavření smlouvy.
Dovolatelka dále zpochybňuje, zda je vůbec možné přípis žalobkyně žalované ze dne 24. března 2004 hodnotit jako zrušení letu. Dle jejího názoru nelze rušit události, děje ani závazky do minulosti, u tohoto fixního plnění dojde jeho neuskutečněním eo ipso k zániku povinnosti.
Žalobkyně současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nevydání povolení pro přelet nad Ázerbájdžánem na den 23. března 2004 nelze podřadit pod vyšší moc ve smyslu článku IX smlouvy. V něm si účastníci sjednali, že vyšší mocí se rozumí okolnosti, které nastaly po uzavření smlouvy a které nejsou pod kontrolou příslušné smluvní strany, a poskytli demonstrativní výčet takových okolností. Neprovedení důkazu výslechem svědka, který směřoval k prokázání existence a podmínek okolností vylučujících odpovědnost, je navíc také vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením uzavřené smlouvy jako smlouvy zasílatelské. Otázka, jak se měla posoudit přeprava osob letounem IL-76, je zcela zavádějící a nemá v tomto případě žádný zásadní význam, jelikož tato přeprava se uskutečnila bez porušení povinností žalobkyně i žalované. Žalovaná splnila všechny povinnosti ze zasílatelské smlouvy, jelikož letoun přistál a byl naložen přepravovaným materiálem, let byl zrušen až po termínu jeho odletu. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky pro nepřípustnost dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud v daném případě posuzoval obsah konkrétní smlouvy a při výkladu práv a povinností plynoucích ze smlouvy o zabezpečení mezinárodní letecké přepravy osob, techniky a materiálu ve prospěch AČR č. 012/2004, konkrétně práva na vrácení sjednané smluvní ceny při zrušení, resp. neuskutečnění letu, postupoval v souladu s konstantní judikaturou týkající se výkladu právních úkonů.
Odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 17. března 2004 v části, v níž se žalovaná zavázala zabezpečit pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu techniky a materiálu, jako smlouvu zasílatelskou ve smyslu §601 obch. zák., a v části, ve které se žalovaná zavázala zabezpečit pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu osob, jako smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák. se stejnými právy a povinnostmi z ní vyplývajícími. Smluvní cena za předmět smlouvy a činnosti spojené s plněním předmětu smlouvy byly sjednány jednou celkovou částkou ve výši 862 500 USD. Dovolatelka namítla, že odvolací soud pochybil, jelikož nezkoumal, zda existence obou smluv obstojí co do určitosti ujednání o ceně, jelikož v inominátní smlouvě není výslovně určena cena za přepravu osob, a v důsledku toho je nutné takovou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě byly uzavřeny dvě smlouvy. Ve smlouvě o zabezpečení mezinárodní letecké přepravy osob, techniky a materiálu ve prospěch AČR č. 012/2004 se žalovaná zavázala obstarat pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu osob, vojenské techniky a materiálu v pěti letech třemi letouny. Nešlo tedy o samostatné obstarání mezinárodní letecké přepravy osob a samostatné obstarání letecké přepravy vojenské techniky a materiálu, ale o obstarání jak přepravy osob, tak přepravy vojenské techniky a materiálu. Tomu odpovídalo též sjednání jedné smluvní ceny. Nelze tedy dovodit, že by v jedné písemnosti byly sjednány dvě smlouvy, ale je nutné dospět k závěru, že mezi smluvními stranami byla uzavřena jedna inominátní smlouva, jejímž obsahem je závazek žalované zabezpečit pro žalobkyni mezinárodní leteckou přepravu osob, vojenské techniky a materiálu. S ohledem na to je třeba odmítnout veškeré námitky dovolatelky směřující k neplatnosti smluv z důvodu neurčitosti ujednání o ceně. Nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně uzavření dvou samostatných smluv však neměl vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.
Inominátní smlouva obsahovala ujednání o následcích zrušení letu v době před předpokládaným odletem. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že ke zrušení letu došlo po době předpokládaného odletu letounu AN-124 Ruslan. Smlouva neobsahovala žádné ujednání ohledně zrušení letu po termínu předpokládaného odletu letounu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná splnila část svých povinností ze smlouvy, za které byla sjednána smluvní cena (např. letoun byl přistaven na určeném místě a naložen požadovaným nákladem), zbytek povinností plynoucích ze smlouvy (např. samotné provedení letu Přerov - Kábul) nesplnila z důvodů na straně žalobkyně (nezajištění povolení pro přelet nad Ázerbájdžánem). Žalobkyni z toho důvodu nevzniklo právo na vrácení části zaplacené smluvní ceny za neuskutečněný let, neboť podle smlouvy byla žalobkyně povinna zaplatit smluvní cenu dne 19. března 2004, tedy před sjednaným termínem plnění, v případě zrušení letu se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni část smluvní ceny specifikovanou v článku V odst. 1 a 3 smlouvy, avšak pouze v případě, že žalobkyně doručí písemné oznámení o zrušení letu žalované ve lhůtách před předpokládaným začátkem letu uvedených v tomto článku.
Námitka dovolatelky, že nevydání povolení pro přelet nad Ázerbájdžánem spadá pod ustanovení článku IX smlouvy ohledně vyšší moci, rovněž není důvodná. Nezajištění povolení pro přelet na Ázerbájdžánem nelze podřadit pod případy vyšší moci ujednané ve smlouvě, jelikož se nejedná o záležitost nebo věc vznikající po podpisu smlouvy, která není v rámci kontroly smluvní strany. Zajištění povolení bylo povinností žalobkyně a v řízení nebylo zjištěno, že jí v získání povolení bránila okolnost podřaditelná pod vyšší moc ve smyslu definice obsažené v článku IX smlouvy.
Namítá-li dovolatelka, že je v rozporu s poctivým obchodním stykem uplatňovat nárok na odměnu za plnění, které nebylo poskytnuto, pak je třeba vzít do úvahy především to, že let nebyl uskutečněn z důvodu na straně žalobkyně. Žalovaná své povinnosti do okamžiku odletu splnila. Žalobkyně měla možnost let zrušit před jeho termínem jeho předpokládaného odletu a měla by právo na vrácení procentní částky, jak bylo dojednáno ve smlouvě. Jelikož toto neučinila, let se z důvodů na její straně neuskutečnil ve sjednaném termínu a žalobkyně tento let písemně zrušila druhý den po termínu předpokládaného odletu, nelze námitku rozporu s poctivým obchodním stykem akceptovat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012) a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu