ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2401.2011.2
sp. zn. 23 Cdo 2401/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně EURO CAR Vik, s.r.o. , se sídlem v Lučanech nad Nisou 692, PSČ 468 71, identifikační číslo osoby 64650243, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované BAK stavební společnost , a.s. , se sídlem v Trutnově, Vodní 177, identifikační číslo osoby 28402758, o zaplacení 14 095 500 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 40 Cm 19/2008, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Cmo 181/2009-293, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Cmo 181/2009-293, se zrušuje v části výroku I. pod bodem 1) co do částky 400 000 Kč a ve výroku III.
II. Dovolání žalované se zamítá v části, jíž byl napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Cmo 181/2009-293, ve výroku I. pod bodem 1) co do částky 537 000 Kč.
III. Dovolání žalobkyně se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení 14 095 500 Kč, sestávající z částky 12 390 000 Kč, která představuje smluvní pokutu za prodlení zhotovitele s provedením díla za období od 1.2.1996 do 25.7.1999 v sazbě 10 000 Kč za každý den prodlení, dále z částky 1 633 500 Kč, jako sankci za prodlení zhotovitele s odstraněním vad díla v období od 30.6.1996 do 25.7.1999 v denní sazbě 1 500 Kč a dále z částky 72 000 Kč, představující smluvní pokutu za prodlení zhotovitele s odstraněním vad díla podle zápisu o převzetí z 31.1.1996.
Poté co v dané věci byl zrušen předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004, č.j. 1 Cmo 99/2003-159, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 2007, č.j. 32 Odo 1433/2006-190, a též rozsudek vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 20. listopadu 2002, č.j. 40 Cm 78/2000-139, zrušený Vrchním soudem v Praze, vydal Vrchní soud v Praze dne 26. října 2010 rozsudek č.j. 1 Cmo 181/2009-293, jímž změnil výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2009, č.j. 40 Cm 19/2008-247, v zamítavých výrocích I. a II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 937 000 Kč (bod 1) a že žaloba se ohledně zaplacení částky 13 158 500 Kč zamítá (bod 2); výrokem II. potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2009 ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výrok o zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu postavil soud prvního stupně na závěru, že prodlení podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 16.6.1995 nenastalo, a že ujednání stran ohledně smluvní pokuty týkající se prodlení v odstranění vad je neplatné pro jeho neurčitost.
Ohledně nároku ve výši 12 390 000 Kč odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvodný je požadavek žalobkyně na zaplacení 400 000 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení, a to v období od 16.5.1996 do 24.6.1996. Při právním posouzení tohoto nároku vyšel z obsahu předmětné smlouvy o dílo, v níž byla sjednána doba plnění do 30.11.1995 pro celý předmět díla, přičemž dodatkem č. 1 uzavřeným dne 30.9.1995 bylo toto ujednání změněno tak, že dílo bude dokončeno do 22.12.1995 mimo práce, které nebude možno z technologických důvodů do tohoto data dokončit, a u těch bylo sjednáno provedení nejpozději do 15.5.1996. Termínem dokončení měl být podle smluvního ujednání den, kdy je dílo připraveno k zahájení úspěšného přejímacího řízení. Odvolací soud dovodil, že sankcí ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení za nedodržení lhůty plnění jsou nepochybně zajištěny oba termíny uvedené v dodatku smlouvy. Zápis o předání a převzetí díla (jeho první části ve smyslu dodatku smlouvy) byl smluvními stranami podepsán 31.1.1996 a podle tohoto zápisu byl dnem zahájení přejímacího řízení 26. leden 1996. Zápis týkající se přejímky tzv. druhé části díla byl smluvními stranami podepsán 24. června 1996, přičemž den zahájení přejímacího řízení nebyl vyznačen. Zhotovitel tedy nemohl být podle závěru odvolacího soudu v prodlení od 1.2.1996 do 15.5.1996 a od 25.6.1996 do 25.7.1999.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že z požadované částky ve výši 1 633 500 Kč za prodlení zhotovitele s odstraněním vad díla, je důvodně požadována sankce za období 16.7.1996 do 25.7.1999, avšak v sazbě 500 Kč denně, nikoliv 1 500 Kč, což představuje částku 537 000 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětná smluvní pokuta byla sjednána neplatně. Přisvědčil sice soudu prvního stupně, že samotná smlouva nestanovila žádnou sankci ve výši 1 500 Kč za každý den prodlení, ale vyšel při právním posouzení ze skutečnosti, že v zápise ze dne 31.1.1996 byla dohodnuta sazba za prodlení zhotovitele za každý den prodlení ve výši 500 Kč za neodstranění vady či nedodělku s tím, že počet vad na výši sankce nemá vliv. Pokud byl namítán nedostatek jednatelského oprávnění na straně zhotovitele, odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že zápis ze dne 31.1.1996 signoval Ing. M. B. (ředitel divize 01, společník tehdejšího zhotovitele) a dále Ing. M. P., jako stavbyvedoucí. Oprávnění Ing. M. B. podle výpisu z obchodního rejstříku odpovídalo jednatelskému oprávnění, resp. oprávnění statutárního orgánu a navíc podle smlouvy o dílo byl uvedený oprávněn jednat za zhotovitele v podstatě ve všech věcech, týkajících se předmětu smlouvy. Odvolací soud dále konstatoval, že nelze přeceňovat čl. X. bodu 3 smlouvy, podle něhož smlouvu o dílo bylo možno měnit jen písemnými dodatky podepsanými oprávněnými osobami uvedenými v čl. I. smlouvy, kde byl uveden jako jednatel společnosti BAK s.r.o. J. R. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná je vázána upřesněním smlouvy co do sazby předmětné smluvní pokuty zahrnuté do zápisu ze dne 31.1.1996. Odkázal v této souvislosti na §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Byla-li k důkazu předložena listina zvaná „Dodatek k zápisu o předání a převzetí stavby ze dne 24.6.1996“, podepsaná pouze Ing. M. B., odvolací soud dovodil, že se v takovém případě nejedná o žádnou dohodu účastníků, proto nemůže mít žádné právní účinky, tedy ani v ní uvedená sazba smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Z dokazování dále vyplynulo, že byl vyhotoven dne 24.6.1996 zápis, který podepsal za zhotovitele Ing. M. P., jako stavbyvedoucí, a že v tomto zápise bylo dohodnuto dokončení oprav na střechách do 15.7.1996. Odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. M. P. byl jakožto stavbyvedoucí oprávněn podle §15 obch. zák. dohodnout změnu lhůty pro odstranění vad, neboť takové jednání stavbyvedoucího v obchodních vztazích je obvyklé. Stavbyvedoucí již ale nemohl ze své pracovní pozice měnit smlouvu či účinky zápisu ze dne 31.1.1996 ohledně výše sazby smluvní pokuty, proto dovodil, že důvodný je nárok žalobkyně na smluvní pokutu jen ve výši 500 Kč denně za období od 16.7.1996 do 25.7.1999.
Třetí uplatněný nárok ve výši 72 000 Kč, mající představovat smluvní pokutu za prodlení zhotovitele s odstraněním vad díla podle zápisu z 31.1.1996, nepovažoval odvolací soud za důvodný, neboť v samotném zápise žádná lhůta k odstranění vad dohodnuta nebyla.
S ohledem na výše uvedené, že za důvodný považoval odvolací soud jen nárok žalobkyně ve výši 400 000 Kč a 537 000 Kč, uložil žalované zaplatit žalobkyni 937 000 Kč, čímž v tomto rozsahu změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a ve zbytku požadovaného nároku žalobu zamítl, a to jen pro přehlednost výroku, byť se v této nevyhovující části jednalo o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním směřujícím proto výroku I. pod bodem 1, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání podala z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že smluvní pokutou podle čl. VIII. bodu 1 smlouvy o dílo byly zajištěny oba termíny podle dodatku č. 1 smlouvy, tj. jak termín 22.12.1995, tak termín 15.5.1996. Žalovaná se domnívá, že termín plnění, který byl zajištěn smluvní pokutou je podle dodatku č.1 jen termín jeden, a to 22.12.1995, když z celého kontextu smlouvy vyplývá, že předmětem přejímky je celá stavba jako celý předmět smlouvy o dílo, a nikoliv další část stavby s termínem dokončení 15.5.1996. Žalovaná má tedy za to, že nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč za období od 16.5.1996 do 24.6.1996 není důvodný.
Žalovaná je přesvědčena, že ani nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za období od 16.7.1996 do 25.7.1999 ve výši 537 000 Kč není oprávněný. Svůj názor žalovaná opírá o ujednání čl. X. bodu 3 smlouvy, podle něhož smlouvu o dílo byl oprávněn měnit výlučně J. R., jako jednatel společnosti, když Ing. M. B. byl oprávněn za žalovanou jednat podle čl. X. bodu 2 smlouvy jen v záležitostech smlouvy. Navíc namítá, že Ing. M. B. v den podepsání zápisu 31.1.1996 již jednal za společnost BAK a.s. a nikoliv za tehdejšího zhotovitele BAK s. r. o., a že uvedený ani nikdy jednatelem společnosti BAK s. r. o. nebyl.
Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. bodu 1 a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dne 6.1.2012 učinila žalovaná podání nazvané „Doplnění dovolání žalované.“
Žalobkyně podala dovolání do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Předně žalobkyně namítá, že dílo nebylo ve smlouvě nijak děleno co do svého předmětu a nelze tedy uvažovat o jakýchkoli jeho částech. Dílo mělo být dokončeno jako celek dne 22.12.1995, a pokud z technologických důvodů nemohly být některé práce do tohoto data dokončeny a mohly být provedeny nejpozději do 15.5.1996, nelze z toho dovodit, že dílo bylo rozděleno do několika částí. Odvolací soud bez jakékoli opory v dokazování rozdělil dílo na dvě části a dovodil, že díla identifikovaná zápisem o odevzdání a převzetí ze dne 24.6.1996 obsahují práce, které nebylo možno dokončit v letošním roce (myšleno v roce 1995), a že tímto zápisem vlastně došlo k předání kompletního díla. Vzhledem k tomu, že oba zápisy, jak zápis z 31.1.1996, tak zápis z 24.6.1996 obsahují zápisy o nedodělcích, nelze podle žalobkyně dospět k závěru, že došlo k úspěšnému přejímacímu řízení, které mělo na mysli ujednání ve smlouvě v čl. IV. odst. 4, proto byla podle názoru žalobkyně žalovaná v prodlení s dokončením díla od 23.12.1995 a dílo nebylo dokončeno ani do doby sepisu dovolání. Žalobkyně navrhovala připojení souvisejícího spisu, který obsahuje znalecký posudek, týkající se nedodělků, vad a poruch autosalonu VIKI L. n. N., podle něhož stavba autocentra, prováděná podle smlouvy o dílo ze dne 16.6.1996, od níž je odvozován uplatněný nárok v tomto řízení, nebyla ke dni 24.6.1996 zcela dokončena v souladu s projektovou dokumentací. Tento důkaz však nebyl připuštěn, ale při stejném obsazení senátu v této i poukazované věci byl soudu z jeho činnosti znám, a přesto tato skutečnost nebyla vzata v úvahu.
Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta za nedodržení termínu odstranění vad a nedodělků byla sjednána ve výši 500 Kč. Je přesvědčena, že mezi účastníky došlo k platnému ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 500 Kč za den prodlení, a to na základě písemné smlouvy, která vznikla písemným projevem žalobkyně na listině označené jako „Zápis o předání a převzetí stavby dne 24.6.1996“ a písemným projevem žalované na listině označené jako „Dodatek k zápisu o předání a převzetí stavby ze dne 24.6.1996“. Argumentuje tím, že pro uzavření smlouvy postačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí, přičemž projevy účastníků nemusí být na jedné listině.
Pokud se jedná o třetí uplatněný nárok ve výši 72 000 Kč, žalobkyně má za to, že soud neměl pro posouzení nároku potřebná tvrzení žalobkyně, a proto měl žalobkyni vyzvat k vylíčení rozhodujících skutečností společně s poučením o následcích nesplnění výzvy. Za daného stavu má žalobkyně za to, že řízení je v tomto směru postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o tomto nároku.
Žalobkyně ze všech výše uvedených důvodů proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované, podaným dne 25.2. 2011 včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) do výroku I. pod bodem 1. Žalovaná, jako osoba oprávněná k podání dovolání, byla řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 15.12.2011, podané dne 19.12.2011, označené jako „Doplnění dovolání žalovaného“, neboť toto doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 3.3.2011, a proto k tomuto podání nemůže být přihlédnuto (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lez dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a žalovaná ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, týkající se rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 537 000 Kč.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v této části není dovolání důvodné, neboť na základě skutkových zjištění rozhodl odvolací soud po právu, jestliže ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vyšel, vyplývá, že žalovaná byla fakturami č. 18004, č. 980128 a č. 990088 vyzvána k zaplacení penále za nedokončení krytiny střechy, tj. odstranění vad díla – střešní krytiny, nikoliv o zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla. Tomuto závěru nasvědčuje i skutkové zjištění, učiněné ze zápisu ze dne 24.6.1996, v němž bylo uvedeno, že dokončení oprav střechy bude provedeno do 15.7.1996. Tento uplatněný nárok je v souladu s hmotným právem a v souladu se smluvním ujednáním o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad díla. Odvolací soud rovněž nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že účastníci si sjednali smluvní pokutu za prodlení s odstraněním vad a nedodělků ve výši 500 Kč, neboť tak bylo sjednáno v zápise o převzetí ze dne 31.1.1996. Jednostranný podpis na nedatované listině zvané „Dodatek k zápisu o předání a převzetí stavby ze dne 24.6.1996“ pak nemohl vést k závěru, že si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, jak odvolací soud správně dovodil. V souladu s hmotným právem je též závěr odvolacího soudu, že stavbyvedoucí nemohl za žalovanou sjednat na základě §15 obch. zák. smluvní pokutu, neboť tento úkon není obvyklou činností spojenou s vykonáváním této funkce, a tudíž nemohl založit zákonné zastoupení žalované k uzavření tohoto právního úkonu.
Odvolací soud rozhodl v této části v souladu se zákonem, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně a Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované v této části, jíž brojila proti uložení povinnosti zaplatit žalobkyni 537 000 Kč, zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř.
Naopak dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 400 000 Kč, jakožto smluvní pokuty za prodlení s provedením díla, není po právu s ohledem na skutková zjištění v dané věci. Ze smlouvy o dílo vyplynulo, že celé dílo má být provedeno v jediném termínu do 30.11.1995. Účastníci si nesjednali dvě etapy pro dokončení díla. I z dodatku č. 1 ze dne 30.9.1995 ke smlouvě o dílo vyplývá, že dílo má být dokončeno do 22.12.1995, přičemž za termín dokončení byl podle smlouvy považován den, kdy dílo je připraveno k zahájení úspěšného přejímacího řízení. Ze zápisu ze dne 26.1.1996 vyplývá, že tímto dnem bylo zahájeno přejímací řízení celého díla. Za datum skončení přejímacího řízení byl v tomto oběma smluvními stranami potvrzeném zápisu stanoven den 31.1.1996. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá tedy v tom, že při posouzení uplatněného nároku vyšel z nesprávného závěru, že smluvní pokutou jsou podle čl. VIII. odst. 1 zajištěny dva termíny plnění. Takový závěr není však podložen žádným skutkovým zjištěním, prokazujícím, že by předmět díla byl členěn na dvě relativně samostatné části. Ze smlouvy o dílo z čl. VIII. vyplývá, že smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení byla sjednána za nedokončení díla podle čl. IV. odst. 1, tj. za nedokončení díla do 30.11.1995. Ani podle dodatku č. 1 ze dne 30.9.1995 nebyly sjednány dva termíny plnění, jestliže smluvní ujednání o dokončení díla bylo změněno tak, že „Dílo bude dokončeno do 22.12.1995 mimo práce, které nebude z technologických důvodů možné v letošním roce dokončit. Tyto práce budou provedeny nejpozději do 15.5.1996.“ Byl tedy sjednán jeden termín plnění, s tím, že určité práce, nikoliv tedy část díla, budou provedeny s ohledem na technologické důvody (vlivy počasí aj.) později.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části, týkající se vyhovujícího výroku ve výši 400 000 Kč, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v této, týkající se vyhovujícího výroku ve výši 400 000 Kč, zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.), a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně, podaným do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu.
Podala-li žalobkyně dovolání do celého výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tedy i do části pod bodem 1, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 937 000 Kč, je nutno konstatovat, že dovolání v této části není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se nesprávně žalobkyně domnívá. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem ve výroku I. pod bodem 1 změnil v uvedeném rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněnému nároku žalobkyně bylo v rozsahu 937 000 Kč vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalobkyně v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové proto v rozsahu týkajícím se částky 937 000 Kč podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně podala dovolání i do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, jež má charakter usnesení. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Zbylo tedy posoudit, zda dovolání žalobkyně je přípustné v části, týkající se napadené části výroku I. pod bodem 2.
V této části není dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li touto částí dovolání napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo ve skutečnosti potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně v rozsahu 13 158 500 Kč. Dovolání žalobkyně není v této části přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované části soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším zamítavém rozhodnutí.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na uvedené, není možno přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. při posuzování, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li žalobkyně, že dílo nebylo dokončeno nejen do 22.12.1995, ale že nebylo dokončeno ani do dne podání dovolání, z čehož dovozuje prodlení žalované s dokončením díla až do data podání dovolání, resp. podle žaloby od 1.2.1996 do 25.7.1999, pak je nutno konstatovat, že žalobkyně tímto tvrzením vytváří své vlastní skutkové závěry, na nichž však odvolací soud své právní posouzení nezaložil. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že dílo bylo dokončeno dne 31.1.1996, jestliže ze zápisu ze dne 26.1.1996 vyplynulo, že bylo zahájeno přejímací řízení celého díla, a za datum skončení přejímacího řízení byl v tomto oběma smluvními stranami potvrzeném zápisu určen den 31.1.1996. Jak výše uvedeno, skutková zjištění odvolacího soudu nemohou při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podléhat dovolacímu přezkumu.
V této souvislosti je namístě i uvést, že ani přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Výše uvedená námitka žalobkyně není tedy důvodná, neboť je založena na skutkových zjištěních, k nimž odvolací soud nedospěl.
S námitkou žalobkyně ohledně dělení předmětu díla se již dovolací soud vypořádal při přezkoumávání důvodnosti dovolání žalované tak, že byl sjednán jeden termín pro dokončení díla jako celku.
Jestliže dílo bylo převzato ukončením přejímacího řízení dne 31.1.1996, bylo tedy dokončeno a žalovaná nebyla od 1.2.1996 v prodlení s dokončením díla, proto v tomto směru odvolací soud rozhodl správně, jestliže žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné, proto Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části mělo ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Za neoprávněnou považuje dovolací soud též námitku žalobkyně, že smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s odstraněním vad díla byla sjednána ve výši 1 500 Kč za den. Rovněž zde dovolací soud odkazuje na svůj právní závěr učiněný ohledně výše této smluvní pokuty ve svém odůvodnění viz výše, kde zdůvodnil svůj závěr, že smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s odstraněním vad díla byla sjednána ve výši 500 Kč za den, jak správně dovodil odvolací soud.
Pokud žalobkyně namítá, že řízení je v části, v níž odvolací soud posuzoval nárok žalobkyně ve výši 72 000 Kč, postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o tomto uplatněném nároku; že vada řízení spočívá v tom, že žalobkyně nebyla řádně vyzvána k doplnění a vyjasnění tvrzení ohledně tohoto nároku, čímž se ve skutečnosti dovolává důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže žalobkyně brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, aniž by položila procesněprávní otázku zásadního právního významu.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném žalobkyní ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Z tohoto důvodu jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
S ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu o zrušení části rozsudku odvolacího soudu, jak shora uvedeno, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu