ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.252.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 252/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČISTO s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Brně, Křídlovická 78/80, okres Brno-město, PSČ 603 00, identifikační číslo osoby 25587081, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalované JD Promotions s.r.o. , se sídlem v Hostětíně 41, PSČ 687 71, identifikační číslo osoby 27665119, zastoupené JUDr. Josefem Čechem, advokátem, se sídlem v Brně, Tišnovská 143, o zaplacení částky 6.850,20 USD s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 6.850,20 USD, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 8/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2011, č. j. 1 Cmo 93/2011-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 55 Cm 8/2010-85, uložil žalované povinnost žalobkyni zaplatit částku 6.850,20 USD, smluvní pokutu ve výši 6.850,20 USD a příslušenství blíže v tomto výroku specifikované (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za věcně správný závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 6.850,20 USD s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 6.850,20 USD. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně o kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 20. listopadu 2008, na jejímž základě žalobkyně jako kupující plnila zaplacením kupní ceny žalované, žalovaná však žalobci neplnila. Žalobkyně proto podle ustanovení §349 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) od kupní smlouvy odstoupila. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, nárok žalobkyně neposoudil podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, ale podle ustanovení §351 obch. zák., podle kterého v případě odstoupení od smlouvy jsou si účastníci smlouvy povinni vrátit vše, co podle kupní smlouvy plnili. Odvolací soud odmítl námitky žalované, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena, neboť byly platně sjednány její podstatné náležitosti. Nejsou proto důvodné námitky žalované, že v době podpisu smlouvy se žalobkyní žalovaná nebyla vlastníkem zboží. Obchodní zákoník připouští nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Nabyvatel se stane vlastníkem zboží, byl-li v době převodu v dobré víře, že převodci svědčí právo s věcí disponovat. Vůle účastníků zřejmá z kupní smlouvy směřovala jednoznačně k prodeji a koupi zboží za sjednaných podmínek.
Žalobkyně tak podle smlouvy plnila a má právo na vrácení kupní ceny. I kdyby tomu tak nebylo, nárok žalobkyně by byl podle odvolacího soudu důvodný z titulu náhrady škody minimálně v rozsahu plnění podle smlouvy.
Odvolací soud shledal rovněž důvodným nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši kupní ceny předmětu koupě pro případ jeho nevydání ze skladu dopravce. Rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, protože nikdo nemůže převést více práv než má on sám. Podle dovolatelky „bylo nepochybně zdokladováno, kdo je vlastníkem předmětného zboží, což byla čínská firma, …obsah kupní smlouvy je v rozporu s tím, co bylo ve skutečnosti činěno a smluvní ujednání v kupní smlouvě jsou irelevantní – např. prohlášení, že žalovaný je vlastníkem zboží“.
V dalším obsahu dovolání dovolatelka namítá, že jí žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo a že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o jakési půjčce a z tohoto důvodu pak její plnění vůči čínskému dodavateli zboží.
Závěrem dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Polemizuje-li dovolatelka se závěry odvolacího soudu o platném uzavření kupní smlouvy mezi účastníky s poukazem na to, že žalovaná nebyla vlastníkem předmětného zboží a dovolatelka tak nemohla převést více práv, než sama měla, nezakládá tím otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, kterému nelze ničeho vytknout, že žalobkyně kupní smlouvou nabyla vlastnické právo ke zboží od žalované a to i za situace, kdyby žalovaná v době jeho prodeje vlastnicí zboží nebyla a to vzhledem k dobré víře kupující (žalobkyně) o této skutečnosti. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, přitom vyplývá, že sama dovolatelka v kupní smlouvě prohlásila, že je vlastnicí předmětného zboží. Ustanovení §446 obch. zák., podle kterého kupující nabývá vlastnické právo k věci i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, byl-li v dobré víře, je ustanovení speciální, odchylující se od obecného principu, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, nežli má sám (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1103).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výtky dovolatelky týkající se skutkových zjištění soudů učiněných o uzavírané kupní smlouvě („obsah dohody byl odlišný než v písemně uzavřené smlouvě, nebylo prokázáno poskytnutí půjčky a plnění čínskému dodavateli“). Zpochybňuje-li dovolatelka uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Konečně namítá-li dovolatelka, že jí nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení, dovolací soud připomíná, že předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Rozhodnutí odvolacího soudu na otázce bezdůvodného obohacení (oproti soudu prvního stupně) založeno nebylo.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení by žalobkyně měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady řízení jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu