ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2771.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2771/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně STAMO, spol. s.r.o., se sídlem v Děčíně I, Stavební 415/3, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 43222323, zastoupené JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Labská 137/17, proti žalovanému V. J., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 130/15, o zaplacení 282 739,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 8/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č.j. 4 Cmo 217/2009-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivo Jelínka, advokáta se sídlem v Děčíně I, Labská 137/17.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala původně vrácení části zaplacené ceny díla ve výši 595 000 Kč, z celkové zaplacené ceny díla ve výši 852 849,20 Kč, když žalovaný celé dílo neprovedl. Žalobkyně uvedla, že na částku 595 000 Kč žalovaný vystavil dobropis, který však neuhradil. Žalobkyně následně vzala zpět žalobu co do částky 214 841,60 Kč a 97 418,65 Kč. Co do uvedených částek bylo řízení soudem následně zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 282 739,75 Kč s příslušenstvím. Obrana žalovaného byla založena na tom, že požadovaná částka zanikla jednostranným započtením ze dne 3.7.2006.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2010, č.j. 4 Cmo 217/2009-89, potvrdil ve výroku I. rozsudek pro zmeškání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2009, č.j. 26 Cm 8/2007-73, kterým bylo ve výroku I. žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 282 739,75 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně od 11.4.2005 do zaplacení a náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně byl oprávněn rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle §153b občanského soudního řádu, ve znění před novelou zákonem č.7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), jestliže žalovaný zmeškal bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, byť mu byly žaloba a předvolání k jednání řádně doručeny do vlastních rukou náhradním způsobem dne 23.2.2009 na adresu trvalého bydliště, kterou žalovaný soudu aktuálně sdělil, a to podle §45b a §50c o. s. ř., ve výše uvedeném rozhodném znění. Žalovaný byl poučen o následcích nedostavení se k jednání, a žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud konstatoval, že se nejednalo o věc, ve které by nemohl být rozsudek pro zmeškání přípustný a z tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě vyplývala odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce.
Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je v napadeném výroku I. věcně správný, a proto jej v tomto rozsahu a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení učiněné v napadené části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Za otázky zásadního právního významu považuje:
- Zda může být vydán rozsudek pro zmeškání v případě, že žalovaný aktivně bez výzvy soudu reagoval před jeho vynesením dvěma písemnými podáními na žalobu a žalobkyně na základě těchto podání vzala žalobu dvakrát zčásti zpět?
- Zda může být vydán rozsudek pro zmeškání, když jsou soudu bez výzvy žalovanému, zaslány z vlastní iniciativy další důkazní materiály, zpochybňující oprávněnost zbytku žaloby, bez toho, že by se jimi soud zabýval?
- Zda může soud vydat rozsudek pro zmeškání, když po celou dobu řízení u soudu prvního stupně byly právní listiny adresovány na nikoliv již aktuální adresu žalovaného?
- Zda neodporuje napadený rozsudek pro zmeškání Listině základních lidských práv, a to především právu na spravedlivý proces, když žalovaný soudu z vlastní iniciativy předložil dostatek důkazních materiálů prokazujících neopodstatněnost žaloby, ale soud k nim nepřihlédl, když se zabýval jen tím, že žalovaný se bez náležité omluvy nezúčastnil nařízeného jednání v dané věci.
Žalovaný se domnívá, že jednání žalobkyně, kdy dvakrát vzala svou žalobu do určité části zpět, svědčí o tom, že její původní návrh nebyl oprávněný, a pokud by se soud zabýval důkazními materiály předloženými žalovaným, musel by dospět k závěru, že ani ve zbytku co do částky 282 739,75 Kč není žaloba důvodná.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho omítnutí, neboť jej považuje za nepřípustné. Je přesvědčena, že otázky pokládané žalovaným byly již judikaturou vyřešeny.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Oba soudy aplikovaly ustanovení §153b o. s. ř., podle něhož, zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Soudy správně posoudily předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, uvedené v §153b o. s. ř., vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaný se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil k nařízenému prvnímu jednání soudu na den 3.4.2009, byť mu bylo předvolání k jednání doručeno na adresu trvalého bydliště D. (viz č.l. 64 spisu), tedy na adresu, kterou uvedl soudu (č.l. 44/verte spisu), a zároveň i na adresu místa jeho podnikání, shodné s místem bydliště, jak byla uvedena v živnostenském rejstříku. Není tedy důvodná námitka žalovaného, že mu nebylo doručováno do místa jeho skutečného bydliště. Předvolání k jednání bylo doručeno žalovanému náhradním způsobem dne 23.2.2009, jestliže si písemnost v úložní době na poště nevyzvedl. Odvolací soud správně aplikoval §50c odst. 4 o. s. ř., podle něhož u písemností, které mají být doručeny do vlastních rukou (§45b o. s. ř.) platí, že pokud nebude uložená písemnost vyzvednuta do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nedůvodná je i námitka dovolatele, že pokud žalobkyně dvakrát vzala svou žalobu do určité části zpět, pak nejen její původní návrh není oprávněný, ale není oprávněný ani ve zbytku co do částky 282 739,75 Kč. V tomto směru je třeba odkázat na již ustálenou judikaturu – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 5/2003, pod označením 39/2003, podle něhož částečné zpětvzetí žaloby (§96 o. s. ř.) není změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř.; takový dispozitivní úkon žalobce vydání rozsudku pro zmeškání ohledně zbylé části nároku nebrání.
S ohledem na uvedený právní názor Nejvyššího soudu je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, že částečné zpětvzetí žaloby (omezení žalobního nároku o část původně žalované jistiny pohledávky včetně jejího příslušenství) není změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. a že takový dispozitivní úkon žalobkyně nebrání vydání rozsudku pro zmeškání ohledně zbylé části nároku ve výši 282 739,75 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o. s. ř., vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalobkyně se po žalovaném domáhala původně vrácení části zaplacené ceny díla ve výši 595 000 Kč s příslušenstvím, když žalovaný celé zaplacené dílo neprovedl, a jestliže žalobkyně následně vzala zpět žalobu co do částky 214 841,60 Kč a 97 418,65 Kč, a co do uvedených částek bylo řízení zastaveno, takže předmětem řízení zůstala z původní žalované jistiny částka 282 739,75 Kč s příslušenstvím.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. ledna 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu