ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2895.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2895/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v v Praze 1, Na Příkopě 33, IČ: 453 17 054, proti žalovanému Ing. M. M., o zaplacení částky 94.012,- Kč a 4.290,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 193/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2010, č. j. 22 Co 4/2010-37, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2010, č. j. 22 Co 4/2010-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 5. 2009, č. j. 13 C 193/2008-15, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. února 2010, č. j. 22 Co 4/2010-37, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně “) ze dne 11. 5. 2009, č. j. 13 C 193/2008-15, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 94.012,- Kč a 4.290,- USD spolu s úrokem z prodlení z částky 94.012,- Kč a 4.290,- USD ode dne 16. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,50 %, úrokem z prodlení od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 % a počínaje od 1. 1. 2008 až do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech čísla 7 a výše repo sazby vyhlášené ve Věstníku ČNB ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhod o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvého stupně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit shora uvedenou částku s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 17. 1. 2003 uzavřena smlouva o zřízení a vedení A-konta, na jejímž základě vedla žalobkyně pro žalovaného účet. Dne 10. 7. 2006 byla ve prospěch tohoto účtu přijata částka 94.012,- Kč, která byla převedena z účtu klienta žalobkyně – společnosti DESPERADO CLUB, a. s., a dne 11. 7. 2007 byla na uvedený účet totožným subjektem poukázána částka ve výši 4.290,- USD. Převody obou částek byla dne 12. 7. 2006 DESPERADO CLUB, a. s. reklamovány s tím, že byly zadány prostřednictvím elektronického bankovnictví (aplikace moje banka) neznámou osobou po zneužití přístupových hesel. Výše uvedené částky žalovaný společnosti DESPERADO CLUB, a. s. nevrátil, ač to bylo jeho povinností, a proto je žalobkyně uhradila sama a následně se domáhala po žalovaném jejich úhrady.
Odvolací soud dále uvedl, že žalovaný byl spolu s vydaným platebním rozkazem, doručeným společně se žalobou dne 28. 1. 2009 (na tomto nemůže nic změnit námitka, že na doručence je rukou žalovaného či poštovní doručovatelky u podpisu adresáta uvedeno datum 28. 1. 2008 – za uvedené situace jde o zřejmou chybu v psaní, neboť platební rozkaz byl vydán dne 5. 1. 2009, vypraven kanceláří dne 9. 1. 2009, uložen na poště dne 16. 1. 2009 a podle otisku razítka doručen dne 28. 1. 2009), vyzván, aby se v případě podání odporu ve lhůtě 30 dnů od podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé k podané žalobě a aby uvedl, zda nárok uplatněný žalobou uznává, popř. zda jej uznává jen zčásti nebo co do základu, a pakliže jej neuznává, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svojí obranu proti žalobě, označil důkazy k prokázání svých tvrzení a připojil listiny, jichž se dovolává. Současně byl poučen, že v případě nesplnění této výzvy, popř. sdělení, jaký závažný důvod mu v tom brání, nastane fikce uznání nároku a vydání rozhodnutí pro uznání.
Podání žalovaného došlé soudu 29. 1. 2009 obsahuje toliko odpor proti vydanému platebnímu rozkazu a ani na následné výzvy učiněné soudem dle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaný nereagoval ani nesdělil důvod, který by mu v tom bránil. Odvolací soud shledal, že byl-li žalovaný hospitalizován až od 18. 2. 2009 do 12. 3. 2009 na Psychiatrické klinice VFN, tj. 20 dní po podání odporu, který učinil osobně, nelze dovodit, že jeho stav mu neumožnil sdělit soudu ve stanovené třicetidenní lhůtě od podání odporu proti platebnímu rozkazu alespoň to, že u něj existuje vážný důvod, pro který nemůže včas vyjádřit své námitky a tyto vznesl až 18. 6. 2009 v odvolání. Protože byly splněny podmínky, za nichž dochází k fikci uznání nároku a charakter projednávané věci usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř. nevylučuje, byl postup soudu prvého stupně ohledně vydání rozsudku pro uznání správný.
Dovoláním ze dne 9. 6. 2010 napadl žalovaný rozsudek dovolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsa přesvědčen, že odvolací soud nesprávně aplikoval, popř. vyložil ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř., a to v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel namítl, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, protože žalovaný měl vážný důvod, který mu bránil ve vyjádření se k nároku dle §114b o. s. ř., jenž spočíval v náhlé hospitalizaci v léčebném zařízení.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že dne 28. 1. 2009 byl žalovanému doručen platební rozkaz soudu prvého stupně společně s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. Téhož dne (28. 1. 2009) žalovaný podal odpor. Posledním dnem třicetidenní lhůty byl 27. 2. 2009 a v průběhu této lhůty stanovené pro vyjádření (dne 18. 2. 2009) byl žalovaný neplánovaně hospitalizován na Psychiatrické klinice VFN v Praze, a to až do 12. 3. 2009. Po podání odporu chtěl žalovaný oslovit Českou advokátní komoru s požadavkem na přidělení právního zástupce, avšak k tomu nakonec pro shora uvedenou náhlou hospitalizaci nedošlo. Žalovaný tak nemohl stanovenou lhůtu pro vyjádření celou využít. Nelze tak přičítat k tíži žalovaného, že z objektivních důvodů celou stanovenou lhůtu nevyužil.
Dovolatel dále upozornil, že žalobkyně v žalobě dostatečným způsobem nevylíčila rozhodující skutečnosti, z nichž by její nárok na zaplacení žalované částky vyplýval, a proto nešlo o způsobilý podklad pro vydání platebního rozkazu dle §172 odst. 1 o. s. ř., usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř. a ani rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř.
Odvolacímu soudu dále vytkl, že řízení je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, poněvadž v něm absentují důvody, pro které rozhodl, že u žalovaného neexistoval vážný důvod, pro něž se nemohl v celé třicetidenní lhůtě k žalobě vyjádřit. Současně je dovolatel přesvědčen, že řízení je stiženo zmatečností dle §229 odst. 3 o. s. ř., když nedošlo k ustanovení opatrovníka a přerušení řízení, přestože k tomu byly vzhledem k psychickému stavu žalovaného dány podmínky.
Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 23. 6. 2011 právní zástupce žalovaného Nejvyššímu soudu oznámil ukončení právního zastoupení dovolatele a současně sdělil změnu adresy žalovaného pro doručování.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvého stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel byl ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V posuzovaném případě přichází v úvahu přípustnost dovolání upravená v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. tehdy řeší-li se v něm právní otázka dovolacím soudem dosud neřešená nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím důvodem vyřešena právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda existovala překážka v podobě závažného důvodu, jež žalovanému bránila se ve stanovené lhůtě vyjádřit k žalobou uplatněnému nároku, tedy zda byla správně aplikováno ust. §114b o. s. ř.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. §114b odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (srov. §114b odst. 5 o. s .ř.).
Podle §153a odst. 1, věty první, o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 3 téhož ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil fikci uznání nároku žalovaným na závěru, že žalovaný reagoval na výzvu soudu podáním odporu ve stanovené třicetidenní lhůtě, avšak nedošlo z jeho strany k vyjádření se k nároku v tom smyslu, zda jej uznává či nikoli.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že platební rozkaz ze dne 5. 1. 2003, č. j. 13 C 193/2008-9, a výzva dle §114b o. s. ř., dle které se žalovaný měl do 30 dnů od jejího doručení vyjádřit, zda uznává nárok uplatněný v žalobě, byly žalovanému doručeny dne 28. 1. 2009. Z obsahu spisu se dále podává, že žalovaný podal dne 29. 1. 2009 v 9.00 hod. osobně proti platebnímu rozkazu odpor a dále neučinil do podání odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému soudem prvního stupně ničeho.
Třicetidenní lhůta pro učinění vyjádření tak běžela od 29. 1. 2009 do 27. 2. 2009 (§57 odst. 1 o. s. ř.).
Z lékařské zprávy – nálezu ze dne 18. 6. 2009 MUDr. H. B., praktické lékařky v P., dále z dokladu o úhradě poplatku za hospitalizaci, se podává, že žalovaný byl v době od 18. 2. do 12. 3. 2009 hospitalizován na Psychiatrické klinice VFN a dále od 16. 3. do 24. 3. 2009 na oddělené neurochirurgie Nemocnice Na Homolce (dne 17. 3. 2009 byl zde operován).
Rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že pouze vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. význam tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat písemné vyjádření včas (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 12 Cmo 153/2002 uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 32/2004).
Zákon v ust. §114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád, 7. vydání, C.H. BECK, Praha, 1994, s. 527). Rovněž je z ust. §114b odst. 1 věty poslední o. s. ř. zřejmý důraz zákonodárce na to, aby byla žalovanému poskytnuta dostatečně dlouhá doba pro podání předmětného vyjádření, „ která nesmí být kratší 30 dnů “.
Z výše uvedeného vyplývá, že za situace, kdy žalovaný reagoval na doručený platební rozkaz okamžitým podáním odporu a během stanovené třicetidenní lhůty, jež je dle občanského soudního řádu lhůtou minimální, tj. soudem stanovená lhůta nesmí být kratší než těchto 30 dnů, byl žalovaný hospitalizován na Psychiatrické klinice VFN pro náhlé zhoršení zdravotního stavu a (bezprostředně po ukončení této hospitalizace) dále od 16. 3. do 24. 3. 2009 operován a hospitalizován na oddělené neurochirurgie Nemocnice Na Homolce, nelze dospět k závěru, že došlo k fikci uznání nároku žalovanou ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., neboť nenastaly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Za uvedené situace lze nepochybně dovodit, že byl-li žalovaný hospitalizován po dobu skoro jedné třetiny doby trvání třicetidenní lhůty stanovené pro podání vyjádření dle ust. §114b o. s. ř., existoval zde natolik závažný důvod, který mu bránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že tento vážný důvod nastal.
Rozsudek pro uznání podle §153a o. s. ř. lze tedy vydat nejen na základě procesního úkonu žalovaného, jímž je uplatněný nárok výslovně uznán, ale i na základě nečinnosti žalovaného, vedoucí (za přesně stanovených podmínek) ke vzniku fikce, že žalovaný nárok uznal. S nečinností žalovaného po doručení usnesení podle §114b odst. 1 či 2 o. s. ř. jsou tedy spojeny natolik závažné procesní důsledky, že je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby byly beze zbytku dodrženy jak podmínky pro vydání zmíněného usnesení, tak i podmínky, za nichž nastupuje fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř. Závěr, zda tyto podmínky byly splněny a zda tedy vydání rozsudku pro uznání je v souladu se zákonem, je součástí právního posouzení věci z hlediska procesních předpisů. Chybí-li některá z uvedených podmínek, fikce uznání nenastává a rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nelze, jak je tomu i v souzené věci, vydat.
Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a rozhodnutí soudu prvého stupně rozsudkem pro uznání potvrdil, je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, a rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože dle §234b odst. 3 věty druhé o. s. ř. platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně (vlastní rozsudek pro uznání), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zbývá dodat, že se dovolací soud vzhledem ke zrušení rozsudku pro uznání dále již nezabýval dalšími dovolacími důvody, prostřednictvím kterých dovolatel zpochybňoval naplnění zákonných podmínek pro vydání tohoto rozsudku dle ust. §153a o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu