ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3137.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3137/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně HOGGA, s.r.o. , se sídlem Šluknov, Knížecí 836, okres Děčín, PSČ 407 77, identifikační číslo osoby 63149737, zastoupené JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem Krásná Lípa, Jugoslávská 112/23, proti žalovanému L. L. , zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem Liberec, Mozartova 679/21, o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod sp. zn. 38 Cm 6/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č.j. 14 Cmo 558/2009-153, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 14 Cmo 558/2009-153, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 7. srpna 2009, č.j. 38 Cm 6/2004-72, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozhodčí smlouvy ze dne 12.9.2002 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci si dohodli, že veškeré majetkové spory mezi nimi, související se smlouvou ze dne 12.9.2002, budou rozhodovány jediným rozhodcem, přičemž ujednání obsahovalo i způsob určení rozhodce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva neobsahovala nic, co by zakládalo neplatnost rozhodčí smlouvy a zároveň konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by rozhodčí smlouva byla antedatována a podepsána L. H. (dříve Č.) až poté, co zanikla jeho funkce jednatele žalobkyně. Uzavřel, že za žalobkyni jednal při uzavření rozhodčí smlouvy její jednatel L. H. (dříve Č.) a rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky ze dne 12.9.2002 je platná, proto žalobu o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání s odůvodněním, že pokud bylo v rozhodčí doložce sjednáno, že spory mezi účastníky budou rozhodovány jediným rozhodcem jmenovaným společností HONESTA s. r. o. ze seznamu rozhodců vedeného uvedenou společností a podle pravidel stanovených touto společností, je takové ujednání neplatné, neboť touto dohodou je obcházen zákon o rozhodčím řízení - jeho ustanovení v §2.
Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoliv však s právním posouzením věci. Odvolání žalobkyně shledal důvodným, ale nikoliv z důvodu, že rozhodčí doložka je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona o rozhodčím řízení, ale je neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud odůvodnil svůj právní názor tím, že rozhodčí doložkou v uznání dluhu ze dne 12.9.2002 připravil jednatel žalující společnosti L. H.tuto společnost o možnost bránit se proti sporné pohledávce žalovaného (ve výši 1 146 883 Kč s přísl.), kterou na něho předtím postoupil, v soudním řízení. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobě o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy vyhověl.
Žalovaný podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod, jímž namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně rozvedl, v čem konkrétně spatřuje rozpor s dobrými mravy, proč považuje nahrazení soudního řízení rozhodčím řízením za jednání v rozporu s dobrými mravy, a to podle dovolatele způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný se domnívá, že nahrazení soudního řízení rozhodčím řízením nemůže být samo o sobě v rozporu s dobrými mravy, neboť rozhodčí řízení poskytuje zcela dostatečný prostor na obranu zájmů účastníků sporu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Má za to, že bylo odůvodněné, jestliže odvolací soud považoval rozhodčí smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na jednání jednatele žalobkyně pana H.. Je přesvědčena, že rozhodčí doložka je neplatná i proto, že svým účelem odporuje zákonu. Poukázala přitom na závěry sjednocujícího stanoviska velkého senátu Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - žalovaným (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a o dovolací důvod, kterým lze namítat vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně dovodil, že sjednaná rozhodčí smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, jestliže její rozpor s dobrými mravy odůvodnil tím, že jednatel žalující společnosti L. H. připravil tuto společnost o možnost bránit se proti sporné pohledávce žalovaného (ve výši 1 146 883 Kč s přísl.), kterou na něho předtím postoupil, v soudním řízení. Sjednání rozhodčí doložky samo o sobě s uvedeným odůvodněním nemůže být hodnoceno jako ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.
Nutno dále konstatovat, že oba soudy přehlédly rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ohledně stanovení rozhodce – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí přijal závěr, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud se v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky.
Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že účastníci si nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce. Je tedy zřejmé, že na řešení dané věci dopadá uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, byl uplatněn důvodně.
S ohledem na výše uvedený právní názor již bylo bezpředmětné zabývat se dovolatelem namítanými vadami řízení a Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), a to včetně dosavadní judikatury představované pro řešení dané věci rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010; odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu