ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3408.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3408/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: „D.L.“ SERVIS, spol. s r. o. , se sídlem Praha 4, Děkanská vinice I. 813, IČ 25757130, zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, i. s. Mgr. Andreou Krásnou, advokátkou se sídlem Praha 2, Římská 14, PSČ 120 00, proti žalovanému Westinvest Waterfront Towers, s. r. o. , se sídlem Praha 7, Jankovcova 1569/2c, IČ 26178338, zastoupenému Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem CMS Cameron McKenna v. o. s., Palladium, Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, PSČ 110 00, o zaplacení 30.502,- EURO s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 246/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 16 Co 412/2009-41, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26.775,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Tomáše Matějovského.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl usnesením ze dne 11. června 2009, č. j. 52 C 246/2008-31, že řízení se zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v daném případě je předmětem sporu vrácení depozit složených žalobcem žalovanému podle smluv o uzavření budoucích nájemních smluv ze dne 3. 6. 2004 na prostory restaurace a kavárny v budově Lighthouse Vltava Waterfront Towers, Praha – Holešovice, kteréžto prostory žalovaný posléze pronajal jinému subjektu. V čl. 11.6. uvedených smluv si účastníci dohodli, že veškeré spory – až na stanovené výjimky – vzniklé v souvislosti s těmito smlouvami, budou urovnány v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
Soud prvního stupně dovodil, že jsou splněny všechny podmínky podle §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby podle rozhodčí doložky spor byl projednán a rozhodnut v rozhodčím řízení, a proto řízení zastavil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně postupoval správně. V dané věci je rozhodující znění čl. 11.6 smluv a protože vrácení žalované částky požaduje žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, když k uzavření nájemních smluv nedošlo (byly uzavřeny s třetím subjektem), jde o posouzení, zda předmětná částka byla složena do depozita žalovaného v souladu či v rozporu s předmětnými smlouvami. Jde tudíž o spor, který vznikl v souvislosti s touto smlouvou (smlouvami), jak předpokládá věta první čl. 11.6 smluv.
Pokud žalobce namítal, že rozhodčí soud má pouze spor „urovnat“ a nemůže vydávat rozhodnutí, pak podle názoru odvolacího soudu jde o námitku neopodstatněnou, neboť z jazykového i logického výkladu je zřejmé, že pokud se účastníci dohodli, že rozhodčí soud bude jejich spory „urovnávat“, nejde pouze o jakési projednání, ve kterém se rozhodčí soud pokusí o smírčí vyřešení věci, ale jde o oprávnění resp. pravomoc rozhodčího soudu spor mezi účastníky ukončit ve smyslu spor rozhodnout.
Ve shodě se soudem prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka – přes drobnou nepřesnost ve formulaci – ujednaná mezi účastníky v čl. 11.6 smluv o smlouvě budoucí je dostatečně určitá a srozumitelná, není ani v rozporu s právními předpisy a tedy je platná a konečně žalobce se touto žalobou domáhá nároku, o němž rozhodnout spadá do pravomoci dohodnutého rozhodčího soudu. V daném případě pak nejde o spor o uzavření nájemní smlouvy, který účastníci vyhradili do pravomoci obecného soudu.
Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle §219 o. s. ř. včetně správného výroku o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v celém rozsahu“ s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. a na dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje žalobce to, zda projednání žaloby v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci, která byla stranami sjednána v rozhodčí doložce.
Dovolatel je toho názoru, že oba soudy rozhodly nesprávně, neboť jsou dány dva samostatné důvody pro rozhodování ve sporu příslušným obecným soudem. Rozhodčí řízení sjednané účastníky se týká pouze sporů vzniklých v souvislosti se smlouvou, avšak nedopadá na spory ze smlouvy, jímž je právě předmětný spor. Podle dovolatele rozhodčí doložka je sjednána pouze pro urovnání sporu, čímž je vyloučena pravomoc rozhodčího soudu případné spory rozhodovat.
Dovolatel zdůrazňuje, že rozhodčí doložka je v obou smlouvách o budoucí nájemní smlouvě sjednána shodně v čl. 11 bod 11.6., přičemž rozhodující je věta první: „Veškeré spory mezi pronajímatelem a nájemcem vzniklé v souvislosti s touto smlouvou včetně sporů týkajících se platnosti této smlouvy a jakýchkoliv sporů týkajících se právních předpisů souvisejících se zákonnými právy budou urovnány v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky“. Spojení „v souvislosti se smlouvou“ a spojení „ze smlouvy“ považuje tak dovolatel za dva případy za zcela odlišným významem.
Z toho dovolatel vyvozuje, že v posuzovaném případě jde o uplatnění práva ze vztahu založeného smlouvami, tj. o spor ze smlouvy, nikoliv souvislosti se smlouvou a proto jde o spor v pravomoci obecného soudu, na který se rozhodčí doložka nevztahuje.
Dovolatel dále uvádí, že se zřetelem k ust. §24 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci rozhodčích soudů spory nejen rozhodovat, ale i urovnávat ve smírčím řízení. Vzhledem k ustanovení čl. 11.4 předmětných smluv je nutno dovodit, že k rozhodování sporů mezi smluvními stranami jsou věcně příslušné soudy a rozhodci mohou nanejvýš spor urovnat, ale nikoli rozhodnout.
Dovolatel též připomíná, že navrhovatelem předmětných smluv včetně rozhodčích doložek byl žalovaný a podle pravidel výkladu v ust. §266 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) jdou pochybnosti ve výkladu k tíži žalovaného. Dovolatel rovněž akcentuje, že podle vůle, která je v rozporu s jazykovým vyjádřením, právní úkon vykládat nelze (§35 odst. 2 občanského zákoníku.)
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání se zcela ztotožňuje s oběma rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího a odmítá námitky dovolatele jako účelové s tím, že o pravomoci rozhodčího soudu podle rozhodčí doložky v předmětných smlouvách nebylo mezi stranami při uzavírání smluv žádných pochyb.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, když žalobce žádnou právní otázku zásadního významu neuvedl a není ani zřejmé, v čem dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v ust. 236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely – zákona č. 7/2009 Sb., který vstoupil v účinnost dnem 1. 7. 2009, protože napadené usnesení bylo vydáno 19. 11. 2009 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely)
Nejvyšší soud dále – po zjištění, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V daném případě je dovolání přípustné pouze podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatel především napadá výklad čl. 11 bod 11.6 předmětných smluv, v nichž byla sjednána rozhodčí doložka. Jde tedy o právní výklad článku 11.6. smluv o uzavření budoucí nájemní smlouvy ze dne 23. 6. 2004.
Dotčený čl. 11 bod 11.6. věta první pod marginální rubrikou „Rozhodčí řízení“ předmětných smluv zní: „Veškeré spory mezi pronajímatelem a nájemcem vzniklé v souvislosti s touto smlouvou včetně sporů týkajících se platnosti této smlouvy a jakýchkoliv sporů týkajících se právních předpisů souvisejících se zákonnými právy budou urovnány v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky („rozhodčí soud“) v souladu s jeho pravidly („pravidla.“)“
Za použití výkladových pravidel, vyplývajících a ustanovení §266 obch. zák. nelze dospět k výkladu smluvené rozhodčí doložky, jehož se domáhá dovolatel. Formulace rozhodčí doložky z hlediska jazykového i logického neskýtá žádný podklad pro diametrální rozdíl mezi spory vzniklými v souvislosti se smlouvou a spory vzniklými ze smlouvy. Spor (či nárok) vzniklý ze smlouvy je sice nepochybně užší pojem, než spor (nárok) vzniklý v souvislosti se smlouvou, nelze však dovodit, že by formulace „v souvislosti se smlouvou“ nezahrnovala v sobě i spory „ze smlouvy“ (či „při uzavírání smlouvy“).
V posuzovaném případě směřuje znění rozhodčí doložky nepochybně – k zahrnutí prakticky všech sporů, které nejen ze smlouvy, ale i v souvislosti s ní mohly v budoucnu vzniknout, tedy k co nejširšímu rozsahu rozhodčí doložky (pouze s jedinou výjimkou sporu o uzavření nájemní smlouvy při porušení závazku, vyhrazeného přímo do pravomoci obecných soudů ve smyslu poslední věty cit. článku.) Není proto důvodu z tohoto celku vydělovat zvláštní skupinu sporů „ze smlouvy“, když z projevů vůle stran a okolností, za nichž byly učiněny, takový závěr nevyplývá. Projev vůle navrhovatele (žalovaného) nutno vyložit ve smyslu §266 odst. 2 obch. zák. podle významu, který by mu přikládal žalobce v postavení akceptanta návrhu.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že ze sjednané doložky vyplývá pravomoc Rozhodčího soudu jen k „urovnání“ sporu. Z formulace, že spory budou „urovnány v rozhodčím řízení“ nelze vyvodit, že pokud by nebylo dosaženo smírčího výsledku, nemohl by rozhodčí orgán spor skončit formou rozhodnutí. V širším slova smyslu „urovnání“ sporu rozhodci zahrnuje též rozhodnutí, nebylo-li dosaženo smíru v průběhu rozhodčího řízení (§24 odst. ZRŘ). V tomto ohledu není proto možno dospět k závěru, že jazykové vyjádření je v rozporu se smluvní vůlí účastníků, resp. že z rozhodčí doložky pro tento spor pravomoc není dána.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně s uvedenými závěry dovolacího soudu korespondují, jejich právní posouzení věci je správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce jako dovolatel neměl v řízení úspěch a je proto povinen nahradit žalovanému náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 26.475,-, dále v jednom paušálu hotových výloh podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč, celkem tedy 26.775,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce, co mu ukládá toho vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 17. ledna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu