ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3427.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3427/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně OHL ŽS, a.s. , se sídlem v Brně, Burešova 938/17, PSČ 660 02, identifikační číslo osoby 46342796, proti žalované BAUHAUS k.s. , se sídlem v Brně, Štýřice, Strážní 852/7, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 49435388, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lidická 57, o 403 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 341/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2009, č.j. 19 Co 336/2008-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. července 2009, č.j. 19 Co 336/2008-17, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2007, č.j. 53 C 341/2005-146, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 403 830 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy ze skutkových zjištění shodně dovodily, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dlužné nájemné za červen 1999 ve výši 68 520 Kč a za červenec 1999 ve výši 335 310 Kč, tj. celkem žalobkyní požadovaných 403 830 Kč a úroky z prodlení. Oba soudy neuznaly za oprávněnou námitku žalované, že tato pohledávka zanikla započtením pohledávky žalované vůči žalobkyni z titulu náhrady škody, která ji měla vzniknout poškozením jejího zboží v důsledku zatečení vody do přístavby pronajatého objektu, za což měla podle názoru žalované odpovídat žalobkyně. Oba soudy dospěly k závěru, že žalovaná neprokázala, že by žalobkyně byla odpovědna za zatečení dešťové vody do předmětného objektu v květnu 1999 a 9.6.1999 a za následné zničení zboží chybnou realizací stavby, neboť přístavba byla kolaudována bez vad, a to včetně odvodňovacího žlabu, který měl podle kolaudačního rozhodnutí všechny potřebné parametry a ani z dalších výpovědí svědků nebylo prokázáno tvrzení žalované o špatném spádu odvodňovacího žlabu nebo o špatné konstrukci střechy. Oba soudy naopak z článku II. smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 21.12.1992, včetně jejích dodatků zjistily, že žalovaná byla povinna zajišťovat a hradit veškeré opravy během užívání. Z výpovědi svědků bylo soudy zjištěno, že po červnu 1999 již nedošlo k žádnému dalšímu zatečení dešťovou vodou po vyčištění odvodových žlabů a po opravě naraženého svodu, k němuž mělo dojít podle výpovědí svědků uvnitř budovy užívané žalovanou, a to mechanickým porušením vysokozdvižným vozíkem.
Z uvedeného soudy dovodily, že žalovaná neprokázala v souvislosti s tvrzenou škodou porušení právní povinnosti žalobkyní, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně již dále nezabýval dalšími předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu. Odvolací soud navíc ze skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že žalovaná nedoložila výši škody a ani příčinou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti žalobkyní a vzniklou škodou. Pokud žalovaná předložila znalecký posudek, který si nechala zpracovat až téměř rok poté, kdy došlo k zatečení dešťové vody do jí užívaného objektu a znalec tedy oceňoval poškozené zásoby zboží až k 25.4.2000, odvolací soud dovodil, že je sporné, zda znalcem prohlížené poškozené věci vůbec souvisí se zatečení dešťové vody v květnu a červnu 1999 a nakolik k poškození zboží mohlo dojít i nečinností žalované, pokud by o ně řádně pečovala.
Odvolací soud uzavřel, že ze správného skutkového závěru, že žalovaná neprokázala v souvislosti s tvrzenou škodou porušení právní povinnosti žalobkyní, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, učinil soud prvního stupně správný právní závěr, že není dána odpovědnost žalobkyně za tvrzenou škodu. Odpovědnost za škodu posoudil podle §420 odst. 1 občanského zákoníku (obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že pokud není dána odpovědnost žalobkyně za škodu, kterou měla způsobit žalované, nedošlo k zániku žalobou uplatněné pohledávky na zaplacení nájemného započtením pohledávky žalované z titulu náhrady škody, a proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnost žalované zaplatit žalobkyni požadovanou částku, představující dlužné nájemné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Vadu řízení spatřuje dovolatelka ve věcné nepříslušnosti soudu, když předmětem sporu účastníků, obou podnikatelů, je obchodní věc, a proto měl v prvním stupni řízení rozhodovat Krajský soud v Brně a nikoliv Městský soud v Brně.
Otázka zásadního právního významu je podle dovolatelky v dané věci naplněna tím, že odpovědnost žalobkyně za škodu posuzoval odvolací soud podle §420 obč. zák., byť mezi účastnicemi se jednalo o obchodně právní vztah, proto měla být otázka odpovědnosti za škodu posuzována podle obchodního zákoníku.
Dovolatelka odhlížeje od uvedeného namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku odpovědnosti žalobkyně, coby pronajímatelky, jestliže její povinností je umožnit žalované, coby nájemkyni, pokojné užívání předmětu nájmu, a proto by měla být odpovědna za škodu, která žalované v pronajatých prostorách vznikla zatečením dešťové vody na uskladněném zboží. Soudu vytýká, že sám, bez odborného posouzení znalce, jen na základě svědeckých výpovědí dovodil, že žalobkyně neporušila žádnou povinnost spočívající ve špatném vyspádování odvodňovacího žlabu a s tím související kapacitní neschopnosti odvodňovacích kanálů zajistit i odvod nárazových intenzivních dešťových srážek.
Dovolatelka dále namítá porušení zásady dvouinstančnosti řízení, neboť odvolací soud nepřezkoumával otázku výše škody a příčinné souvislosti porušení povinnosti žalobkyní se vznikem škody, jestliže se soud prvního stupně soustředil jen na otázku porušení právní povinnosti žalobkyně. Odvolací soud tudíž v uvedených otázkách primárně učinil závěr o tom, že nebyla prokázána výše škody a příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. V této souvislosti žalovaná namítá i neúplnost provedeného dokazování neprovedením navrhovaných důkazů a za spekulativní považuje pochybnosti soudu v tom směru, že je sporné, zda poškozené věci oceňované znalcem vůbec mají nějakou souvislost se zatečením v květnu a červnu 1999. Poukazuje na důkaz provedený výslechem svědka D., který odvolací soud úplně pominul, přičemž z tohoto důkazu mělo zřetelně vyplynout, jak k tvrzené škodě došlo. Žalovaná je přesvědčena, že otázka porušení či neporušení povinnosti žalobkyní nebyla v řízení postavena najisto.
Poukazuje na to, že v případě posuzování otázky náhrady škody ve smyslu právní úpravy obchodního zákoníku podle §373 a násl. by žalobkyně mohla dosáhnout zproštění se odpovědnosti za škodu pouze prokázáním existence okolností vylučujících odpovědnost, avšak žádná taková okolnost vylučující odpovědnost nebyla v řízení tvrzena a ani prokázána.
Z výše uvedených důvodu navrhla dovolatelka zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že soudy rozhodly správně o tom, že odpovědnost žalobkyně za zatečení dešťové vody do objektu užívaného žalovanou a za škodu, která měla tím být způsobena na majetku žalované, nebyla prokázána. Poukazuje rovněž na to, že žalobkyně na výzvu soudu souhlasila s postupem soudu ohledně věcné příslušnosti soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Jak výše uvedeno, přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že žalobkyně neporušila jakoukoliv povinnost stanovenou ji právním předpisem nebo smlouvou. Dovolatelka ale staví své dovolací námitky na zpochybnění tohoto skutkového zjištění a na vlastním hodnocení provedených důkazů. Nutno však konstatovat, že přezkoumávání skutkového stavu věci a hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. též §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí soudů vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že se soudy dostatečně nezabývaly prokázáním otázky porušení povinnosti žalobkyní jako pronajímatelky objektu, a bez znaleckého posudku posoudily, že k zatečení dešťové vody do objektu nedošlo porušením povinností žalobkyně, jako zhotovitelky přístavby, a pokud dovolatelka namítá porušení zásady dvouinstančnosti a věcné nepříslušnosti soudu, směřují její námitky k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Dovolací soud se poté zabýval položenou právní otázkou, zda je možné, aby odpovědnost žalobkyně za škodu posuzoval odvolací soud podle §420 obč. zák., byť mezi účastnicemi se jednalo o obchodně právní vztah.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že odpovědnost za škodu v obchodně právním vztahu účastníků je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku. Je ale zároveň nutno zdůraznit, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti, vznik škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, jsou stejné jak podle úpravy občanského, tak obchodního zákoníku.
Jestliže tedy soudy ze zjištění, že přístavba zhotovovaná žalobkyní byla kolaudována bez vad a to včetně odvodňovacího žlabu, který měl podle kolaudačního rozhodnutí všechny potřebné parametry a ani z dalších výpovědí svědků nevyplynulo, že by bylo prokázáno tvrzení žalované o špatném spádu odvodňovacího žlabu nebo o špatné konstrukci střechy, jako příčina zatečení dešťové vody do předmětného objektu v květnu 1999 a 9.6.1999 a následného zničení zboží žalované, pak soudy správně dovodily, že žalovaná není odpovědna za škodu způsobenou uvedeným zatečením vodou, nebyl-li prokázán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti. Oba soudy naopak ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 21.12.1992, včetně jejích dodatků, z jejího článku II. zjistily, že žalovaná byla povinna zajišťovat a hradit veškeré opravy během užívání a z výpovědi svědků zjistily, že po červnu 1999 již nedošlo k žádnému dalšímu zatečení dešťovou vodou po vyčištění odvodových žlabů a po opravě naraženého svodu, k němuž mělo dojít podle výpovědí svědků uvnitř budovy užívané žalovanou, a to mechanickým porušením vysokozdvižným vozíkem.
Nebyl-li tedy prokázán jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu a oba soudy z tohoto důvodu dospěly k závěru, že odpovědnost žalobkyně za případnou škodu žalované není dána, je jejich závěr v souladu s hmotným právem. Při zjištěné absenci porušení jakékoliv právní povinnosti nemůže být dána odpovědnost za škodu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Dovolání žalované není tedy podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu