ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3480.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3480/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, IČO 45148066, zastoupené JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou, se sídlem v Lužné, Za Školou 588, proti žalovaným 1. P. N., zastoupenému JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, 2. R. D., a 3. J. Š. , o zaplacení částky 306 040 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 205/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2010, č. j. 37 Co 79/2008 101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. července 2007, č. j. 42 C 205/2006-67, uložil prvému, druhému a třetímu žalovanému, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 306 040 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 12. 11. 2002 s dlužníkem – společností Agentura AIDA spol. s r. o. smlouvu o zajištění a provedení reklamy, k níž žalovaní dne 1. 12. 2002 podepsali prohlášení o ručitelském závazku, v němž se zavázali uhradit za dlužníka všechny finanční závazky, které vzniknou na základě uzavřené smlouvy. Dlužník - Agentura AIDA spol. s r. o. svoje povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy nesplnil, proto jsou žalovaní jako ručitelé povinni zaplatit žalobkyni předmětný dluh, který sestává z předem poskytnuté zálohy na odměnu ve výši 255 033 Kč a smluvní pokuty ve výši 51 007 Kč (závazek k její úhradě vyplývá z dohody o zániku smluvních vztahů uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem ke dni 31. 12. 2003). Vztah účastníků posoudil soud prvního stupně podle občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a jejich nároky podle ustanovení §488, §559 odst. 1, §546, §548 a §544 odst. 1 obč. zák., na které odkázal.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 37 Co 79/2008-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou a třetím žalovaným v napadené části výroku pod bodem I ohledně částky 51 007 Kč (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a prvým žalovaným ohledně částky 51 007 Kč tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve vztahu žalobkyně a druhé žalované a třetího žalovaného (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV, V a VI).
Odvolací soud vyšel ze základního vztahu žalobce – akciové společnosti a dlužníka – společnosti s ručením omezeným, který vyplýval z inominátní smlouvy uzavřené podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vztah mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanými jako ručiteli posoudil podle občanského zákoníku. Dlužník přes výzvy žalobkyně své závazky ze smlouvy nesplnil, a proto žalobkyně svoje pohledávky uplatnila u soudu pouze proti ručitelům. Podle §548 odst. 1 obč. zák. je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Pouze prvý žalovaný vznesl v odvolacím řízení námitku promlčení nároku žalobkyně na smluvní pokutu, a proto se odvolací soud zabýval její opodstatněností. Vyšel z ustanovení §548 odst. 2 obč. zák., podle něhož ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník. Závazek ručitele podle §546 a násl. obč. zák. se může promlčet ve vztahu k závazku dlužníka samostatně. Odvolací soud zjistil, že splatnost závazku dlužníka nastala nejpozději dne 2. 5. 2004; v řízení přitom nebylo zpochybněno, že čtyřletá promlčecí doba stanovená v §397 obch. zák. nepřestala dlužníku uplatněním nároku vůči ručiteli u soudu běžet a uplynula podle §1 odst. 2 obch. zák. a §122 obč. zák. dnem 2. 5. 2008. Poté, co vůči dlužníku marně uplynula promlčecí doba, může tuto námitku promlčení vznést i ručitel, což prvý žalovaný učinil. Tato námitka přitom nebyla podle odvolacího soudu spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností, zejména, když se navíc účastníkům nedostalo patřičného poučení podle §119a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací námitku promlčení vznesenou prvým žalovaným tak odvolací soud shledal důvodnou.
Obranu druhého a třetího žalovaného, kteří v odvolacím řízení tvrdili, že vznik smluvní pokuty ve výši 51 007 Kč nezavinili, neshledal odvolací soud opodstatněnou. Toto oprávnění vyplývající z §545 odst. 3 obč. zák. by příslušelo pouze dlužníku. V dané věci se však vztah věřitele a dlužníka řídí obchodním právem, a proto ani pro tento vztah ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. neplatí; naopak platí, že podle §300 obch. zák. okolnosti vylučující odpovědnost (§374 obch. zák.) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.
Proti výrokům po body II, IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že odvolací soud aplikoval na věc nesprávný právní předpis. Dovolatelka odkázala na ustanovení §261 odst. 4 obch. zák., podle něhož se částí třetí obchodního zákoníku řídí i závazky vzniklé při zajištění plnění hlavního závazku podléhajícího režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud tudíž aplikoval chybně občanský zákoník, přestože na vztah vzniklý z inominátní smlouvy uzavřené podle §269 odst. 2 obch. zák., o který se dle názoru soudů obou stupňů v dané věci jednalo, měl pro vztah z ručení aplikovat obchodní zákoník. Žalobkyně se tudíž zcela v souladu s §306 obch. zák. domáhá splnění závazku na ručiteli, když obligační dlužník svůj závazek v přiměřené době nesplnil, ač k tomu byl vyzván. Tímto postupem využila svoje dispoziční právo korespondující s §306 odst. 2 obch. zák. (v němž zákon dává podle jejího názoru věřiteli možnost výběru) a poté, co svoji povinnost výzvy směřující k dlužníku splnila, zažalovala pouze ručitele. Dovolatelka je toho názoru, že ručitel vystupuje procesně zcela samostatně bez obligačního dlužníka, a proto nemá oporu v zákoně námitka promlčení vznesená ručitelem, neboť uplatněním nároku u soudu došlo ke stavení promlčecí doby k uplatnění nároku vůči ručitelům. Závěry odvolacího soudu jsou podle názoru dovolatelky v příkrém rozporu s významem a smyslem institutu zajištění závazku. Ustanovení §306 odst. 2 obch. zák. opravňující ručitele k uplatnění všech námitek, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, má podle jeho názoru význam toliko co do námitek ohledně pravosti pohledávky, její výše a splatnosti. Právní názor odvolacího soudu, že ručitel může uplatnit proti věřiteli všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník, a to i poté, co věřitel ručitele řádně zažaloval o zaplacení, by stavělo věřitele do právní nejistoty dále v případě, že obligační dlužník byl vymazán z obchodního rejstříku v důsledku insolvenčního řízení a v případě, že ručitel může v rámci obnovy řízení namítnout promlčení závazku obligačního dlužníka, které nastalo až po pravomocném rozhodnutí jako nová skutečnost, kterou nemohl použít v původním řízení. Dovolatelka dále nesouhlasí s možností uplatnit námitku promlčení až v odvolacím řízení. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč.
V dané věci napadá žalobkyně část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 51 007 Kč ve vztahu k prvému žalovanému. Jednalo se přitom o vztah mezi věřitelem a ručitelem při zajištění obchodního závazkového vztahu.
Především je nutno konstatovat, že odvolací soud skutečně pochybil, když na vztah prvého žalovaného jako ručitele a žalobkyně jako věřitele ze smlouvy podléhající režimu závazků upravených obchodním zákoníkem aplikoval úpravu ručení podle zákoníku občanského. Z ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců. Zajištění závazku ručením upravuje obchodní zákoník v ustanoveních §303 a násl. Proto se pro obchodní závazkové vztahy nepoužije ustanovení §546 – 550 obč. zák. [s výjimkou úpravy trvání ručení v případě změny závazku (např. §516 odst. 3, §532 a 572 odst. 1 obč. zák.)]. Z uvedeného je zřejmé, že vztah dovolatelky a prvého žalovaného je vztahem obchodněprávním, spor mezi těmito stranami je proto z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Jestliže dovoláním dotčeným výrokem bylo vůči prvému žalovanému rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body IV, V a VI, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, a to ani ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem VI pak není ani subjektivně přípustné, neboť tímto výrokem nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu