ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3501.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3501/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČO 45272956, s adresou pro doručování Česká pojišťovna, a. s., Referát právní – pohledávky, Rašínova č. 7, PSČ 601 66, Brno, proti žalované V. L. zastoupené Mgr. Davidem Motyčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, o zaplacení částky 314.802,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 343/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 27 Co 151/2010-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 5 C 343/2008-101, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna jí zaplatit částku 340.100,- Kč oproti vrácení částky 25.298,- Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení vymáhané částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalované poskytnutím pojistného plnění na základě pojistné události – škody na vozidle Audi A 6 registrační značky 4S8 – 10 – 42, číslo karoserie WAUZZZ4BO3N111617, neboť mezi účastníky uzavřená pojistná smlouva, na jejímž základě žalobkyně plnila žalované, byla pro neurčitost předmětu pojištění (motorového vozidla) neplatná (§37 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně vyšel ze shodného skutkového tvrzení účastníků řízení, že uzavřeli dne 21. března 2006 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a havarijního pojištění vozidla a že v důsledku dopravní nehody došlo k poškození předmětného motorového vozidla a žalované bylo vyplaceno 340.100,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že pojistná smlouva byla platně uzavřena, neboť je srozumitelná, specifikuje jak smluvní strany a předmět pojištění, tak další náležitosti stanovené v §3 odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb. V době uzavření smlouvy nebylo mezi účastníky sporné, že žalovaná je vlastníkem ve smlouvě označeného vozidla. Vozidlo nabyla kupní smlouvou, kterou uzavřela dne 29. září 2005 s Jiřím Novákem za kupní cenu 650.000,- Kč. Na základě toho pak byla zapsána do technického průkazu od vozidla, jako jeho vlastník a provozovatel. Popis vozidla v pojistné smlouvě odpovídal údajům ve velkém technickém průkazu (druhem vozidla, typem, číslem technického průkazu, registrační značkou a VIN kódem). Toto vozidlo bylo rovněž předmětem prohlídky žalobkyně před uzavřením pojistné smlouvy. Okolnost, že motorové vozidlo se shodným číslem karoserie bylo, jak se později zjistilo, registrováno v Makedonii pod jinou poznávací značkou, nepovažoval soud prvního stupně za rozhodnou.
Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná není povinna vracet pojistné plnění z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně plnila žalované na základě platné pojistné smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 27 Co 151/2010 - 117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, změnil tento rozsudek ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení tak, že náklady řízení zaplatí žalobkyně žalované k rukám advokáta Mgr. Davida Motyčky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za klíčové posouzení důsledků spojených s tím, že číslo karoserie předmětného vozidla bylo opatřeno číslem, které bylo výrobcem přiděleno jinému vozidlu. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva ze dne 21. března 2006, která není neplatná podle §39 ani podle §37 obč. zák.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná byla při nabytí vozidla od Jiřího Nováka v dobré víře, že dne 29. září 2005 koupila předmětné vozidlo od vlastníka. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaná věděla, že kupuje kradené auto. Pro dobrou víru žalované zejména v době uzavření pojistné smlouvy svědčí okolnost, že doklady od vozidla a totožnost vozidla podle údajů v nich uvedených, včetně čísla karoserie WAUZZZ4B03N111617, které žalovaná při prodeji od J. N. obdržela, nebyly při přihlášení vozidla na dopravním inspektorátu nijak zpochybněny. V době uzavření pojistné smlouvy v březnu 2006 byla žalovaná přinejmenším oprávněnou držitelkou vozidla, které u žalobkyně pojistila.
Odvolací soud dospěl k závěru, že absolutní neplatnost pojistné smlouvy podle §39 obč. zák v daném případě nenastala, neboť žalovaná, jako oprávněná držitelka vozidla, mohla uzavřít pojistnou smlouvu o odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, a rovněž byla oprávněná uzavřít ohledně vozidla i havarijní pojištění. Uzavření pojistné smlouvy žalovanou nelze proto považovat za obcházení zákona či rozpor s ním.
V daném případě bylo předmětné vozidlo v pojistné smlouvě specifikováno řadou identifikačních znaků (značka vozidla a jeho typ, druh vozidla, rok výroby, číslo karoserie, SPZ, barva). Tato specifikace vycházela z jeho technického průkazu a odpovídala vozidlu samotnému Z toho plyne, že obě strany vycházely ze skutečnosti, že předmětem pojištění je právě shora specifikované vozidlo s uvedeným technickým průkazem. Nesprávně uvedené číslo karoserie nemůže nic změnit na závěru, jaké vozidlo bylo předmětem pojištění.
Odvolací soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva není ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost vymezení předmětu pojištění, jelikož je zřejmé, že vůle obou smluvních stran směřovala k uzavření pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo přesně a určitě označené vozidlo. Odvolací soud dále dospěl k právnímu závěru, že předmětná pojistná smlouva není neplatná pro nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Plněním z pojistné smlouvy není osobní automobil, ale ze strany žalované pojistné a ze strany žalobkyně výplata pojistného plnění v případě pojistné události. Neoriginální číslo karoserie v pojistné smlouvě tedy nemůže způsobit neplatnost pojistné smlouvy pro počáteční nemožnost plnění, neboť se shora uvedeným plněním smluvních stran nijak nesouvisí.
Odvolací soud dále dovodil, že pojistná smlouva není absolutně neplatná podle §49a obč. zák. Ze zjištění soudů nevyplývá, že by žalovaná o neoriginálním čísle karoserie v době uzavření pojistné smlouvy věděla, pak podmínka pro absolutní neplatnost smlouvy pro podstatný omyl nebyla splněna.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka posouzení platnosti pojistné smlouvy o pojištění majetku (havarijní pojištění) a odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v případě, že vozidlo, na které se pojištění vztahuje, je opatřeno v okamžiku uzavření pojistné smlouvy falešným identifikátorem karoserie (VIN), který přidělil výrobce vozidlu odlišnému od pojištěného vozidla a falešnými technickými doklady, na základě kterých bylo vozidlo zaregistrováno na řízení ČR a byly mu přiděleny technické doklady platné na území ČR a dále, že pojištěný uvedený v pojistné smlouvě nebyl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem ani oprávněným držitelem pojištěného vozidla.
Dále namítá, že skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že žalovaná nabyla předmětné vozidlo v dobré víře a je tak oprávněnou držitelkou vozidla, považuje dovolatelka za svévolné hodnocení důkazů odvolacím soudem provedených bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Soudy neprovedly důkaz výslechem p. Jiřího Nováka, který měl vozidlo žalované prodat, dále důkaz trestním spisem týkajícím se podezření na legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, neboť otázka platnosti předmětné pojistné smlouvy již byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na posouzení otázky, zda pojistná smlouva, kterou mezi sebou účastnice řízení uzavřely, je platná či zda je neplatná ve smyslu §37 obč. zák., jelikož její předmět je nedostatečně určitě určen, resp. předmětem pojistné smlouvy je plnění nemožné v případě, že pojištěný nebyl v okamžiku jejího uzavření vlastníkem ani oprávněným držitelem vozidla, u nějž byl zjištěn falešný identifikátor karoserie (VIN).
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, a ze dne 7. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 4552/2009, tedy že uvedení falešného identifikátoru VIN ve smlouvě nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu, pokud je ostatními identifikačními znaky vozidlo, které je předmětem smlouvy, dostatečně určitě specifikováno. V daném případě byly pro identifikaci předmětu pojistné smlouvy použity: značka vozidla a jeho typ, druh vozidla, rok výroby, VIN, SPZ, barva, číslo technického průkazu. Předmět pojistné smlouvy tak byl dostatečně určitě vymezen, a to i když byl k označení vozidla použit falešný VIN identifikátor. Ze stejného důvodu nelze dospět k závěru, že by projev vůle obsažený v kupní smlouvě postrádal vážnost. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je tudíž správné.
Nejvyšší soud dále judikoval, že pojistnou smlouvu může uzavřít i osoba odlišná od vlastníka, jde-li o oprávněného držitele pojištěné věci. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001).
Předmětná pojistná smlouva tudíž není z uvedeného důvodu neplatná podle §39 obč. zák., jak se toho domáhá dovolatelka.
Z výše uvedených důvodů tak nelze dovodit ani neplatnost podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodů, že právní úkon nebyl učiněn v daném případě ze strany žalobkyně vážně a určitě, neboť vozidlo žalovaného bylo v pojistné smlouvě dostatečně specifikováno (viz shora) na podkladě žalovanou předložených dokladů a žalobkyně si tyto údaje před uzavřením pojistné smlouvy ověřila, vozidlo fyzicky ohledala. V řízení pak nebylo prokázáno, že by zásah do VIN provedla žalovaná před či po uzavření pojistné smlouvy a tedy nebylo prokázáno, že by v okamžiku dopravní nehody bylo předmětné vozidlo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, popř. že by nebyla jeho vlastníkem, popř. oprávněným držitelem (§130 odst. 2 obč. zák.).
Není možno souhlasit s dovolatelkou ani v názoru, že vozidlo s falešným VIN způsobuje neplatnost pojistné smlouvy pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.). S falešným identifikátorem VIN nelze spojovat nemožnost předmětu plnění, (vozidla) v pojistné smlouvě jinak dostatečně identifikovaného a nelze proto ani uznat argument, že vozidlo jako movitá věc při uzavírání pojistné smlouvy právně neexistovalo.
Zbývající námitky dovolatelky jsou z výše uvedených důvodů irelevantní.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatelkou předestřená otázka platnosti pojistné smlouvy ohledně vozidla s falešným identifikátorem VIN a vlastnictví předmětného vozidla, jakožto otázka zásadního právního významu, nebyla odvolacím soudem řešena rozdílně, a to zejména s ohledem na zjištěný skutkový stav věci a ani dovolací soud nedospěl k závěru, že by tuto otázku měl řešit jinak, než např. od již shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nelze pak přihlédnout k procesním námitkám dovolatelky, podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tento důvod nelze použít (§237 odst. 3 in fine o. s. ř., v rozhodném znění)
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu