ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3573.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3573/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně: 1. Pražská Účetní společnost, s.r.o., se sídlem Na Výtoni 12/1259, Praha 2, IČ 49707060, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem Domažlice, Vodní 31, PSČ 344 01, proti žalovanému: Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví, Řehořova 992/10, Praha 3, IČ 62936654, zastoupenému JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, PSČ 110 00, o zaplacení 162.490,80 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 235/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. 69 Co 386/2008-285, takto:
I. Dovolání se zamítá , pokud směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
II. Dovolání se odmítá, pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21.324,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Nováka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 5 C 235/2007-191, že žaloba se žádostí, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 162.490,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši a z částek za časová období, specifikované ve výroku, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 99.579,- Kč (výrok II.)
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že byl mezi ní a žalovaným uzavřen smluvní vztah na základě mandátní smlouvy, podle níž by žalobkyni vznikl nárok na peněžitá plnění odpovídající ceně služeb podle mandátní smlouvy původně uzavřené mezi žalovaným a společností ADAR-agentura daňových rad s.r.o. (dále jen „ADAR“). Původní smluvní vztah, založený mandátní smlouvou ze dne 11. 1. 1999 se společností ADAR ukončil žalovaný výpovědí ze dne 18. 7. 2002 ke dni 31. 7. 2002. Přes poučení, kterého se žalobci od soudu dostalo o možnosti posouzení věci jako nároku z bezdůvodného obohacení žalobkyně setrvala na svém původním žalobním návrhu a proto soud žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví označeným s výsledkem, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 162.490,80 Kč s úroky z prodlení ve výši vypočtené z jednotlivých dílčích částek a za stanovená časová období ve výroku specifikovaná (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 221.723,40 Kč (výrok II.).
Odvolací soud doplnil dokazování (§213 odst. 1 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“) a uzavřel, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud učinil skutkové závěry, že účetnictví a daňové poradenství pro žalovaného původně vykonávala společnost ADAR, s.r.o., na základě písemné smlouvy ze dne 11. 1. 1999, vypovězené žalovaným ke dni 31. 7. 2002. Spornou skutečností bylo uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným v průběhu roku 1999 o poskytování účetních a daňových služeb. Nebylo též sporné, že žalobkyně pro žalovaného práce prováděla a průběžně je fakturovala od roku 1999 až do roku 2002. Sporným obdobím, ve kterém žalovaný přestal faktury žalobkyně platit, bylo období od března 2000 do září 2002. Dále bylo v řízení zjištěno, zejména z výpovědi svědka dr. B., který byl v té době statutárním orgánem žalobkyně a ředitelem společnosti ADAR s. r. o., že smlouvu za žalobkyni uzavřel ústní formou s tehdejším statutárním orgánem žalovaného MUDr. P. v polovině roku 1999 a současně při tomto jednání došlo k ukončení smlouvy mezi žalovaným a společností ADAR. Od poloviny roku 1999 žalobkyně fakticky žalovanému služby poskytovala a účtovala a žalovaný nepopíral, že práce fakticky vykonávány byly. K ukončení spolupráce mezi účastníky došlo oboustranně v důsledku vzájemné nespokojenosti, zejména pro problémy s placením faktur.
Jako nevěrohodnou odvolací soud hodnotil výpověď MUDr. J. P., dřívějšího statutárního zástupce žalovaného, protože jeho výpověď byla v přímém rozporu s výpovědí svědka B. o ústně uzavřené mandátní smlouvě mezi účastníky. Tuto smlouvu žalovaný uzavřel, aby měl nižší náklady, neboť žalobkyně nebyla plátcem DPH.
Po právní stránce posoudil odvolací soud vztah mezi účastníky podle §566 an. obchodního zákoníku (dále též !obch. zák.“), přičemž v ústní smlouvě byla dohodnuta i cena za poskytování prací. Žalovaný nepopíral, že žalobkyně práce vykonávala a vykonané práce jí hradil až do března 2000. Tvrzení žalovaného, že tyto práce mu v této době poskytovala společnost ADAR, resp. že se to domníval, jsou nevěrohodné a v rozporu s jeho vlastním jednáním. Žalobkyně se na fakturách jednoznačně označovala svým názvem i jinými identifikačními znaky a také účet, na který žalobkyně požadovala uhradit provedené práce, byl odlišný od účtu společnosti ADAR, která stejné účetní práce prováděla pro žalovaného v roce 1999. Tvrzení žalovaného o tom, že nedošlo k uzavření nové smlouvy a že o změně subjektu, který pro něj prováděl účetní práce a daňové poradenství, nevěděl, odvolací soud hodnotil pouze jako účelové v rámci procesní obrany. Za situace, kdy žalobkyně provedla zadané práce a žalovaný je přebíral, vznikla mu povinnost podle §571 obch. zák. sjednanou úplatu žalobkyni zaplatit. Proto odvolací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl včetně příslušných úroků z prodlení.
Odvolací soud na závěr poznamenal, že na existenci smlouvy mezi účastníky nemohla mít vliv případně paralelně existující smlouva s jinou společností na tytéž práce. V řízení bylo navíc prokázáno, že společnost ADAR od poloviny roku 1999 pro žalovaného žádné práce nevykonávala, žádné platby za takové práce nefakturovala a konečně odmítla i převzít částku, kterou jí žalovaný za tyto práce nabízel a kterou následně složil do soudní úschovy.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak shora uvedeno.
Dovoláním ze dne 28. 6. 2010 napadl žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán v řízení, které bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.).
Dovolatel vytýká, že odvolací soud v rozhodnutí nezohlednil tu skutečnost, že žalovaný již v roce 2003 složil do soudní úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 2 částku ve výši 31.785,- Kč jako úhradu za služby pro něj skutečně vykonané, které mu byly fakturovány žalobkyní, neboť žalovaný si nebyl jist, komu měl tuto částku zaplatit zejména vzhledem k tomu, že mandátní smlouvu uzavřel se společností ADAR a veškerá korespondence probíhala pod hlavičkou společnosti ADAR, ale předmětné služby byly fakturovány společností 1. Pražská Účetní společnost. Odvolací soud tuto skutečnost pominul a nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci. I když tedy žalovaný rezolutně popírá vymáhaný nárok žalobkyně, měl odvolací soud vzít v úvahu, že část vymáhaného nároku žalovaný zaplatil.
Dovolatel dále opakovaně popírá, že by s žalobkyní ústně uzavřel předmětnou smlouvu o provádění účetních prací, a proto nemohl odvolací soud rozhodnout o nároku žalobkyně, aniž by dokazoval, co bylo přesně obsahem ústně uzavřené smlouvy a zejména, zda žalobkyní vyfakturované práce byly podle ústně uzavřené smlouvy skutečně provedeny. O tom odvolací soud žádné dokazování nevedl.
Dovolatel zdůrazňuje, že od počátku tvrdí, že s žalobkyní nikdy žádnou smlouvu, ať v písemné či ústní formě, neuzavřel. Skutečnost, že žalovaný zaplatil žalobkyni několik faktur, znějících na jméno žalobkyně, za provedení činností souvisejících s předmětem mandátní smlouvy se společností ADAR, vysvětloval žalovaný v řízení tím, že se domníval, že žalobkyně práce prováděla jako subdodavatel. K takové domněnce vedla žalovaného mimo jiné skutečnost, že Mgr. M. J. byl jednatelem společnosti ADAR a společníkem ADAR byl RNDr. B., a oba byli jednateli žalobkyně v téže době. Dokonce sama společnost ADAR jako právnická osoba byla od března roku 2002 společníkem žalobkyně. Svědek RNDr. B. před soudem potvrdil, že byl v předmětné době oprávněn jednat za společnost ADAR i za žalobkyni, a to jako jednatel u žalobkyně a jako ředitel společnosti ADAR. Žalovaný tak zaplatil v dobré víře, že takto plní své závazky vůči společnosti ADAR.
Za nesprávné považuje dovolatel konstatování odvolacího soudu, že v řízení bylo zjištěno uzavření ústní smlouvy mezi účastníky a současně (při jednání v polovině roku 1999) došlo k ukončení smlouvy mezi žalovaným a s. r. o. ADAR. V souladu s ust. §40 odst. 2 obč. zák. bylo možno písemnou smlouvu žalovaného se společností ADAR ukončit resp. změnit pouze písemně. Mandátní smlouva s touto společností tudíž ústně ukončena nebyla a zjevně trvá i nadále. Existence ústní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným nebyla v řízení prokázána. Bývalý statutární orgán žalobkyně MUDr. P., označený žalobkyní za účastníka jednání o smlouvě, výslovně uzavření nové mandátní smlouvy popřel. Odvolací soud nevysvětlil, proč tomuto svědkovi neuvěřil a naopak uvěřil svědkovi RNDr. B., který přitom není ani na jednom z účastníků obchodně zainteresován. Žalobkyně ani netvrdila, kdy přesně měla být smlouva uzavřena, jaká byla konkrétní ujednání o pracích a o platebních podmínkách. Žalobkyně zjevně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní a přesto odvolací soud učinil skutkový závěr, že smluvní vztah vznikl v polovině roku 1999 na základě ústní dohody mezi statutárními zástupci obou účastníků. Uvedený závěr je podložen pouze slabým faktem, že žalobkyně prováděla pro žalovaného určitou účetní činnost.
Dovolatel na základě uvedeného uzavírá, že žalobkyně v řízení neprokázala aktivní věcnou legitimaci.
Dovolatel rovněž pokládá nesprávný výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, což pro něj znamená značné finanční zatížení, když je sdružením s výrazně omezenými finančními prostředky.
Dovolatel též žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhuje, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření ze dne 24. 9. 2010 k dovolání považuje námitky dovolatele za nedůvodné. Zpochybňuje především důvodnost soudní úschovy ohledně částky 31.785,- Kč, když kdo je věřitelem není ve věci sporné, protože společnost ADAR nikdy předmětný nárok v postavení věřitele nevznesla.
Žalobkyně považuje dovolací důvod, uváděný dovolatelem, za nenaplněný, neboť dovolatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů, avšak odvolací soud při tomto hodnocení postupoval v souladu s ust. §132 o. s. ř., přičemž nehodnotil jen svědecké výpovědi, ale i další důkazy, jmenovitě faktury, které se zásadních údajích liší od faktur, vystavovaných společností ADAR.
Podle názoru žalobkyně odvolací soud učinil správné skutkové a právní závěry a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že předmětné dovolací řízení se řídí zákonnou úpravou podle §236 an. občanského soudního řádu, tj. zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně novely, provedené s účinností od 1. 7. 2009 zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II. bod 12 Přechodných ustanovení cit. novely), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 31. 3. 2010.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směruje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení však dovolatel nekonkretizoval, jeho námitky směřují proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (ačkoli dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel nepoužil) a proti nesprávnému právnímu posouzení věci.
Jestliže však dovolatel v podstatě brojí především proti skutkovému závěru, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva ústní formou, nepoukazuje na vadu řízení, nýbrž napadá hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že sporná smlouva byla uzavřena, ať již těmito důkazy byly svědecké výpovědi, anebo důkazy písemné (faktury). Okolnost, zda soud hodnotil důkazy v souladu s ust. §132 o. s. ř., nelze podřadit dovolacímu důvodu vad řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy důvodu procesní povahy.
Jako další dovolací důvod uplatnil dovolatel nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nicméně blíže nespecifikuje, v čem nesprávné právní posouzení v předmětné věci spočívá. Ústní mandátní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným, jak to vyplývá ze skutkových zjištění, byla uzavřena ve smyslu ust. §566 an. obch. zák. a obsáhlé dokazování k tomu v řízení provedené tomuto závěru svědčí. V tomto směru není možno odvolacímu soudu vytknout pochybení ani v tom směru, že by jeho skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Předmětem smlouvy byly účetnické práce včetně daňového poradenství a smluvena byla též úplata za tyto práce, takže smlouva mezi účastníky obsahovala podstatné části (náležitosti) smlouvy podle §566 obch. zák. Za tohoto skutkového stavu věci nelze odvolacímu soudu vytknout, že by věc nesprávně posoudil, pokud žalobkyni přiznal právo na zaplacení provedených prací.
Pokud dovolatel dále vytýká, že neskončila-li současně písemná smlouva se společností ADAR písemnou formou, není tato okolnost pro věc rozhodná, protože obě smlouvy mohly existovat vedle sebe a v dané věci je určující, zda žalobkyně předmětné práce provedla, což je nesporné.
Otázka soudní úschovy ohledně částky 31.785,- Kč, složené žalovaným jako dlužníkem, není pro posouzení podstaty věci relevantní, jak ostatně zmínil též odvolací soud v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Dovolatel tak skutkové a právní závěry odvolacího soudu nevyvrátil a Nejvyšší soud neshledal naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písem. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu posoudil jako věcně správný, dovolání jako nedůvodné a proto je podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Pokud dovolatel napadl i výrok II. rozsudku odvolacího o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je nutné konstatoval, že dovolání proti tomuto výroku, který je svojí povahou usnesením není přípustné (viz ust. §238, §235a, §239 o. s. ř.), a proto dovolací soud dovolání v tomto rozsahu odmítl.
Ze shora uvedených důvodů též vyplývá, že odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nepřipadalo v úvahu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšný dovolatel je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně advokáta (vyjádření k dovolání) podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 17.470,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč a s připočtením 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 3.554,- Kč tak činí celková náhrada dovolacího řízení 21.324,- Kč, kteroužto částku je povinen žalovaný zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu