ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3629.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3629/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: UNEX a. s., se sídlem Uničov, Brníčko 1032, IČ 45192049, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem Hlinky 118, Brno, PSČ 603 00, proti žalovanému: FEMAX, a. s., se sídlem Senovážné nám. 978, Praha 1, IČ 25364421, zastoupenému Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem Olomouc, 28. října 463/3, PSČ 779 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 26/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. 8 Cmo 372/2009-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce JUDr. Dušana Dvořáka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem (v pořadí druhém) ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 26/2009-293, že se zrušuje rozhodčí nález vydaný dne 5. 8. 2003 rozhodcem JUDr. L. L., Ph.D., pod sp. zn. F/2003/101 ve věci FEMAX, a.s., Senovážné nám. 978, Praha, IČ 25364421 proti UNEX a. s., Brníčko 1032, Uničov, IČ 45192049, o zaplacení EURO 118.991,66 s příslušenstvím (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce 43.738,15 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli v dodatku č. 3 ze dne 15. 1. 2003 ke smlouvě o zřízení konsignačního skladu ze dne 30. 6. 2000, rozhodčí doložku. Předchozí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 3. 4. 2006, č. j. 33 Cm 194/2003-80, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2006, č. j. 8 Cmo 203/2006-119, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, č. j. 32 Cdo 3837/2007-201 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že bylo nutno zkoumat, zda mezi stranami došlo k dohodě o postupu a způsobu vedení rozhodčího řízení a dále zda došlo k dohodě o způsobu úhrady nákladů rozhodčího řízení; pokud by k těmto dohodám nedošlo, bylo namístě zrušit rozhodčí nález podle §31 písm. e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též „Roz Ř“).
Soud prvního stupně po dalším provedeném dokazování v návaznosti na právní názor Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že nebyla prokázána dohoda účastníků o způsobu rozhodčího řízení a o úhradě nákladů rozhodčího řízení a proto rozhodčí nález podle §31 písm. e) a f) výše cit. zákona zrušil.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 15.176,80 Kč (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 an. občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a uzavřel, že jsou dány podmínky pro potvrzení podle §219 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel z ustanovení §2 odst. 1, §7 odst. 1, §13 odst. 1 a §19 odst. 1 RozŘ a ze skutečností, že si strany nezvolily rozhodce ad hoc a dále z výpisu z obchodního rejstříku Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., (dále jen „Společnost“), z něhož je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Společnost není oprávněna vydávat statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Stejně tak oprávnění vést seznam rozhodců je dáno pouze rozhodčím soudům, nikoli soukromé společnosti.
Odvolací soud dále vycházel z názoru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). pro obcházení zákona. V řešené věci byla rozhodčí smlouva uzavřena právě uvedeným způsobem a ve vazbě na soukromou společnost a je proto neplatná. Zákonný důvod ke zrušení rozhodčího nálezu byl tedy dán podle ust. §31 písm. b) RozŘ, tj. pro neplatnost rozhodčí smlouvy.
Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když předmětná právní otázka je soudy řešena rozdílně, popř. nebyla dosud vyřešena.
Dovolatel dále vytýká, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní otázky spatřuje dovolatel jednak v otázce, zda může osobu rozhodce jmenovat (vybrat) podle §7 odst. 1 RozŘ právnická osoba, pokud je takový způsob jmenování rozhodce dohodnut mezi stranami v rozhodčí doložce, jednak v otázce, zda výrok rozhodnutí, kterým se zrušuje rozhodčí nález, musí obsahovat odkaz na konkrétní zákonný důvod podle §31 písm. a) až g) RozŘ, podle kterého se rozhodčí nález soudem zrušuje.
Dovolatel namítá, že v dané věci Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí ze dne 6. 1. 2009, č. j. 32 Cdo 3837/2007-201 neshledal rozhodčí doložku neplatnou a uložil, aby se soud v dalším řízení zabýval pouze důvody neplatnosti rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. e) a f) zákona o RozŘ. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně fakticky změnil, když rozhodčí nález zrušil podle §31 písm. b) zákona o RozŘ.
Dovolatel je proto přesvědčen, že výrok rozhodnutí obsahující zrušení rozhodčího nálezu by měl obsahovat i zákonný důvod pro zrušení.
Dovolatel dále nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s první položenou právní otázkou zásadního významu, zda právnická osoba může jmenovat osobu rozhodce pro rozhodování konkrétního sporu, ačkoli zákon o rozhodčím řízení žádné omezení jmenování rozhodce třetí osobou, byť právnickou, neobsahuje. V této souvislosti dovolatel vznáší námitky vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 v obdobné věci a poukazuje na to, že proti tomuto judikátu Vrchního soudu naopak stojí několik judikátů Nejvyššího soudu. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 Nejvyšší soud neposoudil jako právně významnou otázku, že osobu rozhodce určuje (jmenuje) třetí osoba (tzv. appointing authority), jež je k tomu zmocněna rozhodčí smlouvou a tedy tento způsob akceptoval.
V rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 5129/2007 a sp. zn. 32 Odo 2282/2008 Nejvyšší soud dovodil, že rozhodčí doložka, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců. Ústavní soud ČR v rozhodnutí ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 2682/08 neshledal, že by taková rozhodčí doložka ve sporu z leasingové smlouvy byla v rozporu s kogentními normami.
Dovolatel je přesvědčen, že rozhodčí doložky obsahující ujednání smluvních stran, že spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem jmenovaným třetí osobou, ať již právnickou či fyzickou, je nutno považovat za platné; takové ujednání stran je určité, což je jediné rozhodné kriterium podle §7 zákona o RozŘ. Ani Nejvyšší soud v žádném případě nevyloučil možnost sjednání pravidel rozhodčího řízení odkazem na jednací řády vydávané soukromými společnostmi a to je v souladu i s §19 zákona o RozŘ.
Dovolatel uzavírá, že odvolací soud v daném případě nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, když neposoudil předmětnou rozhodčí doložku jako neplatnou a dále pochybil, když uvedl, že ruší rozhodčí nález podle §31 písm. b) RozŘ, když jen přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, který zrušil rozhodčí nález podle §31 písm. e) a f) cit. zákona.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s dovoláním a s názorem žalovaného, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam ve dvou otázkách, uvedených žalovaným.
Žalobce poukazuje na ust. §226 odst. 1 o. s. ř. s tím, že o žádné faktické změně rozsudku nelze uvažovat a dále na §155 a §157 o. s. ř. s tím, že soudu není uložena zákonem povinnost ve výroku uvádět též aplikované zákonné ustanovení. To by bylo i v rozporu se zásadou, že soud není vázán právním posouzením žalobce.
Žalobce odkazuje dále na stanovisko gremiální rady Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, přijaté na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které zní: „Rozhodčí smlouva, která pokud jde o výběr rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení, odkazuje na právnickou osobu a jí přijaté statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců a způsobu vedení rozhodčího řízení, ačkoliv tato právnická osoba není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zákona, je neplatná.“ Sporná rozhodčí doložka je tudíž podle žalobce neplatná. Oba soudy postupovaly v tomto případě podle právního názoru Nejvyššího soudu.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl a žádá o přisouzení nákladů dovolacího řízení.
V replice žalovaného k vyjádření žalobce polemizuje dovolatel se zněním právní věty, uváděné žalobcem s tím, že se vztahuje jen na situaci, kdy je rozhodce určen jednou ze smluvních stran, tedy nikoli právnickou osobou. Dovolatel poukazuje na další judikaturu (Krajského soudu v Ostravě) a zdůrazňuje, že dosud nebylo Nejvyšším soudem vydáno závazné stanovisko. Příslušný judikát Nejvyššího soudu je proto potřebný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po konstatování, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a podle §241a odst. 1 o. s. ř., musel na prvním místě zabývat přípustností podaného dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel poukazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení vskutku zde dovolání přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavce 3 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel pokládá dvě otázky, které má za právní otázky zásadního významu.
Jako první otázku zásadního významu dovolatel formuluje otázku, zda může osobu rozhodce jmenovat (vybrat) podle §7 odst. 1 RozŘ právnická osoba, pokud je takový způsob jmenování rozhodce dohodnut mezi stranami v rozhodčí doložce.
V posuzovaném případě je nezbytné vycházet z konkrétních okolností dané věci. Obecně lze totiž souhlasit s tím, že podle ust. §7 odst. 1 RozŘ se strany mohou dohodnout, že osobu (y) rozhodce (ů) může jmenovat třetí osoba (tzv. appointing authority), tj. strany se takto dohodnou na způsobu, jak má být rozhodce (i) určen (y) např. ze seznamu určitých osob.
V dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že mezi účastníky byla dne 30. 6. 2000 uzavřena smlouva o konsignačním skladu a poté byl mezi účastníky uzavřen dne 15. 1. 2003 dodatek č. 3 k uvedené smlouvě. Předmětem dodatku č. 3 byla dohoda o rozhodování sporů ze smlouvy jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeného Společenstvím pro rozhodčí řízení, a. s., Praha (dále jen „Společnost“). Správcem seznamu rozhodců měla být fyzická osoba pověřená Společností dle jednacího řádu. Rozhodčí řízení se tak mělo řídit Jednacím řádem pro rozhodčí řízení a Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, oba dokumenty byly vydány touto Společností.
Nejvyšší soud vzhledem k nejednosti posuzování platnosti rozhodčích smluv (doložek) v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 sjednotil rozhodovací praxi.
V rozhodnutí velký senát mj. dovodil, že obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem (§13 RozŘ) není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem vykonává činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů jde o jednání odporující zákonu. Pokud tedy rozhodčí smlouva neobsahuje přesné určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ust. §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce namítl neplatnost rozhodčí doložky včas, a to při prvním úkonu učiněném v rozhodčím řízení a její neplatnost spatřoval mj. v tom, že rozhodčí doložku sjednala neoprávněná osoba a že tato doložka je neplatná pro rozpor se zákonem, tj. ust. §13 RozŘ, neboť Společnost není stálým rozhodčím soudem.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že v daném případě odvolací soud posoudil věc v souladu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemá důvod odchýlit.
Pro úplnost je vhodné poznamenat, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2008, č. j. 32 Cdo 3837/2007-201 byla posuzována platnost rozhodčí doložky pouze z hlediska oprávněnosti osoby jednající za žalobkyni tuto doložku podepsat (§15 obch. zák.) a dále, jak je uvedeno shora, došlo poté ke sjednocení rozhodovací praxe v otázce platnosti rozhodčích smluv (doložek).
Neobstojí ani dovolatelem nastolená jako zásadně právně významná druhá otázka, zda výrok rozhodnutí, jímž se zrušuje rozhodčí nález, musí obsahovat odkaz na konkrétní zákonný důvod podle §31 písm. a) až g) RozŘ, podle něhož se rozhodčí nález soudem zrušuje.
V posuzovaném případě napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá, přitom jde o otázku procesněprávní, kterou z hlediska ust. §241a odst. 2 písm. a) ve vazbě na ust. §237 odst. 3 o. s. ř. v případě posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě o žádnou právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. nejde a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou (zvláště s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první v návaznosti na §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta (vyjádření k dovolání) podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2.250,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč a konečně ve 20 % DPH ve výši 510,- Kč, celkem tedy ve výši 3.060,- Kč, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu