ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3671.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3671/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně KUKS, a.s., se sídlem v Pelhřimově, Matějkova 2241, PSČ 393 01, IČO 25168657, zastoupené JUDr. Jaroslavem Trnkou, advokátem, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, proti žalované JIZERKA a.s., se sídlem v Krnsku, Jizerní Vtelno 5, PSČ 294 31, IČO 42715776, zastoupené JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o zaplacení částky 772 920,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 203/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 253/2009-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Trnky, advokáta, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem dne 27. února 2009, č. j. 46 Cm 203/2005-77, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 690 043,90 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 257 408,90 Kč od 15. 10. 2004 do zaplacení a z částky 412 635 Kč od 16. 10. 2004 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč od 8. 12. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a ohledně částky 82 876,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dvě nájemní smlouvy. Dne 12. 3. 2003 byla uzavřena nájemní smlouva na linku na přípravu půdy a sázení brambor, sestávající z rýhovače, kypřiče, sazeče, přihnojování a moření. Smlouva byla sjednána do 31. 10. 2005. Zálohu ve výši 300 000 Kč měl nájemce složit do 15. 3. 2003, první splátku ve výši 123 038 Kč měl uhradit 1. 10. 2003, další dvě roční splátky v souhrnné výši měl platit k 1. 10. každého roku, splatnost poslední měla nastat k 1. 10. 2005. Dne 24. 7. 2003 byla uzavřena nájemní smlouvu na vyorávač brambor REEKIE. Smlouva byla sjednána do 31. 10.2007, roční splátka nájemného činila 216 310 Kč. Strany souhlasily s předplatbami či navýšením splátek tak, aby nájem nebyl ukončen před 30. 9. 2006. V obou smlouvách bylo promítnuto ujednání, že „financování nájmu je realizováno tzv. garantem fakturami k zápočtu za dodané brambory“, přičemž za garanta byla označena obchodní společnost EUROPLANT šlechtitelská spol. s r.o. (dále jen „EUROPLANT“), která smlouvy signovala. Oběma nájemním smlouvám předcházela smlouva o spolupráci z 12. 2. 2003 uzavřená mezi žalovanou a společností EUROPLANT, podle níž se tato společnost zavázala zajišťovat pro žalovanou odbyt brambor za pomoci předmětných strojů a současně garantovala žalobkyni splátky ceny strojního zařízení po dobu tří let za podmínek v této smlouvě uvedených. Nájemné bylo uvedeným způsobem placeno až do roku 2004, kdy žalobkyně vyúčtovala žalované sjednané nájemné fakturou č. 2004448 na částku 257 408,90 Kč splatnou 14. 10. 2004 a fakturou č. 2004449 na částku 412 635 Kč splatnou do 15. 10. 2004, ty však žalovaná neuhradila. Žalovaná přitom měla vědomost o tom, že nese sama odpovědnost za úhradu nájemného, neboť na ni žalobkyně vystavovala faktury, a svědčí o tom i následné neúspěšné snahy žalobkyně postoupit pohledávky za žalovanou na společnost EUROPLANT, která toto postoupení odmítla. Soud prvního stupně neměl pochybnosti o věcné aktivní legitimaci žalobkyně. Pasivní legitimaci žalované vyvodil soud prvního stupně z obsahu nájemních smluv, z nichž vyplývá jejich účel poskytnout stroje pro zemědělskou výrobu k užívání žalované za úplatu. Smlouvy navíc umožňovaly žalované v případě zdárně ukončeného nájemního vztahu domáhat se odkoupení předmětu nájmu.
Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť se jednalo o vztah podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti, a smlouvy účastníků podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako smlouvy nájemní. Žalovaná je v nich označena jako nájemce, předměty nájmu užívala a žalobkyni je 26. 6. 2005 vrátila. Výše a splatnost nájemného byla podle jeho závěru ve smlouvách určena srozumitelným a určitým způsobem. Placení nájemného je základní povinností nájemce podle §671 odst. 1 obč. zák., žalovaná však tuto svoji povinnost u obou faktur nesplnila. Co se týče vztahu společnosti EUROPLANT k účastníkům, bylo podle závěru soudu prvního stupně prokázáno, že se nájemce mohl na platby garanta spolehnout jen tehdy, pokud měl vůči němu ze vzájemného vyrovnání pohledávku, což se promítlo do obou nájemních smluv použitím formulace – „financování je realizováno garantem fakturami k zápočtu za dodané brambory“.
V řízení bylo také nesporné, že žalobkyně dodala žalované na pronajaté stroje náhradní díly, které si žalovaná objednala, a jejichž cenu účtovala fakturou č. 2004511 částkou 51 242,60 Kč, z níž žalovaná uhradila částku 31 242,60 Kč. Z toho soud prvního stupně dovodil, že tyto náhradní díly žalovaná obdržela, a pokud se týká ostatních faktur za náhradní díly, žalobkyně neprokázala, že tyto díly žalované skutečně dodala.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 253/2009-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil jen tak, že žalovaná je povinna namísto úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně zaplatit úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z přisouzených částek 257 408 Kč a 412 635 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a zcela na ně odkázal, neměl výhrad (s výjimkou výše příslušenství pohledávky) ani k jeho právním závěrům. Vztah účastníků je dán ustanovením §261 odst. 1 a odst. 6 obch. zák. Protože obchodní zákoník neupravuje nájem věci (kromě smlouvy o nájmu dopravního prostředku), je třeba vycházet s ustanovení §663 a násl. a §721 a násl. obč. zák. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že obě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou jsou platnými právními úkony, neboť je z nich zřejmé, co je předmětem nájmu, který je dostatečným způsobem specifikován, přitom tato otázka mezi účastníky nemohla být sporná již proto, že využitím strojů pro zemědělskou výrobu žalovaným byl předmět nájemní smlouvy konzumován. Vzájemné postavení smluvních stran – pronajímatel - nájemce – je ze smlouvy rovněž zřejmé, stejně jako výše dohodnutého nájemného a způsob jeho platby. Vyfakturované a neuhrazené nájemné vychází z nájemních smluv. S namítaným nedostatkem věcné pasivní legitimace žalované se soud prvního stupně správně vypořádal svými logickými argumenty vyplývajícími z provedeného dokazování. Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání v nájemních smlouvách, že „financování je realizováno garantem fakturami k zápočtu za dodané faktury“ je možno považovat za inominátní závazek podle §269 odst. 2 věty prvé obch. zák., podle něhož za určitých okolností, vycházejících z podmínek smlouvy o vzájemné spolupráci, uzavřené dne 12. 2. 2003, ovšem jen mezi žalovanou a společností EUROPLANT, může být realizováno zaplacení nájemného z výnosů za prodej brambor vypěstovaných žalovanou, které odebíral a prodával na základě uvedené smlouvy „garant“. Z uvedené formulace nelze podle závěru odvolacího soudu dovodit, že by vůči společnosti EUROPLANT měla žalobkyně přímý nárok na vymáhání pohledávek z nájemného a z kupní smlouvy o prodeji náhradních dílů, které jsou předmětem sporu. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by třetímu subjektu, EUROPLANT, byly pohledávky žalobkyně za žalovanou postoupeny, neboť doklad z 29. 10. 2004, jímž soud provedl důkaz, se zřetelem k jeho formulaci a obsahu smlouvou o postoupení pohledávky není.
K námitkám žalované posoudil odvolací soud součást nájemní smlouvy o přednostním právu žalované na odkoupení předmětu nájmu tak, že nelze toto ujednání považovat za smlouvu o koupi najaté věci ve smyslu §489 obch. zák. Neobstojí ani námitky žalované o jiném zastřeném právním úkonu. Výše nájemného byla dohodnuta se zřetelem k přednostnímu právu nájemce na odkoupení předmětu nájmu za relativně nízkou částku, a proto i výše nájemného reagovala na předpokládanou celkovou kupní cenu.
Soud prvního stupně nepochybil ani potud, pokud žalobkyni přisoudil další částku 20 000 Kč s příslušenstvím, která představuje nezaplacenou část faktury č. 2004511 z celkové částky 51 242,60 Kč za dodané náhradní díly. Vyšel přitom z ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. a z logické úvahy, že žalovaná zaplatila cenu těch náhradních dílů, které jí byly dodány. Tento závěr soudu prvního stupně odvolací soud rovněž sdílí, neboť je podpořen provedenými skutkovými zjištěními.
Sjednanou výši úroku z prodlení shledal odvolací soud nepřiměřeně vysokou, odporující zásadám poctivého obchodného styku ve smyslu §265 obch. zák. a nepožívající proto ochrany. Žalobkyně má přitom nárok na úroky zákonné, jejichž výše je stanovena v nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27. 4. 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost založila na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen („o. s. ř.“), přičemž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka popřela správnost všech právních závěrů odvolacího soudu. Nejprve vytkla soudům obou stupňů posouzení obou smluv účastníků jako smluv nájemních, když podle jejího názoru se jednalo o trojdohody, třetím účastníkem byla společnost EUROPLANT a vůlí všech stran bylo uzavřít smlouvy kupní, event. leasingové. Tuto vůli lze dovodit z neúměrně vysoké výše nájemného a z úmyslu, aby se žalovaná stala vlastníkem předmětných strojních zařízení po zaplacení všech ročních splátek a úhradě konečné částky 5 000 Kč a DPH (článek VI smlouvy). Podle dovolatelky se tudíž jednalo o zjevný případ zastřeného právního úkonu. Dovolatelka dále poukázala na neurčitost vymezení předmětu nájmu, který postrádá jakoukoliv bližší technickou specifikaci a popis, není uvedeno stáří strojů, nelze tudíž s určitostí uzavřít, že žalovaná užívala právě ty zemědělské stroje, které jsou ve smlouvě označeny a že nájemné, které žalobkyně uplatňuje, je adekvátní. Žalovaná od počátku namítala, že výše nájemného uplatňovaná žalobkyní je přemrštěná a je v hrubém nepoměru k obvyklé ceně nájmu srovnatelných strojních zařízení. Uplatňování takto přemrštěného nájmu žalobkyní je výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá dle §265 obch. zák.ochrany. Další výtka dovolatelky vůči smlouvám účastníků směřuje proti sjednání způsobu platby nájemného. Podle jejího názoru obě smlouvy postrádají závazek nájemce hradit nájemné a namísto toho obsahují ujednání, že financování nájemného je realizováno garantem fakturami k zápočtu za dodané brambory. Z toho plyne, že závazek k platbám nájemného svědčí uvedenému garantovi, nikoliv žalované jako nájemci; závěr odvolacího soudu, že garant byl povinen platit nájemné jen tehdy, pokud měla žalovaná ze vzájemného zápočtu vůči němu pohledávku, považuje dovolatelka za nesprávný. Použitou formulaci měl odvolací soud posoudit jako dohodu o převzetí dluhu uzavřenou podle §531 a násl. obč. zák. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka dovozuje dva závěry - neplatnost obou nájemní smluv a nedostatek své pasivní legitimace.
Oba soudy podle názoru dovolatelky pochybily také při posuzování dohody o postoupení pohledávek ze dne 29. 10. 2004. Jednalo se o platnou trojdohodu o postoupení pohledávek, která měla všechny náležitosti vyžadované pro takové smlouvy zákonem i platnou judikaturou – bylo možno jednoznačně určit, kdo je postupitelem, kdo postupníkem a také postupované pohledávky byly dostatečně identifikovány nezaměnitelným způsobem. Postoupením pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení, společnosti EUROPLANT, tak žalobkyně ztratila svoji aktivní legitimaci v řízení. Odvolací soud přitom tuto dohodu nekvalifikoval ani jako neplatný právní úkon, ani jako jiný právní úkon. V této souvislosti dovolatelka zpochybnila i další závěr odvolacího soudu, že žalobkyně odmítla postoupení pohledávek. Dovolatelka je přesvědčena, že k takovému kroku nebyla žalobkyně oprávněna, neboť v dohodě o postoupení pohledávek nebyla taková možnost sjednána a rovněž nebyl splněn ani žádný zákonný předpoklad pro odstoupení od dohody.
Tím, že soudy nesprávně posoudily otázku aktivní legitimace u žalobkyně a pasivní legitimaci dovolatelky, pochybily při zkoumání podmínek řízení a zatížily podle dovolatelky řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a upozornila, že žalovaná uplatnila v dovolání argumenty a tvrzení, která předkládala po celou dobu řízení, přičemž soudy se s těmito argumenty řádně vypořádaly. Především povinnost nájemce platit nájemné jej stíhá i v případě, že to není ve smlouvě výslovně uvedeno. Postavení subjektu označeného v nájemní smlouvě jako „garant“ rovněž oba soudy přisoudily přesně tu roli, kterou na sebe jako účastník vztahu vzal – to je zajištění financování prostřednictvím zápočtu za brambory, které mu měl žalovaný dodat. Žalovaná tak nesprávně zaměňuje obsah pojmu „financování“ s pojmem „placení nájmu“. Její tvrzení jsou rozporná a navzájem se vylučují – nájemní smlouvy hodnotí jako neplatné a pak argumentuje tím, že ujednání o financování nájmu má povahu platného ujednání o převzetí dluhu, předmětné smlouvy označuje nejprve jako nájemní smlouvy, z nichž má povinnost placení garant, následně je označuje jako zastřený právní úkon, event. neplatný právní úkon či kupní smlouvu. Taktéž otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek byla v řízení posouzena správně. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, event. jeho zamítnutí.
Žalovaná v následném stanovisku zopakovala uplatněné dovolací důvody.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o úhradu nájemného podle nájemních smluv a úhradu ceny náhradních dílů na pronajaté stroje, přičemž je zřejmé, že se sjednané plnění týká jejich podnikatelské činnosti).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodu I, jímž byl rozhodnuto o povinnosti k úhradě nájemného ve výši 257 408,90 Kč, nájemného ve výši 412 635 Kč a ceny náhradních dílů ve výši 20 000 Kč. Každá z těchto částek přitom představuje samostatný nárok, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého z nich odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem a společnou částkou. Přípustnost dovolání u nároku na zaplacení částky 20 000 Kč je proto vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet všech uplatněných nároků přesahuje částku 100 000 Kč.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti zbývající části výroku ve věci samé a zkoumal, zda má napadené rozhodnutí v této části zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
V dané věci jde o posouzení dvou nájemních smluv, které žalobkyně jako pronajímatel uzavřela s dovolatelkou jako nájemcem dne 12. 3. 2003 a dne 24. 7. 2003.
Nejvyšší soud neshledal žádného pochybení odvolacího soudu na jeho posouzení vztahu účastníků podle §261 odst. 1 a odst. 6 obch. zák. a jeho závěru, že došlo k uzavření platných nájemních smluv podle ustanovení §663 a násl. obč. zák. Odvolací soud správně identifikoval podstatné znaky tohoto smluvního typu, žalobkyně je označena jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce, jejich vztah účastníků nájemní smlouvy je nezpochybnitelně promítnut i do ostatních ustanovení obou nájemních smluv, konkretizujících vzájemné závazky pronajímatele a nájemce, zejména ujednání o výši nájemného a o způsobu jeho platby. Při posuzování námitky dovolatelky týkající se určitosti vymezení předmětu nájmu dovolací soud zdůrazňuje, že je při zkoumání přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěním odvolacího soudu. Skutkový stav věci a výsledků důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dospěl-li odvolací soud a potažmo i soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud akceptoval, k závěru, že předmětem nájemní smlouvy z 12. 3. 2003 byla linka na přípravu půdy a sázení brambor, sestávající z rýhovače, kypřiče, sazeče, přihnojování a moření, a že předmětem nájemní smlouvy z 24. 7. 2003 byl vyorávač brambor REEKIE, pak tato skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná, stejně jako zjištění odvolacího soudu, že oba účastníci neměli sporu o tom, co je předmětem nájmu. Z těchto skutkových zjištění odvolacího soudu je zřejmé, že předmět obou nájemních smluv byl určen dostatečně určitě.
Na základě skutkového zjištění soudů obou stupňů nelze ani dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení §265 obch. zák., jak namítá dovolatelka.
Námitky dovolatelky směřované vůči závěrům odvolacímu soudu, které dovodil z ujednání ve smlouvách, že „financování je realizováno garantem fakturami k zápočtu za dodané brambory“, jsou rovněž neopodstatněné. Z tohoto ujednání nevyplývá přímý nárok společnosti EUROPLANT jako garanta na vymáhání pohledávek z nájemného, a nelze tuto formulaci považovat ani za dohodu o převzetí dluhu uzavřenou ve smyslu §531 obč. zák.; dovolací soud se ztotožňuje i s tímto závěrem odvolacího soudu. Dovolatelku toto ujednání opravňovalo pouze k zápočtu jejího nároku na zaplacení kupní ceny brambor, které by vypěstovala a dodala společnosti EUROPLANT, oproti nároku žalobkyně na zaplacení nájemného; nezbavovalo ji však zákonné povinnosti nájemce platit nájemné a její pasivní legitimace je dána, jak správně dovodil odvolací soud.
Vzhledem k výše uvedenému nemohou obstát ani další námitky žalované směřované vůči nájemním smlouvám jako o jiném zastřeném právním úkonu.
Odvolací soud nepochybil ani při hodnocení listiny ze dne 29. 10. 2004 tak, že se se zřetelem k obsahu a použitým formulacím nejedná o smlouvou o postoupení pohledávky. Nedošlo-li k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyně vůči dovolatelce na společnost EUROPLANT, nemohlo dojít k přechodu těchto pohledávek na tuto společnost a žalobkyně nemohla ztratit svoji aktivní legitimaci v tomto řízení. Uvádí-li žalovaná v dovolání, že „společnost EUROPLANT postoupení pohledávek odmítla až následně po uzavření dohody“, nelze než odkázat na skutková zjištění odvolacího soudu, který k takovému závěru nedospěl.
Pokud dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávným posouzením podmínek řízení, kterou je aktivní legitimace žalobkyně, zatížily řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno uvést, že z důvodů zakotveného v tomto ustanovení může dovolatelka napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu