ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3685.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3685/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce J. M., zast. JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, proti žalované Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, IČ: 453 08 314, zast. JUDr. Růženou Trojánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 19, o zaplacení 463.514.975,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 109/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. 11 Cmo 309/2009-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám její advokátky JUDr. Růženy Trojánkové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvého stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 13 Cm 109/2003-211, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 463.514.975,- Kč s 16,8% úrokem z prodlení z částky 272.300.450,- Kč od 2. 5. 1998 do zaplacení, s 18,08% úrokem z prodlení z částky 141.100.000,- Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení a s 15,57% úrokem z prodlení z částky 50.114.525,- Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení, dále zastavil řízení o nároku na zaplacení 6,2% úroku z prodlení z částky 141.100.000,- Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení a 10,43% úroku z prodlení z částky 50.114.525,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu částku 299.528,95 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Luďka Vrány, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, č. j. 11 Cmo 309/2009-346, zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, jímž byla žaloba na zaplacení částky 141.100.000,- Kč s 18,08% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení zamítnuta, a řízení v tomto rozsahu zastavil a dále potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 322.414.975,- Kč s 16,8% úrokem z prodlení z částky 272.300.450,- Kč od 2. 5. 1998 do zaplacení a s 15,57% úrokem prodlení z částky 50.114.525,- Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu částku 1.101.816,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Růženy Trojánkové, advokátky.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce domáhal zaplacení tří dílčích nároků:
- nároku na zaplacení částky 272.300.450,- Kč z titulu odměny za poskytnutí pomoci a podpory ke stabilizaci územího plánu hl. města Prahy, event. z titulu náhrady vzniklé porušením obecné preventivní povinnosti (pro stručnost a přehlednost dále též jen „nárok A“);
- nároku na zaplacení částky 141.100.000,- Kč z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku vzniklého v důsledku prodlení žalované se zaplacením kupní ceny a v důsledku toho nerealizovaného prodeje pozemků potřebných pro napojení dálnice D1 žalované (pro stručnost a přehlednost dále též jen „nárok B“);
- nároku na zaplacení částky 50.114.425,- Kč z titulu náhrady škody (ušlého zisku) vzniklé v důsledku prodlení žalované se zaplacením kupní ceny a v důsledku toho nerealizovaného prodeje „soukromých pozemků“ žalované (pro stručnost a přehlednost dále též jen „nárok C“).
Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení se stal nárok žalobce snížený o částku 141.100.000,- Kč s příslušenstvím, (nárok B) neboť v tomto rozsahu vzal žalobce svou žalobu zpět a žalovaná proti tomu neměla ve smyslu ust. §222a o. s. ř. námitek, a proto odvolací soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále konstatoval, že soud prvého stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům, když zjistil, že účastníci uzavřeli dne 6. 6. 1997 smlouvu o uzavření budoucích smluv, a to kupní smlouvy, kterou měl žalobce prodat žalované pozemky v k. ú. Šeberov, uvedené v příloze č. 3 smlouvy a označované stranami jako „soukromé pozemky“, a to za cenu 1.900,- Kč za m2, dále kupní smlouvy, dle které měl žalobce žalované prodat pozemky v k. ú. Šeberov, uvedené v příloze č. 4 smlouvy a označované stranami jako „městské pozemky“, a to za cenu 1.800,- Kč, a smlouvy o dílo, jejímž předmětem byl závazek žalobce zajistit pro žalovanou podání a vyřízení žádosti o provedení změny statutu území z dosud nestabilizovaného na stabilizované, pro funkční využití „umístění velkoplošných maloobchodních zařízení, obchodních center a jim doprovodných funkcí“, zajistit podání a vyřízení žádosti o rozhodnutí o umístění stavby, zajistit splnění podmínek obsažených v expertním posudku o vlivu stavby na životní prostředí (E.J.A.), zajistit podání a vyřízení žádosti o vydání stavebního povolení, vytvořit podmínky pro možnost napojení předmětného území na dálnici D1 v 3,7 kilometru a učinit jakýkoli úkon, jež by byl nezbytný či žádoucí v souvislosti s uvedenými záležitostmi za úplatu ve výši 1,5% z celkové pořizovací ceny stavebního objektu nebo souboru staveb. Tuto budoucí smlouvu o dílo se účastníci zavázali uzavřít nejpozději do 30. 6. 1997.
Dne 12. 9. 1997 uzavřely strany dodatek č. 1 ke smlouvě ze dne 6. 6. 1997 z důvodu, že žalobce uzavřel s Městskou částí Šeberov kupní smlouvu ohledně koupě části pozemků, jež byly v dodatku přesně specifikovány, a nejpozději do 15. 9. 1997 měl zaplatit kupní cenu, ovšem do tohoto data nebyl stabilizován územní plán hl. města Prahy.
Strany dále dne 6. 6. 1997 a 2. 10. 1997 uzavřely kupní smlouvy na konkrétní pozemky v k. ú. Šeberov, za něž žalovaná zaplatila žalobci celkem 618.018.700,- Kč.
Rozhodčím nálezem ze dne 17. 11. 2000, zn. Rsp 31/99, vydaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci doplatek kupní ceny ve výši 56.308.637,20 Kč dle kupní smlouvy uzavřené dne 18. 12. 1997. Rozhodčím nálezem ze dne 22. 7. 2003, zn. Rsp 80/00 pak žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci doplatek kupní ceny ve výši 95.069.646,20 Kč na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1997.
K námitce žalobce, že soud prvého stupně zatížil řízení vadou, protože po koncentraci řízení neposkytl stranám předběžný skutkový a právní náhled na věc, odvolací soud uvedl, že tato námitka, kterou žalobce uplatnil toliko v obecné rovině bez odkazu na konkrétní nesprávný postup soudu, není důvodná, neboť tato vada z obsahu spisu nevyplynula. Odvolací soud zjistil, že žalobce byl soudem opakovaně řádně poučován dle §118a a §119a o. s. ř. K tomu odvolací soud s odkazem na ust. §159a o. s. ř. doplnil, že soud prvého stupně nebyl vázán právním názorem vysloveným v předchozích rozhodčích nálezech.
K oprávněnosti nároku A odvolací soud uvedl, že znění dodatku č. 1 ze dne 12. 9. 1997, jeho článku 3, bod 3.5, nevyvolává pochyby o tom, že předmětná částka měla být ve svém základu odměnou za pomoc poskytnutou žalobcem žalované k zajištění stabilizace a tato odměna byla zahrnuta v ceně „městských pozemků“, které se měly stát předmětem stabilizace. Tím není vyloučeno tvrzení žalobce o tom, že v této odměně měla být zahrnuta i odměna za jeho předcházející snahu a činnost při zajišťování pozemků. Nedošlo-li ke stabilizaci těchto pozemků (výklad pojmu stabilizace strany podaly v Dodatku č. 1, čl. 3, bodě 3.2c), nevzniklo žalobci právo na zaplacení dohodnuté odměny. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že k stabilizaci nedošlo v důsledku chování žalované, neboť z podání žalobce vyplynulo, že k neschválení stabilizace předmětných pozemků došlo kvůli změně postoje místního zastupitelstva Šeberova. Ustanovení čl. 3, bod 3.5, zmiňovaného dodatku neshledal odvolací soud neplatným. Je tomu tak dle odvolacího soudu proto, že žalobce nenabídl ke svému tvrzení, že úmyslem účastníků, zachyceným v tomto ujednání, bylo obejít daňové zákony. K tomu odvolací soud doplnil, že i kdyby bylo žalobcovo tvrzení pravdivé, nemohl by z toho a neplatnosti uvedeného ustanovení dovozovat vznik svého nároku na zaplacení požadované částky.
K nároku C odvolací soud uvedl, že žalobce v průběhu řízení předložil přehled pozemků označených parcelními čísly, ale nikterak nedoložil, že by tyto konkrétní pozemky skutečně mohl koupit a za jakou cenu. Navrhoval-li jako důkaz výslech svědka - advokáta, jenž žalobce zastupoval ve věcech koupě těchto pozemků, odvolací soud kvůli zásadě neúplné apelace a k tomu, že po poučení dle §119a o. s. ř. žalobce nevznesl návrhy na doplnění dokazování, k tomuto návrhu nepřihlédl. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná mohla předvídat, že včasným nezaplacením doplatků kupních cen za jiné pozemky dojde na straně žalobce ke vzniku škody. Odvolací soud upozornil na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce měl k dispozici též další finanční částky z prodeje jiných pozemků a odkázal pro stručnost na obsáhlé skutkové a právní závěry soudu prvého stupně.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že soud prvého stupně nepochybil, pakliže zamítl žalobu na zaplacení částek 272.300.450,- Kč s příslušenstvím a 50.114.525,- Kč s příslušenstvím.
Dovoláním ze dne 24. 6. 2010 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
V obsáhlém odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu, jímž se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že žalobce nemá právo na zaplacení nároků A a C. Vyjádřil přesvědčení, že soud prvého stupně zatížil řízení vadou, pakliže neposkytl stranám svůj předběžný skutkový a právní náhled na věc. Žalobce tak byl nucen předkládat důkazy ke skutečnosti, která již byla rozhodnuta v řízení před rozhodci, finančním úřadem i obecnými soudy.
Dovolatel dále uvedl, že se odvolací soud (a taktéž soud prvého stupně) nezabýval výkladem pojmu stabilizace a dále otázkami, zda ke stabilizaci nedošlo ještě před uzavřením dodatku č. 1 a zda bylo možné dosáhnout stabilizace v rámci Osmého souboru změn územního plánu hl. města Prahy, zda byla sjednána časová odkládací podmínka, komu svědčí procesní oprávnění v řízení dle stavebního zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru dovolatele nepřezkoumatelné.
Odvolacímu soudu žalobce vytkl, že závěr, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že ke stabilizaci nedošlo, nevychází z provedené dokazování. Úmyslem žalobce bylo převedení na žalovanou nikoli jen pozemků samotných, ale též celého projektu se všemi právy a povinnostmi. Soud prvého stupně dle dovolatele nesprávně uzavřel, že žalobce byl i nadále procesně oprávněn v řízení o změně územního plánu, přestože pozbyl vlastnického práva. Žalovaná odkoupením pozemků bez stavebního projektu si nezajistila přechod práv a povinností ze stavebního zákona a nezískala procesní oprávnění pokračovat v řízení o změně územního plánu na základě žádosti žalobce. Vzhledem k odlišnosti jejího projektu tak byla povinna si podat žádost o změnu územního plánu.
Podmínka doplatku kupní ceny jako odměny za poskytnutou pomoc a podporu stabilizace, která měla být provedena žalobcem, v rámci Osmého souboru změn územního plánu se stala podmínkou nemožnou, ke které dle §36 občan. zák. nelze přihlédnout. Podmínka stabilizace byla formálním platebním titulem proplacení doplatku kupní ceny jako odměny, nikoli podmínkou konkrétní činnosti žalobce. Podmínky soudy na rozdíl od rozhodců vykládaly v rozporu s ust. §35 odst. 2 občan. zák. Soud prvého stupně pochybil, pokud neprovedl důkaz žalobcem předloženými dokumenty z let 1991 až 1996, jimiž chtěl prokázat, jaké kroky učinil ke stabilizaci pozemků. Tím soudy nezjistily řádně skutkový stav věci a rozhodly nesprávně, přičemž dovolatel vyjádřil pochybnost o tom, zda soud rozhodoval nestranně. Soudy vyložily časovou odkládací podmínku stabilizace, sjednanou v čl. 3 odst. 3.2 písm. c) a v čl. 3 odst. 3.5 dodatku č. 1 ke smlouvě o uzavření budoucích smluv ze dne 12. 9. 1997, tak, že ke stabilizaci má dojít přímo na jednání v rámci Osmého souboru změn územního plánu, tj., dne 29. 1. 1998, což je však v rozporu s uvedeným ustanovením čl. 3 odst. 3.2 písm. c). Rozhodnutím žalované koupit pouze pozemky znemožnil plnění odkládací podmínky, poněvadž žalobce přestal být žadatelem o změnu územního plánu, jímž mohl být dle tehdy platného stavebního zákona jen vlastník pozemků. Proto se stala tato časová odkládací podmínka nemožnou a k této nebylo možné při hodnocení oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení uvedených částek přihlédnout.
Dle názoru žalobce došlo ze strany soudů k porušení zásady nestrannosti soudu, neboť při poskytnutí poučení dle §118a o. s. ř. nedošlo k poučení o konkrétních důvodech, pro které mu hrozil neúspěch ve sporu. Soud prvého stupně musel vědět, že žalobce není schopen prokázat svá plnění do budoucna po uzavření Dodatku č. 1. Dále upozornil, že pojem stabilizace je používán v dohodách účastníků různě, a proto měl být podán výklad tohoto pojmu, avšak odvolací soud tak neučinil.
Dovolatel upozornil, že mu vznikl nárok na zaplacení části odměny ve výši 91.000.000,- Kč, neboť již v době sjednání podmínky stabilizace byla tato podmínka splněna u části území. Protože soudy neprovedly shora uvedené důkazy, zamítly nesprávně též tento nárok, na který by měl žalobce právo i v případě, že by se vycházelo z výkladu odkládací podmínky provedené soudy. Z předložených důkazů tedy měl soud zjistit, že část závazku byla splatná bez ohledu na termín ukončení projednávání Osmého souboru změn územního plánu.
K nároku C žalobce uvedl, že závěr odvolacího soudu, že měl k dispozici další finanční částky z prodeje jiných pozemků, nemá oporu v provedeném dokazování. Porušení smluvní povinnosti zaplatit řádně a včas doplatky kupní ceny pozemků je třeba hodnotit v souvislosti s postupem žalované, jež po ztrátě zájmu o realizaci projektu v dané lokalitě odmítala plnit nejen své finanční závazky, ale též jakýmkoli způsobem komunikovat. Existovala zde tedy příčinná souvislost mezi ušlým ziskem a porušením právních povinností žalovanou. Tímto porušením povinností bylo nejen neuhrazení doplatku kupních cen, ale též to, že žalovaná nejednala tak, jak se dle smluv zavázala. Kdyby soud provedl důkaz ohledně neplatného odstoupení od smlouvy ze strany žalované, musel by dospět k závěru, že žalovaná porušila své smluvní i zákonné povinnosti.
Z výše uvedených důvodů závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 30. 8. 2010 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že dovolání není přípustné a ani dovolatel neuvádí, v čem by měl spočívat zásadní význam napadeného rozhodnutí. Žalobce uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury, aniž by toto konkretizoval. Nárok na odměnu by vznikl žalobci dle dohody stran po dosažení stabilizace. Strany učinily v řízení nesporným, že stabilizace dosaženo nebylo, a proto nárok na zaplacení nároku A žalobci nevznikl. Výtka žalobce, že pojem stabilizace nebyl v řízení objasněn a že mu vzniklo právo na zaplacení části odměny, neboť ke stabilizaci u části pozemků došlo, je nepřípadná. Odkaz na ust. čl. 3 bodu 3.2 písm. c) věty druhé ze strany žalobce je zavádějící, protože podmínkou zaplacení odměny nebyla stabilizace území k bytové výstavbě, nýbrž k výstavbě obchodně komerčního zařízení. Navíc se toto ujednání váže k doplatku kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1997, která však nebyla předmětem tohoto řízení. Závěr o tom, že nedošlo ke stabilizaci, je správný a nové tvrzení týkající se vzniku práva žalobce na část odměny pro dosažení stabilizace pro část území není v dovolacím řízení přípustné.
Výklad pojmu stabilizace nemusel být obšírně podáván, neboť v řízení bylo jednak nesporné, že ke stabilizaci, po jejímž případném dosažení by mohlo vzniknout právo na zaplacení odměny žalobce, nedošlo, a jednak soudy uzavřely, že výklad pojmu stabilizace nepochybně plyne z čl. 3 odst. 3.2 písm. c) dodatku č. 1. Soudy nebyly vázány výkladem tohoto pojmu tak, jak jej podal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
Názor žalobce, že přechodem vlastnického práva k pozemkům na žalovanou nemohlo dojít ke stabilizaci předmětného území v rámci Osmého souboru změn územního plánu a že podmínka doplatku kupní ceny se stala nemožnou, je nesprávný. Žalobce především nikdy nebyl navrhovatelem změny územního plánu, protože tím byla Městská část Praha – Šeberov. Změna vlastníka předmětných pozemků neměla a ani nemohla mít vliv na dosažení stabilizace.
Ohledně nároku C žalovaná uzvedla, že žalobce nemá na zaplacení uvedené částky nárok, neboť soudy neshledaly příčinnou souvislost mezi zjištěným porušením právní povinnosti zaplatit část kupní ceny podle kupních smluv ze dne 6. 6. 1997 a 18. 12. 1997 a vzniklou škodou, byla-li prokázána.
Neprovedení důkazů navržených žalobcem není námitkou, kterou by bylo možné založit přípustnost dovolání. Námitky do skutkového stavu zjištěného soudy naplňují důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., avšak tím nelze založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedených důvodů žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné, popř. jej jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobcem), včas, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání žalobce přípustné, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné (není-li přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jak tomu je v souzené věci – viz výše) v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má dle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že v případě nároku A žalobce nemá právo na zaplacení sjednané odměny, neboť ta byla vázána na pozemky, které „se stanou“ předmětem stabilizace. Nedošlo-li ke stabilizaci, jak bylo v řízení zjištěno, nevzniklo ani právo na zaplacení uvedené odměny. Ohledně nároku C odvolací soud uzavřel, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovanou a případně vzniklou škodou tak, jak tvrdil žalobce. Žalobce totiž neprokázal, že by pozemky, na které žalobce odkazoval, mohl koupit a za jakou konkrétní cenu.
Pokud žalobce svými dovolacími námitkami brojil proti závěru odvolacího soudu (a tím též soudu prvého stupně) ohledně nedostatečně a neúplně zjištěného skutkového stavu a svými dovolacími námitkami zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu (a tím též soudu prvého stupně) a nabízel vlastní / jiné vylíčení skutkového stavu, je třeba k tomu uvést, že uvedenými námitkami dovolatel polemizuje se skutkovým závěrem soudů a přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však dle §237 odst. 3 o. s. ř. není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Stejně je tomu v případě domnělých vad řízení, které žalobce odvolacímu soudu v dovolání vytkl. Tvrzené vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů, nebyl proveden žalobcem navržený důkaz, žalobci nebylo dle jeho tvrzení poskytnuto řádné poučení dle §118a o. s. ř. atd.) nemohou založit přípustnost dovolání napadeného rozhodnutí, pakliže je přípustnost dovolání teprve zvažována.
K tomu je třeba dodat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se nezabýval výkladem pojmu „stabilizace“. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že obsah pojmu stabilizace je podán v ustanovení čl. 3, bodu 3.2 písm. c) dodatku č. 1.
V dovolání žalobce nezpochybňuje závěr, že právo na zaplacení odměny bylo vázáno na splnění podmínky stabilizace tak, jak uvedl odvolací soud. Žalobce zpochybňuje závěr, že ke stabilizaci nedošlo, avšak tím napadá skutkové závěry odvolacího soudu (popř. soudu prvého stupně), což – jak shora vysvětleno – v dovolacím řízení není možné.
Žalobce dále tvrdil, že mu vzniklo právo na zaplacení částky ve výši 50.114.525,- Kč (nárok C) z titulu práva na náhradu škody, a to ve formě ušlého zisku z nerealizovaného prodeje „soukromých pozemků“ žalované.
Soudy dospěly k závěru, že žalovaná porušila právní povinnost ohledně včasného placení svého peněžitého závazku (zaplacení části kupní ceny dle kupních smluv ze dne 6. 6. 1997 a 18. 12. 1997 uzavřených se žalobcem), avšak chyběla příčinná souvislost mezi škodou a případným protiprávním jednáním žalované.
V čl. I odst. 1 smlouvy o uzavření budoucích smluv ze dne 6. 6. 1997 se účastníci dohodli, že uzavřou kupní smlouvu, kterou žalobce prodá žalované „soukromé pozemky“ za cenu 1.900,- Kč za m2 tak, že žalobce nejpozději 5 dnů od data, kdy bude zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník jakéhokoli pozemku, podá žalované o této skutečnosti písemnou zprávu a smluvní strany poté do 30 dnů od doručení zmíněné zprávy uzavřou kupní smlouvu ohledně předmětného pozemku.
Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk se neprojevuje zmenšením majetku poškozeného, nýbrž ztrátou očekávaného přínosu. Pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, skutečný zisk, popř. o jaký dosažitelný (hypotetický) prospěch poškozený přišel (§381 obch. zák.).
Ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027), není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události.
Pakliže žalobce v řízení jak uvedl odvolací soud neprokázal, o jaký dosažitelný prospěch přišel, neboť nebylo doloženo, že by předmětné pozemky mohl žalobce koupit a důvodem nemožnosti je koupit bylo nezaplacení ceny jiných pozemků žalovaným, čímž měl žalobci ujít zisk, nelze dovodit, že by žalobci vzniklo právo na zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody.
Odvolací soud dále odkázal na právní závěr soudu prvního stupně o nepředvídatelnosti vzniku uplatněné škody včetně závěru soudu prvního stupně o tom, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi porušení povinnosti žalovaného (nezaplacení ceny) a vzniklou škodu, je právní posouzení provedené soudy nižších stupňů, byť jim lze vytknout určitou nepřehlednost, správné, lze odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí.
Protože se žalobci nepodařilo založit přípustnost dovoláním předestřenými námitkami, Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaná má proto právo na náhradu nákladů právního zastoupení, a to odměny advokáta podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále jednoho paušálu hotových výloh (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč a konečně 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. z částky 10.300,- Kč, tj. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve výši 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám její advokátky.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, má žalovaná právo domáhat se výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu